Hlavní obsah

Nerušme spánek. Jenom když spíme, jsme si všichni rovni

Foto: nakladatelství Host, Seznam Zprávy

Odpočinek v neklidu ukazuje, že o spánku, kterým trávíme více než třetinu života, víme stále překvapivě málo.

Reklama

Ve spánku jsme všichni stejně zranitelní a všichni ho (stále ještě) potřebujeme. Sborník esejů zkoumá spánek z pohledu psychologie, sociologie či historie. A ukazuje, že o vlastním odpočinku toho víme pořád velmi málo.

Článek

Bez přehánění lze říct, že v momentě, kdy se člověk narodí, je jeho spánek podrobován zkoumání, hodnocení a především jsou na něj kladeny přísné nároky. Novopečení rodiče se často setkávají s dotazy, jak jejich dítě spí: Samo? Kolik hodin v kuse? Jak často se budí? Snaží se mu rodiče vtisknout spánkový režim? Dodržují hodiny, kdy je nutné dítě uložit? Děti tedy nemohou jen tak spát; spí, aby naplnily představy okolí.

Tlak na spánek nepolevuje ani v dospělosti. Tehdy už ostatní nechtějí vědět, v jakých intervalech člověk ulehává; spíše jsou připraveni zahrnout ho uznáním za to, když si dovede spánek odpírat ve prospěch práce.

Spánek fascinoval také intermediálního umělce Nikolu Ivanova, který se sám potýkal se spánkovou paralýzou. Fenomén spánku tedy začal zkoumat, načítal si o něm texty a výsledkem je pozoruhodný sborník Odpočinek v neklidu. Biopolitika spánku a bdění (Host, 2022). Najdeme v něm deset překladových esejů od autorů a autorek, kteří zkoumají spánek pohledem hlavně společenských věd.

Proč se zabývat něčím tak samozřejmým, jako je spánek? Odpověď můžeme ve sborníku najít ve tvrzení sociologa Simona Williamse: „Spánek je politický skrz naskrz. Politický ve smyslu, jakým je jasně přítomen ve vztahu k moci, autoritám a expertize, jako zdroj stížností, ale i krizí, debat, kontroverzí a kritik.“

To, o čem si myslíme, že patří jenom nám a že na to máme vliv především my sami, je totiž ovlivňováno takovou řadou společenských faktorů, že jsme na tom v dospělosti se svobodou spát a usínat snad ještě hůř než dítě rodičů, co mají ambici vnutit potomkovi přísný spánkový režim.

Snaha dostat spánek pod kontrolu se historicky zjednodušila se žárovkou, vynálezem Thomase Edisona. Edison sám spánek zesměšňoval jako zbytečný požitek a údajně spal jenom čtyři hodiny denně. A začíná u něj dlouhý řetězec mužů, kteří se snaží nezdržovat od úspěchu spánkem, jenž vede přes letce Charlese Lindbergha po Donalda Trumpa a třeba i „našeho“ Andreje Babiše.

Umělé osvětlení mělo pochopitelně vliv na pracovní směny dělníků a dělnic, které se tím prodloužily. Jenže jak si všimli jejich předáci, dělníci potřebovali jistý čas na odpočinek, jinak dělali v práci velké množství chyb.

Současný systém – jak ve své eseji uvádí kritik Jonathan Crary – ovšem už něco tak zastaralého jako odpočinek nevyžaduje, a spánek se tak stává poslední překážkou v uplatnění výkonnostního formátu 24/7. Se spánkem je totiž jedna zásadní potíž: nelze ho na rozdíl od spousty jiných „překážek“ v dosažení maximální produktivity (jako je třeba potřeba mezilidských vazeb nebo volného času) tak snadno zrušit.

Omezení spánku však možné samozřejmě je, a jak ukazuje historik Alan Derickson v eseji Spánek je pro baby: Mužská elita jako ideál bdělosti, často jde o velmi žádoucí dovednost. Ta má dokázat, že je dotyčný schopný snášet velkou zátěž, a zároveň tím demonstruje svůj zápal pro práci. Pokud chtějí v silně soutěživém maskulinním prostředí uspět také ženy, je podle Dericksona třeba, aby na spánkovou deprivaci rovněž přistoupili.

