Článek
V Budapešti se odehrál už čtvrtý ročník Demografického summitu a opět to stálo za to. Hlavními řečníky bylo pět stárnoucích mužů, kteří si každý po svém postěžovali, že Evropanky málo rodí, pročež Evropa stojí před demografickou krizí. Čtyři z těchto mužů shodou okolností právě zastávají vysoké politické funkce v evropských zemích, pátý byl ještě nedávno viceprezidentem USA.
A tak si „demografický“ projev každý podle svého přizdobil kouskem vlastní konzervativní nebo populistické agendy. Andrej Babiš strašil migrací, Viktor Orbán sexuálními menšinami, srbský prezident Aleksandar Vučić „liberálním marxismem“ a Mike Pence si pochválil texaský potratový zákon, který zakazuje interrupci po šestém týdnu těhotenství včetně případů incestu a znásilnění.
Jen slovinský premiér Janez Janša, jehož země momentálně předsedá Evropské unii, se držel trochu zpátky a pohovořil o potřebě evropského programu na podporu rodin, aniž by jej ovšem nějak specifikoval.
Přiznejme rovnou, že v základní věci mají řečníci pravdu. Evropa skutečně čelí demografické krizi. V žádné zemi na kontinentu nedosahuje míra plodnosti (tedy počet narozených dětí na jednu ženu) oné magické hranice 2,1, která umožňuje plynulou reprodukci populace. Všechny evropské země stárnou, chcete-li vymírají. Pozoruhodné je, že nejnižší míry plodnosti vykazují právě země, jejichž představitelé chtějí na budapešťských Demografických summitech spasit Evropu svými myšlenkami.
Podle mezinárodních statistik vymírá velmi rychle Orbánovo Maďarsko s 1,49 dítětem na ženu. Ještě hůř jsou na tom Poláci, jejichž premiér výjimečně do Budapešti nedorazil, neboť je ve při s Andrejem Babišem kvůli dolu Turów. Polská míra plodnosti činí 1,42. Vučićovi Srbové jsou na tom podobně jako Maďaři.
Český premiér Babiš by vlastně mohl být mezi těmito řečníky za hvězdu, neboť průměrná Češka porodí za život 1,71 dítěte, což naši zemi řadí nejen do čela budapešťského setkání, ale i vysoko nad průměr celé EU, který činí 1,53.
Kdyby byla konference věnována i jiným věcem než předvádění konzervativně-populistických póz, mohlo na ní dojít k zajímavým porovnáním. Není pochyb o tom, že Evropa potřebuje zevrubnou debatu o rodinné politice, jen bohužel není pravděpodobné, že proběhne tam, kde se za největší hrozbu pro rodinu považují homosexuálové.
O jedno srovnání se před pár lety pokusila zajímavá studie ekonomů Matthiase Doepkeho a Fabiana Kindermanna, která vyšla česky péčí think-tanku IDEA. Ta si vzala za výchozí problém nepříliš překvapivou skutečnost, že děti se párům nerodí především tehdy, když mezi partnery nepanuje shoda na tom, zda dítě mít, či nemít. Při hledání příčin této časté neshody dospěli autoři k tomu, že „v zemích s nízkou porodností většinu péče o dítě zastává žena“, která má také v otázce počtu dětí právo veta. „Porodnost proto zvyšují opatření, která přímo ulehčují ženám péči o dítě.“
Je-li podíl mužů na péči o dítě vyšší v zemích s vyšší porodností, pak autoři vyvozují, že „politika snižování zátěže v péči o dítě zaměřená na ženy může být až dvakrát efektivnější ve zvýšení porodnosti než obecná podpora pro rodiny s dětmi“.
To by se asi v Budapešti neslyšelo rádo. Viktor Orbán se ve svém projevu na summitu pustil do vln liberalismu nejdál, jak se odvážil, když řekl, že žena samozřejmě může pracovat, když chce, ale nesmí jít při péči o dítě o existenční nutnost. Vedle Orbána vypadá jako liberál každý, a tedy i Babišův projev vyzněl smířlivěji. Když se nicméně český premiér dostal ke své obvyklé sebechvále, vypíchl z vládních politik zvýšení rodičovského příspěvku na 300 tisíc korun a příslib dalšího daňového zvýhodnění rodin.
V české debatě už ale docela dlouho rezonuje odborný názor, že samotná výše finanční podpory není tím hlavním motivátorem pro zvýšení porodnosti. Na rodinnou politiku jde v Česku poměrně dost peněz, ale příliš mnoho jich končí právě ve finančních a daňových pobídkách a příliš málo v investicích do služeb pro rodiče.
Problémem je právě to, co naznačuje výše citovaná studie: Česko dodnes neumí především umést pečujícím rodičům (v drtivé většině případů matkám) cestu zpátky na trh práce. Ať už jde o nedostatečný počet míst ve státních školkách a zároveň dlouholetou státní šikanu všech předškolních alternativ, anebo o nedomyšlenou daňovou politiku, která (především kvůli slevě na nepracující manželku) dělá z návratu pečujícího rodiče do práce ekonomicky nevýhodný krok.
Škoda že Andrej Babiš ve výčtu úspěchů své vlády v Budapešti nezmínil třeba sdílené pracovní místo, které otevírá větší prostor pro částečné úvazky, nebo po šílených diskuzích prosazenou podporu dětských skupin, která by snad konečně mohla pomoci rozšířit nabídku služeb předškolního vzdělávání.
Možná se o tom před Orbánem nezmínil proto, že by musel přiznat, že obojí je nápad z dílny koaliční ČSSD, která na odbornou debatu v oblasti rodinné politiky sice pomalu, ale přece jenom alespoň trochu reaguje. Ohánět se finančními částkami bez ohledu na efektivitu jejich využití je zřejmě v Babišových očích „konzervativnější“.
Ne, evropskou demografickou krizi nevyřeší summity stárnoucích premiérů, tím méně strašení migrací nebo LGBT aktivismem. Řešením je postupně přizpůsobit rodinnou politiku společnosti 21. století.
Ani to ale pravděpodobně v nejbližších letech nevrátí evropskou míru plodnosti na „udržitelnou“ úroveň. Ještě minimálně několik dekád se Evropa bez dobře řízené a kontrolované migrace neobejde. Dnes pracuje v Česku kolem půl milionu cizinců a bez jejich příspěvku by se česká ekonomika dávno zhroutila. Takže buďme rádi, že tu jsou. Budou-li tu chtít vychovávat své děti, je to dobrá vizitka pro naši zemi.
Není důvod, aby o těchto dětech – mluvících česky a navštěvujících české školy – hovořil český premiér pohrdavě či jako o hrozbě pro evropskou identitu a stavěl je proti „původnímu obyvatelstvu“. Zvlášť když si přitom pomáhá statistikami, s nimiž obvykle pracuje přinejmenším kreativně. Kvůli Babišovým xenofobním apelům a chřestění měšci cizích peněz se Češky opravdu „nerozrodí“.
Chytrá rodinná politika v kombinaci s dobře řízenou migrací ale může zařídit, aby tu rostly dostatečně silné generace, které budou svým dětem předávat zemi v méně zhuntovaném stavu, než ve kterém ji od svých rodičů dostanou.
