Žádné smyšlené příběhy, ale literatura faktu: Výběr knih, který stojí za čtení

Napínavější než smyšlený příběh může být někdy vyprávění reálných lidských osudů. Ty zachycují knihy non-fiction, mezi které lze zařadit biografie, historické a publicistické knihy, reportáže, eseje, cestopisy, dokumentární prózu či populárně-naučnou literaturu.

Na jejich hodnocení myslí i odborníci, literární společnost Magnesia Litera každoročně uděluje ceny v kategorii Litera za naučnou literaturu a Litera za publicistiku. V první zmíněné kategorii letos zvítězila kniha Řecké mýty v literární a výtvarné tradici od Aleny Hadravové. Cenu za publicistiku získaly Šárka Homfray a Lucie Václavíková za knihu Pay Gap: Kratší konec provazu.

Non-fiction knihy přinášíme ve čtvrtém pokračování našich tipů. Na výběru se už tradičně podíleli Oldřich Suchý - spisovatel, kterému nedávno vyšla kniha Temné variace, a Tomáš Fojtík - zakladatel Literárních snobů. Přidali se také Jan Lukavec - literární kritik, který se věnuje žánru non-fiction, a Andrea Slováková - dramaturgyně MFDF festivalu Ji.hlava, jenž každoročně vyhlašuje také cenu za nejlepší dokumentární knihu. Letos se jí stala kniha Důstojnost od Petra Třešňáka.

Alice Horáčková

nakladatelství Argo, 776 stran V české non-fikční literatuře se v posledních letech objevuje proud poutavě vyprávěných životopisných knih, které jsou příznačné důkladným historickým výzkumem a zároveň čtivostí a nepodbízivým dramatem osudů v nám známých kontextech.

„Alice Horáčková napsala strhující příběh disidentky a matky šesti dětí Kamily Bendové a jejího manžela básníka, filozofa, matematika a politického vězně Kamila Bendy. Mnohaletý archivní výzkum umožnil autorce opírat se o doložitelná fakta a reálie období komunismu a vystavět peripetický portrét dvou osobností, které odvážně a pevně hájily hodnoty svobody ve vzdělání, umění a myšlení a navzdory příkořím a nespravedlnostem ze strany totalitního režimu zůstávaly nezlomné,“ doporučuje Andrea Slováková.

Kniha Alice Horáčkové se také dostala do nominací ceny o nejlepší dokumentární knihu roku na festivalu Ji.hlava.

Martin C. Putna

nakladatelství Academia, 288 stran

Knihu s podtitulem Od Romula a Rema po Mussoliniho a Pasoliniho čili Kapitoly z kulturních dějin, promítnuté do městské krajiny doporučuje Jan Lukavec. Netradiční esejistický průvodce totiž sleduje, jaké stopy jednotlivých kulturních období se v Římě fyzicky zachovaly do současnosti.

„Putnův pohled je skeptický, deziluzivně konkrétní až skoro dekonstruktivistický. S humorným odstupem líčí, jak se Římané pokoušeli skrýt vlastní komplex jakési kulturní méněcennosti, případně jak se každá nová epocha až urputně snažila dřívější doby a jejich památky ideologicky upravit ve svůj prospěch, a to často za pomoci výmyslů, takže v tomto smyslu píše o římském ,pábení',“ uvádí Lukavec.

Dodává, že často přitom šlo o „interpretace“ fyzicky násilné a velmi přímočaré. Jako když byla po nástupu křesťanství ze sochy Jupitera odňata hlava a na její místo dosazena hlava císaře Konstantina.

Milan Říský, Jan Thomayer

nakladatelství nastole, 320 stran

Fenomén true crime ovládl nejprve svět podcastů a v posledních letech se dostal i do literatury. Knih o vrazích vychází nepřeberné množství a některé z nich jsou pouze plochým převyprávěním životních příběhů sadistů, mnohdy navíc sklouzávají k jejich glorifikaci.

Kniha Dva na vraždu taková ale není. Milan Říský je bývalý novinář, nyní vedoucí oddělení PR a marketingu ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje. Ve své kariéře se dlouhodobě věnuje fenoménu zločinů a jejich dopadu na společnost. Jeho parťákem při psaní byl Jan Thomayer, právník a zakladatel webu Serial Killers.

Společně vybrali tři kriminální případy z české historie, kdy se masových vražd dopouštěli vrazi ve dvojici. Všechny tři případy jsou zpracované opravdu důkladně dokumentární formou, autoři prošli spisy, hovořili s vyšetřovateli, kteří jsou ještě naživu a poctivě, byť velice čtivou formou, popsali případy, které nepatří mezi ty nejznámější. Namísto pokusu o psychologický rozbor vrahů se pokouší o rekonstrukci činů a jejich vyšetřování.

Michal Stehlík

nakladatelství Jota, 440 stran

Jméno Michala Stehlíka vám určitě není neznámé, pokud jste alespoň někdy slyšeli podcast Přepište dějiny. V něm se tento historik spolu s publicistou Martinem Gromanem snaží uvést na pravou míru některé historické nepřesnosti, jak si je dnes lidé někdy interpretují, případně rozebírají témata do větší hloubky a souvislostí. To vše velmi zábavnou a srozumitelnou formou.

Takže když Michal Stehlík napíše životopis Antonína Zápotockého, je to už malá záruka, že kniha nebude nudná biografie. „Autor ukazuje, že i životopis komunistického kádra může být napsaný tak, aby čtenáře udržel v pozoru. Místo lineárního vyprávění volí tematické kapitoly, v nichž rozplétá všechny Zápotockého role a životní zvraty,“ doporučuje Tomáš Fojtík.

Výsledkem je podle něj kniha, která otevírá oči: Zápotocký tu nestojí jen jako prezident a „táta dělníků“, ale jako člověk s mnohem pestřejším a komplikovanějším příběhem.

Francesca Cartier Brickell, překlad Michala Marková

nakladatelství Prostor, 768 stran

„Blýskavé šperky potěší kdejaké srdéčko, když se zalesknou pod stromečkem. Nemáte-li však dost hotovosti na diamanty, můžete nadělit knižní klenot, navíc o klenotech. Francesca Cartier Brickell, praprapravnučka zakladatele věhlasného klenotnictví, sepsala historii rodu a vybrousila ji, tak jako dobrý šperkař, do nesmírného lesku,“ uvádí Oldřich Suchý.

Úctyhodná publikace čítá 650 stran textu. Téměř každá druhá strana je opatřena zajímavou fotografií či ilustrací. Na dějinách jedné rodiny pak může čtenář vnímat i proměny světa, jaké se udály od ono památného roku 1847, kdy bylo klenotnictví Cartier založeno.

„Předností knihy je i zaplnění slepých míst či vyvrácení různých mýtů. Dynastie Cartier není druhořadá popularizační kniha, ale skutečné badatelské dílo,“ doporučuje Oldřich Suchý.

Aleksandra Wojtaszeková, překlad Martin Veselka

nakladatesltví Dokořán, 344 stran

Tento tip je pro všechny, kteří mají rádi Chorvatsko, ale nespokojí se s ním jako s turistickou denistací. „Fjaka“ bere Chorvatsko úplně jinak, než jsme zvyklí.

„Autorka odkládá turistické kulisy a hledá duši země, která se po rozpadu Jugoslávie potýká s úbytkem obyvatel, zmizelým průmyslem i generačním tlakem – a přesto má v sobě zvláštní, hluboké uklidnění, kterému se říká fjaka,“ říká Tomáš Fojtík.

Wojtaszeková píše s porozuměním a bez patosu, sleduje mentalitu i každodennost, z níž mizí lidé, ale rozhodně ne energie. „Výsledkem je reportáž, která ukazuje Chorvatsko jako mnohovrstevnatou zemi – nejen místo letních dovolených. Pro každého, kdo chce nahlédnout pod povrch, je to výjimečně poutavá četba,“ dodává Fojtík.

Andrea Sedláčková

nakladatelství Prostor, 496 stran

Andree Sedláčkové se v roce 2023 podařila obdivuhodná věc. V mnoha čtenářích probudila zájem o významnou českou umělkyni, kterou svět zná pod uměleckým jménem Toyen.

„Pro mnohé byla kniha skutečným objevem. O tak výrazné a fascinující osobě slyšeli úplně poprvé. Myslím, že právem se tehdy kniha Toyen: První dáma surrealismu stala oblíbeným vánočním dárkem. Zasvěcení čtenáři již dnes vědí, že malířčino jméno je spojováno s dráždivým světem smyslnosti. I dnes, když se díváme na její dílo, může někomu připadat kontroverzní,“ uvádí Oldřich Suchý.

