Chorvatsko: Kdo v téhle zemi pracuje, když všichni jen pořád pijí kávu v konobě?

„Nic jako typické chorvatské jídlo nebo jedna chorvatská mentalita neexistuje,“ říká hned na úvod Aleksandra Wojtaszek. To proto, že je země poskládaná z mnoha historických i národnostní vlivů od antických, balkánských, tureckých až po rakousko-uherské.

„Jestli ale mají všechny tyhle vlivy něco společného, je to snaha družit se, důraz na mezilidské vztahy, potřeba nepít svoji ranní kávu ve spěchu z kelímku po cestě do práce, ale sednout si k šálku a povídat si u ní s blízkými, se sousedy. Je to dokonce až tak výrazné, že se musím s trochou nadsázky ptát: Kdo v téhle zemi pracuje, když všichni jen pořád sedí v kavárně a pijí kávu?“ říká autorka knihy Fjaka, která popisuje odstíny Chorvatska tak, jak je nemůžeme poznat během týdenní dovolené na pobřeží.

Přestože Chorvatsko zdaleka není jen pobřeží a Dalmácie, známe tahle místa nejlépe. Jak se Dalmácie proměnila za poslední roky?

Změnila se skutečně hodně. Ještě v polovině dvacátého století dostávaly pozemky u moře věnem nejmladší dcery v rodině jako něco nechtěného, nelukrativního, něco, čím je rodina odbyla. Dnes mají tahle místa obrovskou hodnotu. Do určitého momentu měla turistika v Chorvatsku jinou podobu, než má dnes.

Jakou podobu?

Do tamějších rodin jezdily hlavně rodiny s dětmi a opakovaně se tam vracely. Bylo to malé, lokální, domácké. Během éry komunistické Jugoslávie se sice budovaly hotelové komplexy spojené s různými velkými podniky, jejich ruiny ostatně vidíme dnes snad všude na pobřeží, ale to ještě neničilo nijak zásadním způsobem tamější kulturu.

Čím si to vysvětlujete?

Protože lidé z hotelu chodili do kavárny nebo do pizzerie do malých okolních podniků, které provozovali místní. V devadesátých letech po válce se vrátila turistika ke své původní lokálnosti, lidé pronajímali domky po dědečcích a babičkách nebo svoje vlastní domy, které nechali k dispozici turistům a sami šli na tři čtyři měsíce bydlet do jednoho pokoje nebo do garáže. Nebylo to ideální, ale dnes je to ještě jinak.

Jak?

Turismus se profesionalizuje, navrch mají velké nadnárodní společnosti, které budují uzavřené komplexy pro bohaté zákazníky nebo pro hollywoodské hvězdy toužící po luxusu. Zvedá to ceny, je to na úkor malých podniků, restaurací, mnoho menších podnikatelů kvůli tomu krachuje. Chorvatsko si přeje být místem pro solventní turisty, je to ale sterilní, neosobní, unifikované.

Jak se to stalo?

Země pojme dvacet milionů turistů za tři měsíce sezony. Ale není nafukovací. A tak se zvedají ceny, aby z těch dvaceti milionů bylo co nejvíc bohatých lidí, kvůli utrácení. A i když k moři jezdí i Chorvaté z vnitrozemí, kteří tam mají letní byty, nedokážou příliš ovlivnit právě tenhle růst cen. V Dubrovníku už se nedá bydlet, jak je to tam drahé, starousedlíci z centra za posledních dvacet třicet let zmizeli, město připomíná vyfouknuté vajíčko.

Diokleciánův palác ve Splitu byl od sedmého století živým městem se zákoutími, malými obchůdky, kavárničkami – a posledních deset let už to tak není, není na něm nic lokálního, všechno je pod platformami jako je Booking nebo Airb’n’b.

Podnikatelé z Dubaje skupují parcely a budují města, která připomínají místa navržená umělou inteligencí, která nepotřebují tamější podniky, jsou soběstačná, a pokud nechcete, nemusíte se s místní kulturou vůbec potkat. Ze starých loděnic se stávají přístavy pro luxusní jachty, které jsou dražší než byt. Chorvatsko postihla choroba jménem turistóza.

I o tom píšete ve své knize Fjaka. Co znamená její název?

Fjaka je slovo, které pochází právě z dalmátštiny, ale znají ho všichni Chorvaté, protože chorvatská kultura je s mořem výrazně propojená i mimo pobřeží. Označuje lenivou meditaci, je to trochu jako zen, venku je horko, nikomu se nic nechce, tak mají fjaku, nikam se neženou.

Takže jako italská siesta?

Není to úplně stejné, je to víc buddhistické. V Evropě se nedávno rozšířil skandinávský způsob žití ve stylu hygge. Malé radosti v těžkém dni, útočiště u maličkostí. Hygge a fjaka jsou si velmi blízké, nemusíme se učit ve Skandinávii, můžeme to stejné vidět a zažít v Chorvatsku. To může být pozitivní, ale slovo fjaka má i negativní význam.

Jaký?

Rezignace, apatie, pocit, že nemáte vliv na to, co se v zemi děje, že nemáte osud ve svých rukách. Když chcete v Chorvatsku něco změnit, stejně nemáte tu možnost, zavřou vám pusu. „Jsi jugonostalgik!“ to slyší každý, kdo se pokouší něco v současném Chorvatsku kritizovat.

Dokážete vysvětlit, proč to tak je?

Chorvatsko je velmi zanořené v minulosti, stále řeší druhou světovou válku, nevyrovnali se s tím, že se jejich země tehdy stala fašistickou zemí, s čistkami, koncentračními tábory na svém území, s terorem, ale ani s tím, jak mají naložit s Titem a jeho komunistickým obdobím. Dnes chorvatská ekonomika stojí a padá na turistickém ruchu a místním často nezbývá, než být tři čtyři měsíce v roce uklízečkami nebo číšníky, bez ohledu na vzdělání nebo ambice. V zemi není víceméně žádný průmysl, zemědělství, výroba, jen turistika, vize mimo ni chybí.

A co když to tak někdo nechce?

Pokud nechcete sloužit turistům, často emigrujete, je to jediná možnost, jak si splnit jiné sny než ty spojené s péčí o zahraniční turisty. V Záhřebu je legálně sto tisíc migrantů třeba až z Nepálu, plus nepočítaně nelegálních migrantů. Protože Chorvaté hromadně odjíždějí pracovat do zahraničí a pracovní síly tak chybí. A tihle migranti mají jen minimální právní ochranu, žijí ve složitých podmínkách. Ale aby nedošlo k mýlce: miluju Chorvatsko a Chorvaty. Jenomže to neznamená, že jsem slepá k problémům, které ta země má.

Objevují se tato témata i v politice?

Turistika dělá čtvrtinu hrubého domácího produktu. Na jedné straně je tu silný nacionalistický proud, od roku 1991 tady v podstatě vládne nacionalistická strana, která má za sebou řadu korupčních skandálů, rozvinutou klientelistickou síť, i když v posledních letech se trochu proměnila směrem k proevropskému smýšlení. Kdo v Chorvatsku nepracuje v turistickém ruchu, pracuje ve státní správě, ale tam se dostanete hlavně díky kontaktům.

V Záhřebu se dnes po smrti bývalého primátora dostala na radnici aktivistická zelená levicová strana. Sice převzali město s velkými dluhy, ale snaží se to měnit. A Záhřeb tvoří čtvrtinu počtu obyvatelstva Chorvatska. To dává naději, že je možné se po třiceti letech od války zbavit nacionalistického přístupu i jinde než jen v Záhřebu. Navíc tady stále do jisté míry panuje přístup, že cokoli související s bývalou komunistickou Jugoslávií je šmahem špatné.

