40 let od poslední spartakiády. Vojáci museli cvičit s horečkami a často se zranili

Hromový aplaus a slova uznání od celého sportovního světa. Poslední Československou spartakiádu vyšperkovala 30. června 1985 ve strhujícím finále skladba vojáků. Za jejím precizním provedením se ale skrývala zrůdnost a prohnilost tehdejší komunistické armády.

Kdyby předseda Mezinárodní fotbalové federace FIFA, Brazilec Joao Havelange, věděl, co se při nácviku skladby dělo, nepronesl by nikdy na konto oné spartakiády následující chvalozpěv: „Země, která dělá pro blaho své mládeže tak grandiózní dílo, je příkladem pro celý svět.“

Do zmíněné spartakiády se museli zapojit i příslušníci vojenského útvaru 1113 z Janovic nad Úhlavou na Klatovsku. Brali ji většinou jen jako další „pakárnu“, kterou na ně uchystali „lampasáci“, tedy důstojníci během dvouleté vojny.

Střídaly se u nich otravné kontroly z velení divize a armády, při nichž vojáci předváděli, jak daleko v nácviku spartakiády pokročili. Nebo spíše nepokročili, poněvadž neměli takřka žádné úlevy z vojenského výcviku. Navíc souběžně se spartakiádou nacvičovali pochod na slavnostní přehlídku, jež se konala 9. května 1985 na Letenské pláni ke 40. výročí osvobození republiky od nacistického Německa.

„Neuměli jsme pořádně jedno ani druhé a lampasáci nás pořád buzerovali,“ vzpomíná jednašedesátiletý Pavel Mahdal ze Suché Lozi na Slovácku, bývalý velitel družstva na průzkumné rotě motostřeleckého pluku.

Spartakiády se v Československu konaly každých pět let:

Příkladem za všechny byla návštěva generálplukovníka Františka Veselého, velitele Západního vojenského okruhu, který přijel do Janovic začátkem dubna. Pršelo, byly jen dva stupně nad nulou. „Naše gumy (hanlivé označení pro vojáky z povolání – poznámka autora) si ale usmyslely, že Veselému dokážeme, jak jsme zocelení, a na buzeráku, tedy na nástupišti pluku, jsme na něj čekali jen v trenýrkách. Opozdil se, asi někde s dalšími lampasáky popíjel kořalku, a my se zahřívali neustálým cvičením,“ popisuje Mahdal.

Když za dvě hodiny Veselý přece jen dorazil, vojáci už byli utahaní a promrzlí. „Předvedli jsme mu, co umíme a co neumíme, a váleli se přitom v ledových loužích. Nakonec nás stejně nepochválil, řekl: ‚Soudruzi, musíte se ještě hodně zlepšit‘,“ pokračuje Pavel Mahdal.

Nácvik na spartakiádu se v Janovicích odehrával v obrovských kasárnách s více než 2000 vojáky zavřenými za plotem, a proto věčně naštvanými. Panovala tam ukrutná šikana, když vojáci druhého ročníku – mazáci - duševně i tělesně týrali vojáky prvního ročníku – takzvané zobáky.

Spartakiáda přicházela na řadu často až po skončení vojenského výcviku. Po příchodu na rotu si pak řada mazáků vybíjela na zobácích vztek, nastřádaný při úmorném cvičení. Museli na něj totiž v době, kdy by si už bez spartakiády užívali volno. Nacvičovalo se i o nedělích a za každého počasí.

V lednu 1985 se Mahdalova průzkumná rota přesunula na čtrnáctidenní cvičení na šumavskou Dobrou Vodu, kde se spartakiáda nacvičovat nedala. Vojákům se vypařilo z hlavy skoro vše, co se při předchozím drilu naučili. „Byla strašná zima, v noci a brzy ráno pětatřicet stupňů mrazu. Někteří omrzli nebo dostali čtyřicítky horečky. Hodně kluků museli převézt do kasáren, nebo by na Dobré Vodě snad umřeli,“ vybavuje si Mahdal.

Po návratu do Janovic se nemocemi oslabení průzkumníci museli opět pustit do nácviku spartakiády. Mrazy ale nepolevily. „Cvičili jsme v kasárnách v nafukovací hale s fukarem na teplý vzduch, ale stejně tam byla zima. Chodili jsme také do sokolovny v Janovicích a ani tam jsme se neohřáli. Připadala nám jako lednice. Zpocení jsme se převlékali z teplákových souprav do studených vojenských mundúrů, uložených v chladných šatnách.“

Někteří se ještě pořádně nevyléčili z angín pochytaných na Dobré Vodě, nácvik jim ale nikdo neodpustil. Mahdal si pamatuje, jak se jeho kamarád došoural s ostatními ze sokolovny na rotu, klepal se a sotva se držel na nohou. V noci šel na ošetřovnu a doktor ho chtěl vyhodit, že simuluje. Pak mu přece jen změřil teplotu. Měl 40,4 stupně Celsia.

Souběžný nácvik na pochod a na spartakiádu vojáci nezvládali. Velitelé z toho byli nervózní, a tak vojáky buzerovali. „Dlouho jim bylo úplně fuk, že se nám na vojenských keckách udělaly po stovkách hodin cvičení na asfaltu žraloky a že jsme měli prodřené podrážky,“ vzpomíná Mahdal.

Vojenská skladba sice vždy uchvátila diváky na Strahově obtížností a přesným provedením, nácvik se však neobešel bez úrazů. „Pamatuji se, jak jeden bigoš (slangově motostřelec – poznámka autora) vyskočil do výšky, ostatní ho nechytili a dopadl na asfalt. Měl pak těžké zdravotní problémy,“ tvrdí Pavel Mahdal.

Mahdalův kamarád si vyzkoušel dělat „letkaře“ – cvičence, který vylezl na vysokou živou pyramidu a z jejího vrcholu ho vyhodili vysoko do vzduchu. „Z rozpřaženýma rukama letěl tak čtyři pět metrů nad zemí, kde ho ostatní chytili předloktím nebo pažemi. Poprvé dopadl dobře, podruhé padal dolů po hlavě a kluci ho čapli těsně nad zemí,“ vypráví Mahdal.

Podobné situace zažili i jiní. Na spartakiádu v roce 1985 nacvičoval jako voják základní služby také Zdeněk Brezar z Plavů na Jablonecku. Sloužil u raketového útvaru na Slovanech v Plzni. Podobně jako Pavel Mahdal viděl při nácviku vážný úraz vojáka. „Kluci dole špatně chytili letkaře a spadnul na záda. Sanitka ho odvezla do nemocnice, ale naštěstí měl jen těžké pohmožděniny a neporanil si míchu,“ vzpomíná.

Zatímco v Janovicích se vojáci pustili do spartakiády zhruba v půlce listopadu, kdy dorazili z přijímačů nováčci, plzeňští „rakeťáci“ začali nacvičovat až v prosinci „Nahradili jsme nějakou jinou jednotku, která ze spartakiády vypadla. Skladbu jsme se naučili rychle a dokonce jsme na jiných útvarech ukazovali, jak by měla vypadat. Jestli se nepletu, jeli jsme i do Janovic,“ uvádí Zdeněk Brezar. „Skladbu jsme předváděli taky papalášům nebo kosmonautu Remkovi. Abychom byli pěkně opálení, hnali nás jen v trenýrkách na slunce už v únoru, kdy byla ještě zima.“

Ani později vojáci při nácviku nezažili právě příjemné věci. Před velkou akcí na Strahově se účastnili okrskových a okresních spartakiád. A Janovickým i plzeňským „záklaďákům“ vyšly na dobu, kdy se zkazilo počasí a lilo jak z konve.

„Cvičili jsme na fotbalovém stadionu v Sušici, byl úplně pod vodou a šlo o hubu. My vojáci jsme vždycky na své značky nasprintovali, ale v Sušici nám na kluzké trávě ujížděly nohy, když jsme chtěli zabrzdit. Jediná klika, že lampasáci zrušili na poslední chvíli letky z pyramid, jinak by se kluci pozabíjeli,“ popisuje Mahdal.

Když vojáci docvičili, měli bahno až za ušima. Smývali ho ze sebe v rozvodněné studené Otavě a jejich averze vůči spartakiádě tím ještě vzrostla.

Brezar cvičil ve stejné době na škvárovém hřišti v pražském Hloubětíně „Při skladbě jsme se hodně váleli na zemi, a když jsme skončili, vypadali jsme všichni jak černoši nebo horníci,“ podotýká. „Do rána jsme si museli vyprat škvárou zadělané bílé trenýrky, ponožky a kecky a usušit je. Ale stejně na nich zůstaly černé fleky,“ vypráví tehdejší voják z Plzně.

Na pražském Vypichu vyrostlo kvůli přehlídce a spartakiádě stanové město pro asi 15 tisíc vojáků. Průzkumníci z Janovic tam trčeli už na jaře skoro tři týdny před vojenským pochodem na Letné. Když se tam vraceli v půlce června, rozhodně se netěšili. V dubnu si tam připadali jako v lágru. Nesměli na vycházky a za plechový plot se dostali jen při tréninku pochodu na starém ruzyňském letišti, v oboře Hvězda a před stadionem Sparty. Na Letnou mašírovali asi šest kilometrů pěšky. Báli se, že je čeká něco podobného.

Ale nakonec zas tak zle nebylo a utrpení z nácviku si částečně vynahradili. Při spartakiádě směli na vycházky a na Strahov je vozily městské autobusy. Byla to gigantická lidská masa, jelikož na Strahově cvičilo 13 824 vojáků.

„Na vojně jsem ztratil dva roky života, ale na Strahov vzpomínám docela rád. Byl to sice komunistický svátek, ale koukalo na nás dvakrát přes dvě stě tisíc lidí. Nic podobného jsem nezažil, tak jsem opravdu cvičil na maximum. A ostatní kluci taky,“ svěřuje se Mahdal.

Navíc viděl poprvé Prahu se známými památkami i hospodami. Ze spartakiády si dokonce schoval kovovou značku, na níž na Strahově cvičil, i když to bylo od velitelů zakázané. Vojáci z Janovic tehdy dostali k deseti dnům dovolené pět dní navíc, což ocenili radostným řevem.

Ani Zdeněk Brezar nemá na spartakiádu jen zlé vzpomínky. S ostatními Plzeňany dorazil na Vypich v předstihu, aby mohli v Praze předvádět ukázky skladby. „Jeden kluk od nás chytil strašný průjem a horečky. Doktoři měli podezření, že má břišní tyfus, tak ho poslali do nemocnice a nás do karantény na letišti ve Kbelích,“ vzpomíná Brezar. Nebylo to přitom tak zlé, jak se může zdát. Nebyli moc hlídaní, tak i přes karanténu utíkali do města na pivo a za holkami.

Nevzpomíná si, že by dostal mimořádnou dovolenou jako Mahdal. Ale ze spartakiády si odnesl jiný zážitek. „Cvičil jsem asi ve čtvrté řadě před tribunou kousek do prezidenta Husáka. Zahlídl jsem se na televizním záznamu naší skladby,“ říká. V hledišti ho přitom sledoval i jeho otec, který skladbu vojáků cvičil na stejném místě o 25 let dříve.

Vzpomínky Pavla Mahdala a Václava Marhoula zachytil autor článku během své práce pro Paměť národa