Socialistický experiment SSSR nevydržel. Přesto ho chtějí někteří zpět

Dotaz se ale pro mě stal také impulzem k přemýšlení o širších souvislostech vlivu Sovětského svazu na naše dějiny.

Historická etapa, která začala v Rusku před více než sto lety, se obecně nazývá budováním socialismu a obdobím vlády komunistických stran. Komunistické participativní diktatury v Sovětském svazu a dalších zemích světa bývají běžně vnímány jako autentické výsledky pokusů o aplikaci komunistické ideologie, jako nepodařené socialistické experimenty a seriózně míněné pokusy o cestu k dosažení komunistické společnosti.

Údajně dobré úmysly zakladatelů, uvědomělých komunistů, prý ztroskotaly vlivem vnitřních i vnějších politických i ekonomických faktorů. Pád takzvaných komunistických režimů v SSSR a ve střední a východní Evropě na přelomu osmdesátých a devadesátých let se obvykle vykládá jako důsledek jejich vnitřní ekonomické krize. A to buď systémové, imanentní (podle antikomunistů), nebo vyvolané nepříznivými okolnostmi, chybami komunistických vůdců či zlovolnými, záměrnými akty zvenčí (názor zastánců komunistické či obecně levicové ideologie).

Bylo vůbec možné, aby experiment, pokud by vůbec byl nějak životaschopný, selhal opravdu naráz a všude? Proč tehdejší socialistický model, byť v jiné, modernější formě, nakonec nepřežil a netransformoval se? Ponechme nyní stranou asijské příklady, kde ale také nejde o skutečný socialismus, ale o státní kapitalismus se zachováním vedoucí úlohy komunistické strany s využitím vlny neoliberální globalizace devadesátých let.

Může existovat vysvětlení. K pádu režimů tzv. sovětského bloku v Evropě došlo především proto, že se zhroutila mateřská země – Sovětský svaz. Tato velmoc již předtím díky Gorbačovovi vědomě oslabila svůj vliv a nakonec ztratila nad satelity kontrolu. Hlavní a klíčový faktor nezdaru evropských komunistických režimů na přelomu osmdesátých a devadesátých let tedy nehledejme v chybách komunistické ideologie nebo slabosti či omylech teritoriálních komunistických vlád, ale v Sovětském svazu.

Ve světle dosavadních zkušeností soudím, že Rusko si komunistickou ideologii přivlastnilo a adaptovalo na své tradiční potřeby a tradiční centralizovaný systém moci. Komunistická ideologie se tak stala vítaným skrytým nástrojem pro prosazování a legitimizaci vlivu Ruska ve světě.

Jak by kupříkladu vypadalo, kdyby sovětské státní vedení v roce 1968 oznámilo, že obsazuje Československo statisíci vojáků z důvodu zachování svého vlivu ve východní Evropě a snahy o udržení svého nárazníkového pásma i území dobytého ve druhé světové válce?

Mnohem lépe přece znělo, že společenství socialistických států má obavy o uhájení výdobytků socialismu a udržení socialistického Československa ve svém bratrském svazku. A že tedy nejde jen o stanovisko moskevského vedení, ale o shodný postoj pěti bratrských komunistických stran sdružených ve Varšavské smlouvě.

Komunistická ideologie se tak stala jen pláštíkem zakrývajícím hrubou sílu tradičního ruského imperialismu. I tato instrumentalizace měla svůj vývoj. Jak píše Timothy Snyder v knize Cesta k nesvobodě, v Brežněvově době se už nehovořilo o nevyhnutelnosti světové revoluce, ale o věčnosti Sovětského svazu, vítěze druhé světové války. Toto zásadní poznání „ideologické kolonizace“ a přivlastnění ideologie k pragmatickým účelům nám může pomoci i při orientaci v dnešní situaci.

O podstatě vztahu Ruska k Evropě a Evropy k Rusku psal v roce 1996 velmi předvídavě český historik Milan Švankmajer v knize Rusko a Evropa. Komunistickou fázi charakterizuje těmito slovy: „Dramatický a krvavý bolševický sociální experiment nakonec vyústil v pokus o oklamání historie – ve snahu o prosazování cílů impéria ve jménu zářných zítřků komunismu.“

Švankmajer upozornil, že období po revoluci roku 1917 je stále mylně chápáno jako kvalitativně nová fáze vývoje Ruska, jako dějinný zvrat. Okolní svět ale poté dosáhl mnohem většího rozvoje a Rusku se pak dařilo držet krok se světem jen totální centralizací lidských a materiálních zdrojů, jinak řečeno fakticky ožebračením a znevolněním svého obyvatelstva.

Rozhodla již revoluce v roce 1917 o dalším směřování země? Zdá se, že ne. Zmatek ve směřování v SSSR ve dvacátých letech se jeví jako fáze soupeření autentických komunistických sil s pragmatiky. Jasnými signály obratu bylo převzetí a upevňování moci Stalinem a také bolševizace komunistických stran v jiných zemích. Ta prokazatelně proběhla i v Československu a představuje faktický rozchod komunistů s autentickou domácí levicovou tradicí.