Co bylo naopak pozitivní?

Zanedbané regiony, kde žili obyvatelé, kteří neuměli číst a psát, se díky politice bývalé Jugoslávie začaly vzdělávat, klesl analfabetismus. Ženy získaly aspoň nějaká práva. Zaváděla se modernizace do výroby i do zemědělství. Jugoslávský komunismus byl jiný než ten český nebo polský, měl blíž ke kapitalismu. Svoji roli sehrálo i to, že Jugoslávie byla multikulturní stát, nejenom soužitím všech národností na svém území, ale díky Hnutí nezúčastněných se udržovaly určité kontakty i s tak exotickými zeměmi, jako je Egypt a Indie.

Po válce v devadesátých letech se ale stala jedna důležitá věc: vznikla skupina válečných veteránů, kteří jsou často stiženi hlubokými depresemi, mají invalidní rentu, o kterou mohou žádat kdykoli. Takže jich vlastně pořád přibývá, ale nikdo z politiků nedokáže říct, do kdy je možné žádost o rentu podat, nikdo si nedovolí to termínově zastropovat. Máme tady ztracenou generaci nedotknutelných obránců a politické strany napříč spektrem s nimi nějak operují, využívají je. Znáte populárního chorvatského zpěváka Thompsona?

Ne. Měla bych?

Jmenuje se Marko Petrović a jeho pseudonym je označením pro samopal. Je extrémně populární, je otevřeně nacionalistický a na jeho poslední loňský koncert přišlo půl milionu lidí, přičemž v Chorvatsku žije tři a třičtvrtě milionu lidí. Sloužil ve válce, v roce 1991 bojoval proti Srbům a složil v té době svoji první píseň o obraně rodné vesnice nazvanou Jednotka Čavoglave. Některá jeho vystoupení v Evropě musela být zrušená kvůli jeho přílišnému nacionalismu, hlásí se k ustašovcům. A pak tu máte voliče levicové záhřebské strany, mladé lidi, kteří touží po změně a nechtějí si připomínat, kdo z jejich předků byl na které straně během války.

O čem to vypovídá?

Je na tom vidět, jak je chorvatská společnost polarizovaná. Ostatně je to podobné jako u nás v Polsku. V Chorvatsku to ale nesouvisí jen s církevním konzervatismem, ale i s tím, jak je země regionálně odlišná. Tyto regionální rozdíly jsou pro Chorvatsko i velkým přínosem a činí tuto zemi velmi zajímavou.

Když mluvíte o té regionální odlišnosti – existuje i přesto něco, co je charakteristické pro všechny Chorvaty?

Chorvatsko má od věků problém budovat o sobě jeden obraz, protože je poskládané z mnoha vlivů a částí: liší se historicky, ale třeba i národními jídly, hudbou, zvyky. Města na severu stojí dodnes na silném Rakousko-Uherském vlivu, je to jako v Brně, v Praze nebo v Krakově.

Pak tu ale máme na jihu vliv antiky, renesance, splitský Diokleciánův palác, Dubrovník s historickými vlivy z Benátek, čisté Středomoří, mluvilo se tady dlouho italsky. Pak slovanskou část s balkánskými vlivy. A taky část země ovlivněnou Turky, osmanskou kulturou.

V Záhřebu žije řada lidí původem ze Splitu, ale dávno se odmítli přizpůsobit a stále mluví svým splitským dialektem. I vzdělaní splitští novináři nebo akademici žijící roky v Záhřebu nikdy neřeknou Lijepo, ale vždycky Lipo. Lijepo znamená pěkný. Kdo je vlastně Chorvat? Který z těch vlivů je nejsilnější a tvoří něco jednoznačně chorvatské?

Máte na to odpověď?

