Hodná holka je pryč. Popová hrdinka Lorde vydala zpověď bez jakýchkoli tabu

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Každá písnička je o zlatých zubech, drahé vodce, fetování na záchodcích a demolování hotelových pokojů. Nám je to jedno, ve svých snech jezdíme v Cadillacu,“ zpívala v roce 2013 Ella Yelich-O’Connor vystupující pod pseudonymem Lorde. Hit Royals, kritizující oslavu konzumerismu v populární hudbě, z ní paradoxně udělal takovou hvězdu, že si novozélandská umělkyně brzy mohla všechen ten nedostupný luxus dovolit. Získala za něj dvě Grammy a schopnost pojmenovávat pocity teenagerů, kteří nevyrůstali na lepších adresách, potvrdila také na debutové desce Pure Heroine.

Lorde v době jejího vydání nebylo ani 17 let. Hudební novináři ji přesto už tehdy označovali za výjimečně vyzrálou autorku. Nahrávka postavená na upřímných textech, ležérním projevu a minimalistických elektronických beatech měla zásadní vliv na vývoj ženského popu a otiskla se také do tvorby dalších mladých hvězd Billie Eilish nebo Olivie Rodrigo. Ještě většího uznání se pak Lorde dočkala s druhou deskou Melodrama z roku 2017, na níž spojila síly s možná nejvytíženějším producentem současnosti Jackem Antonoffem. Zachytila na ní porozchodovou samotu i únik v podobě hédonistických večírků.

Tehdy už částečně pobývala v New Yorku. Za covidu se nicméně před vzrůstající slávou rozhodla schovat do odlehlých koutů Nového Zélandu a roku 2021 vydala rozporuplně přijaté album Solar Power. Syntezátory nahradila akustickou kytarou a v textech se mezi řádky zříkala role hlasu generace, do níž ji pasovali fanoušci i kritici. Zároveň se odstřihla od sociálních sítí a ještě před prvním postpandemickým turné začala podstupovat terapii pomocí látky MDMA známější jako extáze, aby se zbavila trémy z vystupování, s níž se potýkala od útlého dětství.

Panické ataky, jimiž trpěla před koncerty, se jí zjevně podařilo překonat. Singl What Was That, ohlašující její letošní comeback, totiž poprvé představila během dubnového improvizovaného setkání s fanoušky v newyorském Washington Square Parku, které uspořádala za účelem natočení videoklipu. Nenechala se odradit ani zákazem ze strany policie, a ještě než strážníci akci rozehnali, pořídil štáb záběry, na nichž Lorde vyzařuje euforii.

Už první ochutnávka z desky Virgin, kterou vydala uplynulý pátek, naznačila návrat osmadvacetileté zpěvačky ke zvuku jejích nejoceňovanějších nahrávek. Na své si tentokrát přijdou i posluchači, kteří se minuli s rozevlátou psychedelií předchozího alba. Na novince její hlas zprvu doprovází jen bublající basa, teprve pak se přidává elektrická kytara, klávesy a automatické bicí. Skladba žádá podobnou trpělivost jako starší hity Green Light nebo Ribs, pak ovšem člověka odmění vytouženou gradací.

Na podobném půdorysu stojí také zbytek desky – syntetické i akustické tóny zpěv většinou pouze jemně podbarvují a jednou se Lorde dokonce obejde zcela bez nich. V tracku Clearblue jí stačí vrstvit vokály zkreslené prostřednictvím efektu auto-tune. Párkrát však producent Jim E-Stack, jenž v minulosti spolupracoval třeba s formací Bon Iver nebo skupinou Haim, přece jenom přidá na intenzitě. Třeba když nechá baladu Man Of The Year z šepotu vyústit do rozpitého chaosu, v němž naléhavý zpěv přehlušují zkreslené syntezátory a bicí.

Na svou adolescentní éru Lorde nenavazuje jen zvukem, ale i texty. „Od svých 17 jsem ti dávala všechno / Teď se probouzíme ze snu / Tak zlato, co to bylo?“ ptá se v singlu What Was That. Otázku si k sobě klidně mohou vztáhnout všichni posluchači, kteří s ní dospívali. Ve skutečnosti má ale ještě osobnější rovinu. Zpěvačka se před časem rozešla s o 17 let starším partnerem Justinem Warrenem, jehož potkala, když s ním coby výkonným šéfem novozélandské pobočky vydavatelství Universal podepisovala smlouvu. V písni se tak ohlíží za deset let trvajícím vztahem i svým mladším já.

„Uvědomila jsem si, že jsem v životě nikdy nebyla sama. Vždycky jsem vedle sebe někoho měla. Ne nutně romantického partnera, ale vždycky šlo o někoho staršího, k němuž jsem vzhlížela jako k Bohu. Možná proto, že jsem tak mladá odešla z domu a nebyla jsem ještě připravená postavit se na vlastní nohy. Došlo mi, že potřebuju být jen sama se sebou, abych se opravdu poznala,“ popisuje v rozhovoru pro magazín Rolling Stone, jak se po rozchodu pustila do hledání vlastní identity, které je na novince klíčovým motivem. Název Virgin, v překladu panna, ostatně odkazuje ke znovuzrození, začátku s čistým štítem.

Tečku za dospíváním se Lorde pokouší udělat také ve skladbě Favourite Daughter, kde reflektuje vztah s matkou, básnířkou Sonjou Yelich. „Jsem dobrá herečka. Podívej, kolik jsem pro tebe získala ocenění. Abych si mohla představovat, že jsem tvoje oblíbená dcera. Kamkoli běžím, vždycky běžím za tebou,“ připouští zpěvačka v textu o sebedestruktivní touze po rodičovské lásce i vnitřních nejistotách, jež musela překonat, aby si ji získala.

Nad přehnanou snahou zavděčit se očekáváním druhých uvažuje také v písni Shapeshifter, tentokrát si ale všímá spíš svého chování vůči sexuálním partnerům. Vyjmenovává všechny role, které kvůli nim vystřídala, a zamýšlí se nad známostmi, jež měly být zbavené hlubších emočních investic, ale nakonec po nich zůstává hořká pachuť. „Každý, s kým jsem spala. Všechny ty páry rukou, jsem lehkomyslná. Pokud můžu být i bez toho, tak proč nemůžu přestat? Chci si jen zrychlit tep. Nespím ani se mi nezdají sny. Nedávám jim nic osobního. Aby to na mně nezanechalo stopy,“ zpívá v úvodní sloce.

Sexuálním narážkám se Lorde nevyhýbá ani v dalších skladbách a mnohdy umí být velmi sugestivní. Jednou zpívá o „ochutnávání spodního prádla“, jindy zmiňuje ovulaci a těhotenské testy. Nesnaží se přitom být za každou cenu lechtivá nebo provokativní, spíš bez přikrášlení zaznamenává zkušenost mladé ženy. Připouští, že část publika může taková otevřenost ohledně tělesné intimity odradit, zvlášť když byla dosud spojována spíš s unisexovým oblečením nenápadných barev než vyzývavými outfity.

„Spousta lidí si řekne, že už nejsem hodná holka, a vzdá to se mnou. Pro jiné ale budu přesně tam, kde doufali, že mě jednou uvidí,“ říká Lorde v rozhovoru pro Rolling Stone. „Když jsem začala víc řešit vztah ke svému tělu, pozorovala jsem nejen jeho oslnivost, ale také grotesknost. Proto jsem se v textech snažila balancovat na hraně nechutnosti,“ přibližuje.

Během koronavirové pandemie se u ní rozvinula porucha příjmu potravy. Byla posedlá hubenou postavou, úzkostlivě si hlídala váhu, počítala každou kalorii a zároveň se cítila čím dál slabší. Odporu ke stále vyzáblejšímu tělu se začala zbavovat, až když se odhodlala pokračovat v psychedelické terapii. „Uvědomila jsem si, co všechno už moje tělo zvládlo. Pomohlo mi při šplhání po dětských prolézačkách i přebírání cen v televizním vysílání. Najednou jsem si dokázala užít všechny jeho komplexní, drsné aspekty,“ zmiňuje Lorde, jak jí trip pomohl posunout vnímání sebe samé.

„Mám chuť bouchnout pěstí do zrcadla, abych jí dala najevo, že to tak nebude napořád. Možná budu mít pár měsíců smůlu. Ale co když je to jen rozbité sklo?“ vzpomíná na těžké období ve skladbě Broken Glass. Na cestě k sebepřijetí se zároveň více seznamovala se svou genderovou identitou, kterou nyní chápe šířeji než dřív. V klipu k singlu Man Of The Year bere do ruky černou pásku a přelepuje si s ní prsa, jako by si představovala, že je mužem. Video působí znepokojivým, ale zároveň osvobozujícím dojmem.

„Někdy jsem žena, jindy muž,“ dodává Lorde v singlu Hammer, přestože se nadále identifikuje jako cis žena a používá ženská zájmena. Energická píseň s nesporným hitovým potenciálem celou desku otevírá a výstižně zve k sebepoznávání, jímž si mají posluchači s hudebnicí v následujících 11 skladbách projít. „Jsem připravená přiznat, že nemám odpovědi. Ve všem tom šílenství kolem nás nacházím klid. Jen ať mě unáší,“ zpívá odevzdaně, než se nechá strhnout tanečním beatem.

Jestli se Virgin podobně jako Pure Heroine a Melodrama zařadí do kánonu zásadních desek posledních dekád, ukáže teprve čas. Lorde nicméně natočila mimořádně otevřenou zpověď, jejíž témata budou s mnohými rezonovat. Být svědkem jejího hudebního i osobního objevování je teď víc než kdy dřív vzrušujícím zážitkem. Právě proto, že se zpěvačka nezdráhá odhalit se vším svým vnitřním tápáním.

Nebylo by překvapením, kdyby syrové, živočišné, a přesto chytlavé album vzbudilo podobný humbuk, jaký loni vyvolala Charli XCX s nahrávkou Brat. Obě hudebnice koneckonců debutovaly ve stejném roce, nedávno bodovaly se společným trackem Girl, so confusing a spojuje je také odzbrojující upřímnost, s níž se vydávají vstříc zmatku a protichůdným pocitům spojeným se ženstvím. Pokud bude ženský pop v následujících letech stejně dobrodružný jako nyní, máme se na co těšit.