Článek
Na začátku novely Místo, kterou v polovině devadesátých let vstoupila Annie Ernauxová díky překladu Anny Kareninové do českého literárního kontextu, je pasáž, která odhaluje nejenom spisovatelskou metodu čerstvě oceněné nobelistky, ale celé její přemýšlení o jazyce. Ernauxová podrobným, ale čistým a provzdušněným způsobem popisuje okamžiky bezprostředně se odehrávající po smrti jejího otce: vidí maminku, jak „si utírala oči ubrouskem, který nejspíš vzala s sebou, když šla po obědě nahoru do pokoje“.
Podrobně ukazuje „tatínkovy oči upřené na cosi daleko za mnou a jeho rty ohrnuté nad dásně“. Mluví o maminčině sestře a jejím muži, kteří také stojí u postele mrtvého. Popisuje podrobně přípravy pohřbu a jeho průběh, zmiňuje smuteční hosty. A v typickém gestu vnitřní mluvy pak vypráví o tom, jak hned po pohřbu začala psát román, který právě čteme.
„Zanedlouho pochopím, že takový román se napsat nedá,“ píše Ernauxová v Místě. „Chci-li vypovídat o životě podřízeném nutnosti, nemám právo utíkat se a priori k umění nebo se snažit vytvořit cosi poutavého či dojemného. Posbírám tatínkova slova, gesta, to, co měl rád, co poznamenalo jeho život, všechny vnější projevy existence, kterou jsem sdílela i já.“
Poté, co Ernauxová znovu ubezpečí sebe samu, že je tento způsob psaní (a i přemýšlení) jediný možný, rozvine před čtenářem podrobný, citlivě vystavený, ale v každém ohledu civilní a rozhodně ne jakkoliv přikrášlený portrét muže, jehož život byl určený chudobou, světovou válkou i vírou.
Místo vyšlo v devadesátých letech v jednom svazku s novelou Obyčejná žena (ta podobným způsobem popisuje matku Annie Ernauxové) a až do letošního vydání překladu přelomového románu Roky bylo jedinou stopou Annie Ernauxové v českém literárním světě. Pro českého čtenáře je tak obtížnější uvědomit si něco, co ten frankofonní (nebo anglicky mluvící – nakladatelství Fitzcarraldo Editions vydává kompletní dílo Annie Ernauxové v angličtině) vidí na první pohled. Že je totiž nutné vnímat jednotlivé knihy Annie Ernauxové spíše jako kapitoly jednoho lidského příběhu a že čím víc knih z bibliografie Annie Ernauxové člověk přečte, tím jasnější představu má nejenom o životě autorky narozené na začátku druhé světové války v malém městě v Normandii, ale především o jejím způsobu uvažování o jazyce. Ten se totiž nemění, ať už Ernauxová píše o čemkoliv – o rodičích, o interrupci, o vlastním vášnivém vztahu, o své cestě z chudoby do „kulturní buržoazie“ nebo rovnou o celé francouzské společnosti, jako to dělá v románu Roky.
Není to biografie
V textech agentur se po čtvrtečním udělení Nobelovy ceny za literaturu zhusta mluvilo o tom, že Ernauxová vydává především autobiografické romány. To je ale zásadní nepochopení toho, jak Ernauxová s vlastním životem literárně nakládá. Nepopisuje totiž historky ze svého života, nedává existujícím postavám smyšlená jména a nekombinuje tak žité s tím vymyšleným způsobem, jaký je v mainstreamovém psaní běžný. Celé její dílo, v této fázi života patrně více nebo méně uzavřené, má spíš podobu pečlivě vystavěného myšlenkového konstruktu, jehož jediným cílem je upravit jazyk tak, aby pomocí něj dokázala vyslovit nejniternější a nejobtížněji zachytitelné emoce každodennosti.
Román o první světové válce jiným pohledem
Jak viděl válku v Evropě senegalský voják? Přečtěte si recenzi na knihu V noci je každá krev černá, která loni získala International Man Booker Prize.
Přirozená reakce člověka, který poprvé otevře jakýkoliv román Annie Ernauxové, je údiv: údiv nad tím, jak jsou si všechny lidské životy podobné a jak je možné v jakémkoliv příběhu francouzské spisovatelky najít tolik styčných ploch s vlastním životem. Čím hlouběji Annie Ernauxová jde, tím zřetelnější totiž je, jak univerzální jsou všechny lidské emoce.
Annie Ernauxová dělá celý život něco, na co jsme si trochu zvykli díky šestidílné sérii Karla Oveho Knausgårda: je postavená nad literaturou, zároveň ale uzavřená v metasvětě vlastního psaní. To pro ni není činností oddělenou od života ani nástrojem, jak co nejlépe život popsat. Naopak se propíjí do její každodennosti, ve svých textech často píše o psaní, nahlas přemýšlí nad tím, jak jazyk uchopit a jak s ním naložit, aby pomocí něj dokázala formulovat pocity skryté v hlubokých vrstvách.
Knausgård (nebo Ludvík Vaculík v Českém snáři, pokud nutně potřebujeme odraz v české literatuře) se často nad jazykem trápí, mluví o vlastní neschopnosti vyjádřit se přesně tak, jak by si představoval, s jazykem bojuje a tento boj pak tematizuje. Ernauxová nic takového nedělá, psaní je pro ni ta nejpřirozenější činnost na světě. Navíc si velmi dobře uvědomuje, jak zručně s jazykem nakládá, a ví, že může dokázat něco, co před ní ještě nikdo neudělal.
Dokonalým příkladem je román Roky z roku 2007, který v českém překladu Tomáše Havla právě vychází v nakladatelství Host. Annie Ernauxová v něm uchopuje svoje životní téma, totiž paměť. Uvědomuje si ale zásadní věc: že je paměť životní téma každého člověka. A aby dokázala o vlastní paměti promluvit co nejautentičtěji, vtěluje se v románu Roky do celé francouzské společnosti a její poválečný vývoj (který samozřejmě kopíruje její vlastní život), vypráví ve formálně netradiční první osobě množného čísla. Ví, že její prožitky jsou prožitky všech a že lidé, které náhodně potkáváme na ulici, s sebou nesou příběh nápadně podobný tomu našemu.
Ernauxová popisuje poválečnou chudobu, umírání podvyživených dětí, přísnost katolické církve, ale i postupný příchod šedesátých let, velmi niterně uchopené francouzské události roku 1968 a postupné střízlivění z utopie, která chvíli byla na dotek. Mluví o gramofonových deskách, Tour de France v televizi, antikoncepci, Godardových filmech, masturbaci, koncentračních táborech, francouzském vlastenectví, kavárnách, kuchyňských robotech, Brigitte Bardot, válce v Alžírsku, supermarketech a citroënech do každé rodiny, o Kafkovi, Bretonovi a Dostojevském a o Beatles a Edith Piaf, o feminismu a sexuální svobodě. A samozřejmě o psaní a samozřejmě o lásce.
Vytváří tím nový druh románu: je to sociologický román, sociologie je tu ale mimořádně emočně poučená. Je to román, který zadupává do země ego autorky, jejíž individualita se v kolektivním gestu rozpouští a stává se součástí společnosti. A ta v tomhle případě samozřejmě není jenom součtem jednotlivců, ale spíš násobkem jednotlivých příběhů. Zároveň nejde o opulentní a přehnaně ambiciozní snahu o velký román. Ernauxová totiž píše velké romány jaksi mimochodem, jako přirozený produkt svého každodenního žití. A její texty jsou taky díky tomu určené k tomu, abych do nich člověk nahlížel každodenně. Literatura tady není kratochvíle nebo výplň volného času, ale něco, co je pevně připjaté k životu.
„Psát všedně a prostě, to mi jde samo od sebe, stejně jako když jsem kdysi psávala rodičům, abych jim v kostce pověděla, co je nového,“ popisuje znovu Ernauxová vlastní způsob psaní v novele Místo. A takhle slouží dodnes: jako člověk, k jehož textům je možné se obrátit kdykoliv, když potřebuje vědět, co je nového ve starém příběhu lidské duše.