Kdybych měla odpovědět za sebe, chorvatská kultura je daná slovem „družit se“. Chorvati kladou obrovský důraz na setkávání se s přáteli, soudržnost, sdílení, společný čas. Od rána se scházejí v kavárnách, ale nejde jen o to vypít si ranní kávu, ale mluvit spolu u té kávy. Trochu s nadsázkou říkám: Kdo v té zemi pracuje, když všichni pořád jen pijí kávu? V Chorvatsku neexistuje kultura pití kávy z plastového kelímku cestou odněkud někam, u kávy se musí sedět a vyprávět si, neřešit u toho maily v notebooku, práce jde u kávy stranou.

Mezilidské vztahy jsou ale nade vše. Chorvati, bez ohledu na antické, turecké nebo slovanské vlivy, jsou otevření, komunikativní a přátelští. Jezdím do Chorvatska roky opakovaně, takže už si troufám tvrdit, že jejich mentalitu znám. Naposledy jsem byla v Záhřebu vloni v prosinci, protože mě požádali, jestli bych nevytvořila o své zkušenosti s Chorvatskem stand-up, takže jsem tam jela vystupovat.

Co Chorvaté říkají na Polku, která vystupuje se stand-upem o nich samých?

Smějí se tomu, co o nich říkám. Humor je důležitý a souvisí s mojí povahou. I když mluvím nebo píšu o složitých historických nebo národnostních situacích, vidím je skrze lehký sarkasmus.

Vaše kniha Fjaka je výrazně sarkastická.

Ale nikdy nejde o vysmívání se. Jenže ironie nebo vtip může pomáhat vyrovnat se i s traumatem, kterým mnoho lidí v poválečné době v zemích bývalé Jugoslávie trpí. A není to jen můj vlastní humor, naučila jsem se to od obyvatel Balkánu, oni sami k sobě přistupují s humorem a glosují svoji situaci s vtipem. A tenhle odstup jim pomáhá i s tématy, která jsou tragická nebo náročná.

Kde je hranice mezi chytrou ironií a výsměchem?

Nemám s ní problém. O mojí knize Fjaka se říká, že je ironická i kritická, ale je to kritika diskurzu nebo politiky a ta může být ironická a nikomu tím neublížíte. Ke mně byli Chorvaté vždycky velmi milí a pohostinní a nikdy bych si nedovolila zesměšňovat Chorvaty jako lidi, ale politika, hlavně ta ultranacionální, to je něco jiného. Moji chorvatští přátelé mají často problémy s politikou, s tím, že nemohou najít práci, s nacionalismem, který tam bují – a mluví se mnou o tom. A já mám vztek, cítím ho za ně! Ale ironii vždycky směřuji vůči systému, ne proti lidem.

Jak byla vaše kniha Fjaka, která vyšla před třemi lety polsky, přijatá po přeložení do chorvatštiny tamějšími obyvateli?

Měla jsem z toho trochu obavy, ale nakonec mám hlavně hezké ohlasy. Píšu o hodně těžkých tématech, která se týkají politiky, historie nebo národnostních konfliktů, je to bolestné. Mám velkou výhodu: umím jazyk, znám kulturu, bývám v Chorvatsku třikrát čtyřikrát do roka pokaždé na docela dlouhou dobu, mluvím s lidmi – ale mám odstup a z toho odstupu mohu situaci v Chorvatsku glosovat. Když kniha vyšla v chorvatském překladu, nezměnila jsem vůbec nic oproti polskému originálu, jen jsem připsala úvod, ve kterém vysvětluji: Tohle je kniha psaná pro Poláky, není to původně kniha pro vás, pro Chorvaty.

Když potom vyšla v jednom chorvatském deníku pochvalná recenze, novinář napsal, že nemám pravdu. Trochu jsem se lekla, co jsem pokazila, ale on pokračoval: nemám pravdu v tom, že to není kniha pro Chorvaty, naopak. Můj odstup mi umožnil vidět Chorvatsko a Chorvaty možná věrněji, než se vidí oni sami.