Hlavní obsah

Recenze: Francouzská literární senzace líčí hrůzy války očima Senegalce

Foto: Profimedia.cz

Spisovatel David Diop za svůj román získal Mezinárodní Bookerovu cenu i francouzskou Prix Goncourt des lycées.

Reklama

„Ten čokoláda je ale divnej,“ říkají si bílí vojáci v zákopech, když myslí na svého černošského kolegu ve zbroji Alfu Ndiaye. Kniha V noci je každá krev černá je zběsilé čtení o traumatu z první světové války i z rasismu.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Chvilkové šílenství dává zapomenout na realitu kulek. Chvilkové šílenství má za sestru odvahu. Když však působíte dojmem, že jste blázni neustále, souvisle a nepřetržitě, potom budíte strach, dokonce i u svých vlastních přátel ve válce. Už nejste bratrem kuráže, na nějž je každá smrt krátká, ale opravdovým přítelem smrti, jejím komplicem, jejím víc než bratrem.“

V češtině vyšla francouzská literární senzace V noci je každá krev černá (překlad Tomáš Havel, Argo), která získala hned dvě významné literární ceny: Prix Goncourt des lycéens a Mezinárodní Bookerovu cenu. Francouzský spisovatel David Diop, který vyrůstal v Senegalu, tu líčí válečnou zkušenost očima senegalského vojáka jménem Alfa Ndiaye.

Hledáte další dobré knihy?

Když Alfovi před očima zemře jeho nejlepší přítel Mademba, jehož trápení nedokáže urychlit, začne se Alfa za smrt blízkého mstít. Vrhá se do bojů a usekává nepřátelům ruce. Jeho spolubojovníci ho za takové chování nejdřív chválí a oslavují Alfovu krvežíznivost. Po nějakém čase se ho však začnou bát, straní se ho a nakonec ho pošlou pryč, aby se zotavil („Se sedmou useknutou rukou už toho měli dost. Všichni toho měli dost, vojáci bledule stejně jako vojáci čokolády.“).

Alfa brzy přichází na to, že hlavním problémem, který s ním jeho spolubojovníci mají, není zuřivost jako taková – jsou to spíš její dozvuky, před kterými nelze utéct ani po bitvě. Když totiž Alfa opakovaně přináší useknuté ruce nepřátel, ruší tím křehký klid: „Po bitvě se k nepříteli chováme znovu jako lidé. Ze strachu nepřítele odnaproti se nelze dlouho těšit, neboť sami máme strach. Usekané ruce, to je strach přicházející do zákopu zvenčí.“

Zároveň se tady samozřejmě otevírá otázka, kde začíná šílenství. A jestli nakonec není zuřivý Alfa, který své spolubojovníky konfrontuje s hrůzami války, mnohem vnímavější než ti, kteří se po bitvě snaží vrátit ke svému běžnému uvažování.

Útok na spisovatele Salmana Rushdieho

Jak souvisí se svobodou slova? A jaké knihy od Rushdieho číst?

Alfa je sice chycený v pasti oslepujícího vzteku, který mu zjevně pomáhá s pocity viny a neodžitého zármutku, ale zároveň dokáže svou situaci analyticky nahlédnout. Čím déle totiž Alfa vypráví, tím zřejmější je, že pocit zodpovědnosti vůči mrtvému příteli přesahoval dalece rámec samotné války. Alfa mu pomohl, aby byl k odvodu vůbec přijatý, a zároveň si vyčítá, že Madembova snaha předvést se v boji byla vyprovokována tím, že Alfa zpochybňoval přítelovu statečnost. V jeden moment pak popisuje, že si byl vědom toho, že mu Mademba závidí krásu a zájem žen. A Alfovo neustálé zaříkávání mrtvého vyústí v překvapivé spojení obou přátel, které dovede nejlíp zprostředkovat právě literatura.

Spisovatel David Diop v rozhovoru pro Guardian podotkl, že když se snažil dohledat dopisy, které psali domů západoafričtí vojáci z francouzských kolonií, nenašel nic – jenom neosobní, administrativní listy. Diopovu novelu tak lze chápat jednak jako snahu dát hlas této skupině, která prolévala krev v zákopech první světové války. Zároveň je však důležité, že Diop ukazuje, proč se vůbec Alfa, Mademba a jim podobní rozhodli narukovat: „Válka je možnost, jak se dostat z Gandiolu. Dá-li Bůh, vrátíme se živí a zdraví. Až se staneme francouzskými občany, usadíme se v Saint-Louis. Budeme obchodovat.“ Vidina statusu francouzského občana a s tím spojené životní úrovně nahnala dvojici přátel do pekla na zemi.

Změní knižní TikTok literaturu?

Přečtěte si další díl společensko-kulturního newsletteru Matouše Hrdiny Pod čarou.

Přesto je důležité zdůraznit, že V noci je každá krev černá není próza, která by se snažila společensko-historický kontext analyzovat. Diop se dokonce vyhýbá datům, místům nebo názvům konkrétních bitev. Jeho záměr je totiž jiný: spustit mocný proud, který čtenáře a čtenářky strhne do víru bouřlivých emocí. Sám Diop k tomu poznamenává, že mnoho vojáků ostatně ani nevědělo, kde přesně se zrovna na frontě nacházejí. Jejich jediná důvěryhodná skutečnost byla ta vnitřní.

Diop ve své novele zároveň tematizuje rasismus, kterého se však Alfa zmocňuje a po svém s ním pracuje. Vypráví, že na sebe vzal roli neřízeného „divocha“. Uvědomuje si strach svých nepřátel (ale i spolubojovníků, které Alfova agresivita začne brzy děsit) a nakládá s jejich představou divocha jako s určitou divadelní rekvizitou nebo snad kostýmem, ve kterém se může paradoxně pohybovat tak, jak sám chce.

Diop podotýká, že se senegalskými vojáky se pojila řada předsudků a rozporů. Senegalský voják byl ve Francii prezentován jako zachránce vlasti, ale zároveň taky jako přerostlé dítě. Zatímco krvežízniví a divocí byli nepřátelé, senegalští vojáci bojující za Francii byli maximálně naivní.

Hrůza a odpor, které Alfa vyvolává, tak mohou pramenit právě z překročení tohoto pohodlného schématu. „Ten čokoláda je ale divnej,“ říkají si bílí vojáci.

Zásadní roli hraje práce s jazykem, kdy Diop v krátkých větách vnitřního monologu evokuje zjednodušenou francouzštinu, která byla africkým vojákům předkládána se záměrem, aby co nejpřesněji plnili rozkazy v zákopech. Repetice a úsečnost se poněkud rozvolňují v pasážích, kde se Alfa vrací ve vzpomínkách domů, do doby před válkou. Ve svém starém životě se však nesnaží najít útěchu – vzpomínky jsou mu často jen dalším potvrzením, proč svého přítele tak neodpustitelně zklamal.

Alfův překotný proud řeči lze tak nakonec chápat jako snahu, jak odpustit sám sobě a jak najít právě v tomto hlasu – který by mu byl v jiných, „neliterárních“ podmínkách odpírán – způsob, jak přepsat svůj osud.

Reklama

Související témata:
David Diop
Man Bookerova cena (Booker Prize)

Doporučované