Toyen, léta erotická není kniha senzační, ani se o to nesnaží. Ale nepochybuji, že tak bude na někoho působit. Kniha se přitom snaží pootevřít svět výtvarného umění a uměleckého světa obecně a zaujme i ty čtenáře, kteří se rádi seznámí s fascinující osobností, jakou Toyen bezesporu byla.

První díl byl v roce 2023 zvolen čtenáři Lidových novin za nejlepší knihu roku, druhý díl pak letos skončil na druhém místě.

Zbigniew Rokita, překlad Martin Veselka

nakladatelství Absynt, 256 stran

Ve výběru by neměla chybět kniha slovenského nakladatelství Absynt, která vydává reportážní literaturu. Odřanie je už 41. svazek jeho edice Prokletí reportéři. Jan Lukavec doporučuje vydat se za naše hranice a seznámit se se sousedy, se kterými máme víc společného, než si možná myslíme.

Novinář Zbigniew Rokita pochází z dnes polských, dříve německých Hlivic, a má německé i polské předky. „Ve své reportážní knize pozoruhodně ukazuje, jaká je identita této oblasti, nakolik tam nově příchozí po roce 1945 zakořenili a na jakých faktech či příbězích mohou stavět svou vlastní identitu,“ popisuje Lukavec.

„Nakolik se dá tato identita pevně vymezit a má vlastní mýtus, nad tím ovšem autor váhá. Dokonce připouští, že si chvílemi sám začíná myslet, že ,si tu povedenou Odřanii vyfantazíroval`. Možná by to ale mohla být i tato publikace, která hrdou, ovšem nikoli xenofobní identitu ,Odřanů` (jako jednu z verzí toho, co to může znamenat být Polákem a Evropanem) posílí,“ vysvětluje Lukavec.

Mimochodem, jestli jsou Prokletí reportéři a polské reportáže vaše srdcovka, zkuste i Příběh na smrt a život od Wojciecha Tochmana.

Jiří Hynek

nakladatelství Cpress, 280 stran

„V době, kdy ve světě umírají desítky novinářů a novinářek každý rok proto, že dělají svoji práci a snaží se informovat o dění v konfliktních oblastech i o zločinech a bezpráví, které se děje skrytě i v klidných oblastech světa, napsal investigativní reportér Jiří Hynek, pracující pro web Odkryto.cz a předtím dvacet let působící v České televizi, mrazivé shrnutí různorodých podob ruského vlivu v české společnosti,“ vysvětluje výběr Andrea Slováková.

„Jakkoliv je škoda, že se knize nedostalo i vizuálně zajímavějšího zpracování, její obsah je drsným dokumentem aktivit ruských oligarchů, pravoslavné církve či sankcionovaných politiků, a síť vztahů a podoby aktivit odhaluje ve vtahujících a kvalitně zdokumentovaných a doložených vyprávěních,“ dodává.

Kniha novináře Jiřího Hynka se také dostala do nominací ceny o nejlepší dokumentární knihu roku na festivalu Ji.hlava.

Jan Adamec

nakladatelství Vyšehrad, 392 stran

Letošní rok se mimo jiné nesl v duchu vzpomínek na druhou světovou válku, která skončila před 80 lety. S ohledem na toto výročí vyšlo hned několik titulů. Nakladatelství Vyšehrad nedávno vydalo obsáhlou publikaci Kompletní historie druhé světové války od Oliviera Wieviorky čítající 816 stran.

Já ale doporučuji Kroniku druhé světové války od českého historika Jana Adamce, která má příjemných 392 stran a je psána opravdu kronikovou formou, kdy zachycuje měsíc po měsíci největšího válečného konfliktu 20. století. Začíná už v roce 1937, kdy Japonsko zaútočilo na Čínu, dozvíte se tedy mnohem více i o událostech na asijském kontinentu, které mohou být pro Evropany ne tak moc známé.

Kromě válečných bojů se Jan Adamec věnuje také těm diplomatickým. To vše je navzdory obsáhlosti tématu popsáno velice chytlavě, autor je totiž také publicista a umí s textem pracovat tak, aby byla kniha opravdu chytlavá.

Pokud byste tipů neměli dost, nenechte si ujít také výběr Jonáše Zbořila z kulturní rubriky.