Hlavní obsah

Pastor Nick Cave na Metronomu léčil všechny nešťastné duše

Foto: Profimedia.cz

„Jestli jsem někdy byl blízko vystoupení nadpozemské bytosti, bylo to včera,“ píše Jan Jindřich Karásek o koncertě Nicka Cavea na Metronomu, ze kterého je fotografie.

Reklama

24. 6. 9:30

Říct o letním koncertu, že byl především oslavou zranitelnosti, nemusí znít úplně lákavě. Přesto svým divákům Nick Cave na festivalu Metronome připravil nezapomenutelný zážitek.

Článek

Před koncertem jsem cítil zvláštní směsici napjatého očekávání a vyloženého strachu. Ne že bych se snad bál, že se Nicku Caveovi nepodaří vytvořit silnou show, ale naopak právě proto, že bude natolik sugestivní, až mě jeho hudba sešle do nepříjemných míst. Podobný strach možná mělo vícero fanoušků, kteří poslouchali jeho poslední meditativní alba natočená s kapelou The Bad Seeds.

Od radikálních začátků s punkovou a někdy až noisovou estetikou The Birthday Party se posunul k jemnějším formám. Nejdříve od klavírních balad na deskách jako No More Shall We Part nebo The Boatman’s Call až po dnešní zvukové meditace pracující s prvky elektronické hudby v pomyslné trilogii posledních desek Push the Sky Away, Skeleton Tree a finální přes hodinu dlouhé Ghosteen z roku 2019.

Zároveň Cave cíleně pracuje na své sebemytologizaci. Dělá to skrze svou autofikční knihu Píseň z pytlíku na zvratky (v překladu vyšlo v Argu v roce 2017) nebo skrze sérii dnes už tří biografických dokumentárních filmů, z nichž ten poslední se v kinech objevil letos v květnu pod názvem This Much I Know to Be True. V tomto případě se jednalo o opravdu spíše autentický záznam nahrávání písní, který působil jako série až náboženských videoklipů, kde je Cave samozvaným pastorem nešťastných lidí.

V jeho podání je ale smutek očistný, jaksi samozřejmě patřící k životu a navzdory Caveově celoživotní gotické stylizaci nepůsobí přepáleně nebo pateticky, i když k tomu druhému má často blízko. Ostatně pokud má někdo právo na to, psát opravdu uplakané skladby, je to Nick Cave. V roce 2015 jeho patnáctiletý syn Arthur nešťastně spadl na kole z útesu a na následky poranění mozku záhy zemřel. Letos Caveovi umřel druhý, jednatřicetiletý syn Jethro Lazenby za nespecifikovaných okolností. Možná právě kvůli této nedávné události jsem si já a jistě mnozí jiní návštěvníci Metronome Festivalu mysleli, že jeho vystoupení bude tentokrát obzvláště smuteční.

Kazatel smutku

„Nejsem si jistý, jestli pro mě ještě existuje téma, kvůli kterému bych se cítil nepříjemně zranitelný. Líbí se mi myšlenka jakési silné zranitelnosti. To mi dává smysl. Ta představa, že je určitá síla a energie, kterou jde získat z toho, že se v bolesti otevřete celému světu nebo jen pojmenováváte věci takové, jaké jsou,“ řekl sám Cave v nedávném rozhovoru pro server AnotherMag. A pokud nějaký koncert k takové silné zranitelnosti měl blízko, byl to ten na Metronomu.

Jedna z nejemotivnějších skladeb z poslední desky s The Bad Seeds je Bright Horses. Píseň o tom, jak těžké je popsat, jaké to je být naživu ve vší plnosti. Je to důležitý motiv Caveovy poslední tvorby. Touha vše zjednodušit na to, jaké věci skutečně jsou, tedy blízcí umírají a nedá se s tím nic dělat, ale zároveň hledat cesty, jak se k nim ještě jednou přiblížit. Přes všechno racionálno dál věřit v důležitost imaginace jako nástroje, skrze který se s obyčejnou krutostí všedních dní dá vyrovnat.

