Boří představy o tom, jak vypadá koncert. David Byrne vydal nové album

David Byrne zbořil představy o tom, jak vypadá běžný koncert. Před sedmi lety na pražském festivalu Metronome přišel na pódium, kde nebyly nástroje, šňůry, aparatura ani stojany na mikrofony. Jen prázdné jeviště orámované stříbrnými oponami, čistý prostor jako na divadle.

Americký zpěvák sem napochodoval s jedenáctičlennou kapelou. Všichni byli bosí a oblečeni v šedém, místo mikrofonů měli náhlavní soupravy a nástroje zavěšené na krku. Mnozí hráli na činely či tomtomy, aby se mohli celou dobu pohybovat v pečlivě nacvičené choreografii. V kombinaci s přímočarým repertoárem z nich čišela radost z hudby, zpěvu, pohybu, přeneseně života. A české diváky zaujalo, když Byrne za inspiraci označil scénografa Josefa Svobodu, jehož dílo jako kluk viděl na světové výstavě Expo v kanadském Montrealu.

Show nazvaná American Utopia nadchla nejen Prahu. Pro velký úspěch zakotvila na newyorské Broadwayi, kde se dočkala několika stovek uvedení. Vznikla z ní dvě alba, nakonec i film režírovaný slavným Spikem Leem pro HBO. A převažující pocit radosti, optimismu či celkově povznášející náladu teď David Byrne zkouší znovu artikulovat na novém studiovém albu Who Is the Sky?, prvním po sedmileté pauze.

Třiasedmdesátiletý ve Skotsku narozený americký držitel Oscara, Grammy, Zlatého glóbu i divadelní ceny Tony celosvětově prodal přes 40 milionů desek. V širším povědomí zůstává zapsán jako osobnost nové vlny a frontman vlivné kapely Talking Heads, po jejímž rozpadu v roce 1991 zahájil sólovou dráhu.

Pracoval na lecčem: Maloval, fotografoval, vytvořil operu s věhlasným režisérem Robertem Wilsonem nebo taneční inscenaci s choreografkou Twylou Tharp. Vymýšlel soundtracky, napsal bestsellerovou knihu How Music Works. Navrhl pro New York nové stojany na bicykly. Dokonce založil rozhlasovou stanici a spustil webové stránky šířící optimismus.

I díky tomu, že místo obnovení Talking Heads neustále zkouší něco nového, si Byrne udržuje respekt také mladší generace. V roce 2012 natočil povedené album s hudebnicí St. Vincent, rozhovor s ním udělala novozélandská zpěvačka Lorde, s Američankou Mitski byl v roce 2022 znovu nominován na Oscara za píseň k filmu Všechno, všude, najednou a letos se na koncertu přidal k jedné z největších popových hvězd současnosti Olivii Rodrigo, se kterou si na dávný hit Burning Down the House z repertoáru Talking Heads dokonce nacvičili pohyb po pódiu.

Příští měsíc Netflix uvede animovaný snímek Prevítovi podle knihy spisovatele Roalda Dahla, ke kterému Byrne složil hudbu s Hayley Williams, zpěvačkou rockových Paramore. A ta nyní účinkuje také na jeho nové desce, stejně jako St. Vincent nebo bubeník Tom Skinner z kapely The Smile.

Album produkoval Kid Harpoon, britský spolupracovník hitparádových hvězd Harryho Stylese nebo Miley Cyrus. Přestože nahrávku ale tvoří písně ve správně rozhlasové délce tří minut, se současnou pop-music nemá nic společného.

Je to typický byrneovský art pop, nadžánrová směs tvarovaná jednak New Yorku 70. let, kde k sobě hudba a výtvarné umění měly blízko a kde se zrodili Talking Heads, jednak provedením a zadáním. Provedení se ujal newyorský komorní Ghost Train Orchestra, jenž zahrnuje zhruba patnáctku nástrojů od houslí a violoncell přes dechovou sekci až po elektrické kytary, marimbu či vibrafon. A zadání zjevně znělo: Pojďme natočit optimistickou, veselou hudbu oslavující život a předkládající důvody k radosti.

„Dělám hudbu tak trochu jako protiváhu tomu, co čtu ve zpravodajství,“ řekl zpěvák španělskému deníku El País. „Není to vždy vědomě, velkou roli hraje intuice. Neřeknu si: Teď napíšu hezkou pozitivní písničku. Ale pokud ji opravdu napíšu a není moc sentimentální nebo jednoduchá, pomůže mi cítit se lépe. A třeba může někdy pomoct i ostatním,“ dodal.

Texty některých písní jsou tak přímočaré, že se člověk skutečně zasměje. Třeba Moisturizing Thing, kde Byrneovi před spaním jeho žena podá další zázračný krém proti stárnutí, avšak tenhle zabere nad očekávání. Zpěvák se ráno probudí a vypadá jako tříleté dítě. Když pak se ženou jdou do společnosti, ona vypadá, jako by si vydržovala mladého milence, a on musí všude ukazovat občanku, aby mu nalili alkohol.

„Moje snoubenka ke mně často přijde s rukama od nějakého krému a zkouší mi ho nanést na tvář. Tak jsem si představil, jak by vypadalo, kdyby člověk po probuzení opravdu omládl,“ vysvětlil Byrne londýnským Timesům. Žert samozřejmě skrývá i poselství: Nesuďte lidi podle toho, jak vypadají.

V jiné skladbě She Explains Things to Me umělec hravě pracuje s pojmem, kterému se anglicky říká mansplaining, tedy když mají muži tendenci vysvětlovat ženám, jak to na světě chodí. Byrne si přečetl knihu esejů Men Explain Things to Me americké autorky Rebeccy Solnit a princip z legrace převrátil. V písni mu žena při sledování televize vysvětluje děj, motivaci postav, později poezii a vůbec chování lidí.

Tou ženou, vysvětluje Byrne v rozhovorech, je šéfka investiční firmy Mala Gaonkar, s níž se při oznámení alba zasnoubil. Byrne při té příležitosti zveřejnil svatební playlist s desítkami převážně instrumentálních songů v eklektickém rozpětí od jazzového klavíristy Herbieho Hancocka přes rockera Jeffa Becka až po Ustada Noor Bakhshe z Balúčistánu nebo guinejského kytaristu Mory Kanteho.

Polyrytmy používané v jiné než západní hudbě byly důležité už pro Byrnovu kapelu Talking Heads. Ani na nové desce nechybí prvky mexické či brazilské muziky, kubánské rytmy nebo variace na žánry jako calypso, soca či reggae. Byť v provedení komorního orchestru a při zapojení Byrneova lehce odtažitého, suchého, emocionálně plachého hlasu, což sám dal do souvislosti s možnou autistickou diagnózou, stále zní osobitě.

Jako spousta Byrneových desek ale novinka není pro každého. Prvotní okouzlení z textů se po několikátém poslechu může vytratit, aranžmá místy balancují na hranici kýče, komediální texty tu a tam sklouzávají na úroveň dětské říkanky a celkovou absencí napětí, dynamiky či vážnějších pasáží to chvilkami celé připomíná hudbu pro děti.

Byrne nicméně udržuje dobrou náladu a vysílá jeden pozitivní vzkaz za druhým. V úvodní skladbě Everybody Laughs vypočítává, co všechno lidi spojuje. V písni The Avant Garde si jinak velký příznivce novátorství utahuje z umění, kterému pro samou snahu posouvat hranice nikdo nerozumí. Introvertní óda My Apartment Is My Friend je milostný song adresovaný Byrneovu bytu, zjevně ještě dozvuk pandemie koronaviru.

V kompozici I Met the Buddha at a Downtown Party zpěvák potká na večírku Buddhu, jak se cpe sladkostmi, protože „už jsem měl toho osvícení až až / neznám odpovědi, nikdy jsem je neznal / všichni myslí, že jim pomůžu, ale až tak chytrý nejsem / tak na, taky si vem borůvkový koláč“. Čímž zřejmě Byrne, jako celou deskou, s obrovským nadhledem vzkazuje: Neberte všechno tak vážně, radujte se z maličkostí, hodně se smějte. Mějte se rádi.

Na to, aby zanechalo hlubší dojem, je album až moc žoviální. Tak jako předešlá American Utopia ale naplno rozkvetla až naživo, může se totéž přihodit novince. David Byrne právě zahájil světové turné, na kterém se s třináctkou barevně sladěných hudebníků opět pohybují po jevišti bez šňůr, mikrofonů či aparatury a zpěv i hraní znovu doprovází pohybovou choreografií. Česku budou nejblíž 12. února v Berlíně. Soudě podle televizní ukázky to opět bude nezapomenutelné.