Pochopení této podstaty umožňuje rozumět také dobové komunistické nenávisti k sociální demokracii a nekomunistické levici vůbec. Politika sociální demokracie se u nás přece vyznačovala pochopením zájmů státu a snahou o jejich skloubení s programem sociální spravedlnosti a rovnosti.

Komunistická ideologie propůjčovala ruskému státu v sovětské fázi vyšší, vznešenější obsah a poslání. To zdůvodňovalo i strašlivé oběti obyvatel. Stát se stal jediným vlastníkem, podnikatelem a zaměstnavatelem, a tím také odstranil uvnitř státu své ekonomické konkurenty. Měl naprostý vliv na podobu sociální struktury, na sociální vzestup či sestup jedinců, na obsazení veškerých funkcí ve státě. Stát tak současně ovládal všechny mocenské prostředky, čímž zlikvidoval „třídy“, tedy všechny případné konkurenty moci.

Důsledná cenzura a ideologický monopol znemožňovaly skutečnou společenskou sebereflexi a samozřejmě ani nedovolovaly otevřeně zaznít a prosadit se konkurenčním názorovým alternativám. Jednotné centrum „strana a stát“ vytvářelo vrstvu spolehlivých, která participovala na moci a udržovala systém v chodu. Tato vrstva, uzavřená v ideologii, se současně mohla domnívat, že plní vyšší, socialistické a komunistické poslání, šíří jedinou vědeckou pravdu a usiluje o světovou revoluci.

Ale častěji za fasádou ideologií schovávala své nízké osobní zájmy. Systém se sám vydával za pozitivní, nezvratný a nevyhnutelný historický výsledek snah civilizace o společenskou rovnost a spravedlnost. Uskutečnil zdánlivě cíle ideologie, čímž si vytvářel společenskou legitimitu a současně si zajistil naprostou mocenskou stabilitu. Aby byl trvale stabilní, musel být uzavřen před vlivy světa, proto vládla totální cenzura a ideologický monopol. Stát úspěšně adaptoval komunistickou ideologii.

Druhá světová válka znamenala obrovské posílení moci Sovětského svazu. Stalin připojil již v letech 1939-1940 Pobaltí, východ Polska a Besarábii a s výjimkou Finska obnovil územní rozsah ruské carské říše před první světovou válkou. Tyto zisky Stalinovi bohužel západní spojenci již v době války fakticky sankcionovali s vidinou dosažení společného cíle – porážky Hitlerova Německa.

Sovětský svaz udržel svou kořist, vzešlou z tajné dohody s nacistickým agresorem, aniž by ztratil na prestiži a po druhé světové válce si obratně zajistil i zásadní vliv nad celým Polskem, částí Německa, Československem, Maďarskem, částečný vliv i nad Rumunskem a Jugoslávií. Sféra sovětského vlivu se posunula až k Labi a byla nakonec upevněna v Helsinkách roku 1975. To byl úžasný, historický úspěch. Toto dokázal Stalin svojí nesmírnou schopností ale také lstivostí a bezohledností.

Není divu, že je v Rusku dodnes tak obdivován. Zaplatily za to životem miliony obětovaných vojáků národů tehdejšího Sovětského svazu. A jejich oběť se ještě navíc současně stala argumentem pro uznání zásluh a vyžadování vděčnosti ve vnějším impériu satelitů.

Vnější impérium sloužilo pak jako nárazníkové pásmo. Satelitní země budovaly za vlastní prostředky mohutné ozbrojené síly a nakupovaly v Sovětském svazu obrovské množství zbraní, aby bránily mateřskou velmoc. Ozbrojené síly satelitních zemí pak byly pevně podřízeny centrálnímu velení Varšavské smlouvy, které bylo výhradně sovětské. V případě konfliktu by vazalské státy krvácely daleko před vlastním územím Ruska, za svoje vlastní prostředky a životy svých obyvatel, za zájmy Sovětského svazu, za jeho bezpečnost a to i za cenu vlastního zničení.

Sovětský svaz vyvezl do satelitních zemí na 500 000 vojáků a s nimi asi 300 000 civilistů. Díky speciálním kurzům rublu s místními měnami a bezcelnímu odbavení představovali tito vojáci a jejich rodiny jeden z nejefektivnějších sovětských exportů. Opravdu se není co divit, že někteří lidé v Rusku s lítostí vzpomínají Sovětský svaz. Sovětské dějiny jsou přece součástí ruských dějin, byly jejich pokračováním a nové ruské dějiny na ně navázaly.

Uvažování o Rusku a Sovětském svazu se logicky nemůže zastavit před Československem let 1948 až 1989. Pokud byla komunistická ideologie a myšlenka socialismu Ruskem jen instrumentalizována, mohla být vůbec vláda Komunistické strany Československa autentická? Pokud byl socialismus sovětského typu jen přechodnou fází vývoje ruského státu, jak se dívat na jeho kopie v satelitních zemích? Vznik těchto systémů přece nebyl výsledkem vlastního historického vývoje, ale důsledkem růstu sovětského vlivu po druhé světové válce ve střední a východní Evropě.

Takzvaný komunistický režim v Československu nebyl autentickou součástí vývoje této země, ale sovětskou kopií, importem ze SSSR.

I přijetí tohoto argumentu ale nevyviňuje československé podílníky tehdejší moci. Vina ulpívá i na nekomunistických politicích, kteří již v době války přijali sovětský vliv jako danost, sankcionovali jej v Košickém vládním programu a vytvářeli iluzi demokracie třetí republiky. Byť mohli těžko anticipovat celou poúnorovou realitu. Důsledky tohoto uvažování jsou ale dalekosáhlé.

Režim v Československu tak nebyl ve skutečnosti socialistický, ale autoritativní, využívající ideologii k udržení moci, podobně jako v Sovětském svazu. Ideologie byla ve skutečnosti maskou zakrývající podstatu věci. V Československu byla dovedně naroubována na autentické domácí levicové hnutí, český nacionalismus i na poválečnou animozitu vůči Němcům.

Mnoho skutečností bude najednou zřejmých. V Československu najdeme sovětský vzor vytvořením jednotné a centrálně řízené komunistické strany, podřízené komunistické internacionále se sídlem v Rusku již roku 1921. 

Další milník představuje proces ideologické bolševizace KSČ dovršené Klementem Gottwaldem roku 1929. 

Komunistická strana Československa pak vždy sledovala sovětské zájmy: po paktu Molotov-Ribbentrop, po červnu 1941 a samozřejmě v roce 1945. 

Snahy o deklarovanou vlastní československou cestu k socialismu KSČ během tříletého poválečného období opustila. Čistka v KSČ, která vyvrcholila známým a u nás do té doby nepředstavitelným krvavým politickým divadlem, procesem proti tzv. spikleneckému centru Rudolfa Slánského, byla krokem k ukázněnosti a vyjasněním vztahu velmoci a vazala.

Tím se také vysvětluje i šokující antisemitismus. Takzvané zestátnění výrobních prostředků, včetně faktického vyvlastnění zemědělského majetku plně sloužilo centralizaci moci i v Československu. Násilným nivelizováním společnosti nenastala rovnost, ale glajšachtizace. Především však stejně jako v SSSR zmizela jakákoliv mocenská konkurence. Proto musel třeba zmizet „venkovský boháč“ i sebemenší podnikatel. Dokonce i v preambuli ústavy z roku 1960 se výslovně uvádí, že se uskutečnilo společenské zřízení, „… za které bojovaly celé generace dělníků i ostatních pracujících a které měly od vítězství VŘSR před očima jako vzor“. Jedině přijetí faktu, že o socialismus v Československu vůbec nešlo, pak dává smysl vojenské intervenci v roce 1968 a následné „normalizaci“.

Existuje jen jedno období, které se z doby komunistické vlády v Československu vymyká. Je to doba šedesátých let, doba řady pokusů o reformy, doba jisté otevřenosti dovnitř i navenek a pokusu o autentickou alternativu vrcholící Pražským jarem 1968. Není divu, že taková úchylka musela být zastavena, zhanobena jako kontrarevoluční a nakonec i její možné zopakování znemožněno rozmístěním sovětských vojsk na území Československa.

Komunistické hnutí u nás se i po rozpadu SSSR a opuštění socialismu a komunismu v Rusku kupodivu vždy orientovalo právě směrem na Východ. I tato skutečnost potvrzuje vnitřní podstatu původu komunistické fáze naší historie. Existoval rozdíl mezi autentickým levicovým hnutím a komunistickým systémem sovětského typu.

O tom také svědčí skutečnost, že po únoru 1948 KSČ sociální demokracii zničila. Pokus o obnovu sociální demokracie v roce 1968 patřil mezi největší „kontrarevoluční“ zločiny. Společnost se obecně soustřeďuje jen na znaky, na projevy komunistické ideologie a přehlíží dnešní jiná, skutečná nebezpečí. Je zjevné, že historická zkušenost komunismu jako ohrožení svobody a demokracie se pojímá jako zjednodušené pojmenování nebezpečí. Naše zkušenost s dějinami pak může být zčásti chybná a matoucí.

Naše současnost je beze sporu obdobím snah o obnovení vlastního i vnějšího Ruského impéria. „Minulost lidí, národů a zemí není čímsi, co lze odložit a ‚dobrovolně‘ se toho vzdát. Historie je součástí jejich živé tkáně, kterou nelze prostě svléci. Proto ti, kdo očekávali a očekávají, že Rusko se již za života naší generace vydá cestou, která se považuje v Evropě za jedině možnou a správnou, se mýlili a mýlí. … Pokud k tomu v budoucnu dojde, bude to natolik vzdáleno naší době, že to život našich dětí a dětí našich dětí neovlivní,“ napsal v devadesátých letech historik Milan Švankmajer.

Současné Rusko se jistě nevrátilo do fáze carského Ruska, ale má za sebou historickou fázi Sovětského svazu a Stalina.