Nevyspalost a péče

Důležitým příspěvkem je v otázce rozdílů ve spánku u mužů a žen esej Utopické spaní kulturního teoretika Benjamina Reisse. Právě zde se totiž objevuje, jak velkou roli hraje v možnosti nerušeně spát péče o děti.

Autor zmiňuje slavnou feministickou autorku Charlotte Perkins Gilman, která na sklonku 19. století napsala povídku Žlutá tapeta. Jde o psychologický horor o ženě, která se nezotavuje po porodu tak rychle, jak by si její manžel přál, a tak je vsazena do izolovaného pokoje se žlutou tapetou. Tady se má „léčit“, což znamená především to, že je jí upřena jakákoli intelektuální činnost, a žena tak postupně začne ztrácet rozum.

Gilman si v povídce vyřizovala účty jak se svým vlastním mužem, tak s lékařem, který léčil její problémy se spaním. Uvědomovala si totiž, že to jsou ženy, které s mateřstvím a péčí o děti ztrácejí možnost odpočívat.

Ve své další povídce s názvem Making a Change tak vylíčila příběh ženy, která je po porodu dítěte spánkově deprivovaná a na pokraji šílenství. Situace hrozí přerůst v tragédii, jenže se do ní vloží matka jejího muže, která péči o dítě systematizuje a zřídí dokonce jesle pro děti z okolí. Gilman tady navazuje na socialistické myšlení, které se snaží rozrušit uspořádání, kdy je o potomky pečováno výhradně v rámci nukleární rodiny.

Nicméně pokud se bavíme o genderovém rozměru spánku, či spíše jeho nedostatku, je nutné zmínit, že zatímco muži jsou ve snaze ukázat, kdo víc „maká“, za nedostatek spánku oceňováni, u žen se dodnes reproduktivní práce a s ní spojená nevyspalost považuje za cosi samozřejmého, čemu není nutné věnovat zvláštní pozornost.

Spát, jen spát

Sborník Odpočinek v neklidu ukazuje, že o spánku, kterým trávíme více než třetinu života, víme stále překvapivě málo. Je zřejmé, že je třeba zkoumat ho nejen z medicínského pohledu, ale právě i skrz sociologii, psychologii či historii. Tyto vědy totiž jasně ukazují, že právě spánek představuje nejen poslední, skutečně účinnou obranu před totálním podvolením se být nonstop produktivní a užitečný, ale zároveň čas, který je svou podstatou všem společný, kdy jsme si všichni rovni. Ve spánku jsme všichni stejně zranitelní a všichni ho (stále ještě) potřebujeme.

Když chce hrdinka amerického románu z roku 2018 My Year of Rest and Relaxation (česky jako Můj odpočinkový rok) restartovat svůj život, nechává si dokola předepisovat léky na spaní, aby ideálně prospala co nejvíc hodin. Její bizarní snažení nese výsledky – a když se „probere“, čelí svět 11. září 2001.

Konec románu můžeme číst ne jako varování před stavem, kdy existuje riziko „zaspat“ velké dějinné zlomy, ale spíš jako konstatování, že společnost, která bdění a spánek považuje za stavy, které si lze navodit a kterých se lze chemicky pevně držet, není schopna porozumět tomu, co se v ní děje.

A ještě jeden literární příklad – když se hrdinka, nedospělá chůva z povídky Antona Pavloviče Čechova Spát, jen spát musí starat o neustále naříkající dítě, a je jí tak odepřen spánek, zareaguje na to dlouhodobě vyčerpaná dívka tím, že dítě zadusí. Tehdy může konečně usnout.

Zhasnout, vypnout, odpojit se, nevědět, neřešit. Všechno, co se snažíme ze svých životů vypudit, se stále nutkavě vrací, hlásí se o pozornost. Nakonec se tak ukazuje, že spánek není „pro baby“, ale pro ty, kteří mají štěstí a aspoň někdy se jim nabídne úniková cesta z toho legračního křeččího kola, kterému říkáme balanc mezi osobním a pracovním životem.

Nikola Ivanov — Odpočinek v neklidu. Biopolitika spánku a bdění (Host, 2021)

Reklama

Doporučované