„Můj vztah k náboženství je nekonečně proměnlivý. Celý život jsem prožil v touze přijmout myšlenku něčeho nadpřirozeného nad námi. Ta myšlenka je blízko, ale vždy je těžké jí naplno uvěřit. Došlo mi, že toto pochybování je pravděpodobně moje religiózní zkušenost,“ řekl Cave v již citovaném rozhovoru. Jeho živá vystoupení jsou přesně taková. V jeden moment pokorně vyvolává všechny svaté, v ten další řve o tom, že někomu prostřelí hlavu, nebo se obětuje celým svým upoceným, smrtelným tělem pro lásku k ženě. Sakrální se potkává se světským, stejně jako stará rocková agrese se zranitelnou láskyplností a upřímnou potřebou po blízkosti.

Samotný koncert začal téměř okamžitě nespoutanou sérií hlasitých a velkolepých písní. Od úvodní Get Ready For Love, která nastolila atmosféru grandiózní události, přes rané a z hrubé původní verze vyšperkované From Her to Eternity až po pomalu budované a ke konci extatické Jubilee Street.

„Proměňuji se, třesu se, zářím, lítám, podívej se na mě teď!“ řval Cave z plných plic a bylo lehké podlehnout pocitu, že určitou transformací s ním procházíme všichni. Na pódium naběhl ve svém typickém úzce střiženém černém obleku se sedmdesátkovými klopami, v němž se elvisovsky houpal v bocích a chodil mezi lidmi, ke kterým střídavě kazatelsky promlouval a divoce pořvával.

Po celou dobu přitom v publiku vzbuzoval až posvátnou úctu a respekt. V předních řadách a na dvou velkých obrazovkách šlo vidět, jak ke všem natahuje ruku, ale pokud ji někomu vyloženě nepodal, nikdo se neodvážil na něj šáhnout. Jestli jsem někdy byl blízko vystoupení nadpozemské bytosti, bylo to včera.

Slyšíte tlouct mé srdce?

Po nespoutaném začátku, který stejně jako celý koncert fantasticky doplňovalo gospelové trio, jež všechny citově silné refrény posunulo do nebeských výšek, přišlo emotivní vystřízlivění ve formě skladeb z posledních dvou alb: I Need You a hned poté Waiting for You.

Jednoduchá interpretace vybízející ke Caveovu volání po zesnulých synech může působit lacině nebo bulvárně, ale skutečný pocit osobní tragédie milovaného zpěváka zasáhl všechny přítomné. První zmiňovaná skladba byla napsána před smrtí syna Arthura, ale k jejímu nahrání došlo až po tragédii, při přípravě alba Skeleton Tree. Ve filmu One More Time with Feeling, intimního portrétu zpěváka a jeho rodiny poznamenané zármutkem, je ale zjevné, že je to především píseň věnovaná jeho ženě Susie, která po smrti dítěte udržela zdrcený pár pohromadě. Evokativně tak především působil osamocený Cave u piana, jenž palčivě volal po blízkosti milované, od které je oddělený kvůli světovému turné.

Silně emotivních momentů byl dvouhodinový koncert plný, všechny je popsat nejde. Namátkou mě jen napadá silný obraz kazatele Cavea, kterého nese dav na rukách, zatímco opakuje jméno Hannah Montana a drží se za ruce s několika lidmi včetně asi šestileté usměvavé holčičky. Nebo situace, kdy opakuje otázku „Slyšíte tlouct mé srdce?“ a přitahuje si k hrudi ruce dychtivých posluchačů.

Opravdová katarze ale přišla až na úplný závěr, kdy Cave zahrál skladbu z poslední desky Ghosteen Speaks, kterou doplňoval jemný nářek gospelových zpěváků. Při každém z nich je publikum smutečně napodobovalo a přitom zdvihalo ruce k nebi.

„Stojím za vámi a vy za mnou, hledejte mě. Zpívejte, abyste byli svobodní,“ hlasitě opakoval společně s uneseným publikem. Když jsme pak po skončení v davu odcházeli letmo osvětlenou tmou parku zpátky k výstavišti, neubránil jsem se pocitu, že se musím ohlédnout, jestli Cave skutečně nejde s námi.

Nick Cave & The Bad Seeds, Metronome Festival Prague, 23. 6. 2022. Festival dnes pokračuje s Beckem nebo Everything Everything, v sobotu vystoupí Underworld a další.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované