Hlavní obsah

Palachův odkaz v rukou fašistů. Jak si italská krajní pravice přivlastnila symbol, který jí nepatří

11. 1. 2019
Foto: Jan Handrejch / Právo / Profimedia, Profimedia.cz

Ilustrační foto.

Italská pravice připravuje k výročí 50 let od Palachovy smrti vzpomínkové akce.

Článek

České velvyslanectví v Itálii je v kontaktu s vedením provincie Verona a snaží se zamezit zneužívání jména Jana Palacha v souvislosti s připravovaným koncertem kapel spojovaných s krajní pravicí. Koncert by se měl konat 19. ledna pod záštitou provincie Verona.

Na českou ambasádu v Římě se kvůli koncertu obrátila řada českých občanů a organizací. „Velvyslanectví ČR dané záležitosti věnuje velkou pozornost a je v kontaktu s předsedou provincie Verona s cílem zamezit zneužívání jména Jana Palacha v nepřijatelném kontextu,“ uvedlo velvyslanectví.

Proti přivlastňování odkazu Jana Palacha italskou extrémní pravicí se postavili i studenti Filozofické fakulty Karlovy univerzity. „S rozhořčením jsme přijali zprávu, kterou přinesl list La Repubblica a v návaznosti na něj česká média, o chystaném koncertu ve Veroně, na kterém mají participovat hudební uskupení napojená na italskou krajní pravici. Jakožto členové a členky Studentské rady FF UK, tedy organizace, jež každoročně Palachův čin připomíná, se zásadním způsobem proti tomuto koncertu ohrazujeme. Za zcela odsouzeníhodné pak považujeme záštitu oficiálních míst, v tomto případě provincie Verona, nad tímto koncertem,“ stojí v prohlášení. To je součástí petice, kterou do pátečního dopoledne podepsalo přes 1500 lidí.

Proč se stal Palach symbolem krajní pravice

Koncert vyvolal kromě protestů na italské i české straně také otázku, jak je možné, že člověka, jenž se upálil na protest proti sovětské okupaci, používá jako symbol krajní pravice. Podle filozofa a sociologa Václava Bělohradského, který v Itálii žil padesát let, má italská radikální pravice Palacha za symbol od samého počátku. Poslední kapitolou je pak užívání Palacha jako symbolu boje za národní svrchovanost, myslí si Bělohradský. Italský novinář Paolo Berizzi, který jako první na koncert ve Veroně upozornil, ČTK řekl, že překrucování symbolů je typické mimo jiné i pro krajně pravicovou organizaci CasaPound Italia (CPI), hlavní sílu nynější neofašistické scény.

„Já jsem to tehdy zažil na univerzitě (v Janově) v 70. letech,” popisuje Bělohradský reakci Italů na sebeupálení českého studenta. Levice nemohla podle něj tento čin přijmout, protože chtěla vést mezinárodní dialog s komunismem, tedy i s Rusy, a gesto českého studenta znamenalo „uzavření politického pole pro dialog, odmítnutí politiky jako dialogu a především odmítnutí spolupráce uvnitř tábora, v který italská levice věřila“, říká Bělohradský.

„Navíc připočítejte odpor katolické církve – Itálie je katolická země a tam je takový typ boje velmi nepopulární. Sebeupálení není pro katolíky legitimní forma protestu... Ale fašistům nebo radikální pravici se to líbilo. Oni pohrdali politikou. Nechtěli dialog, chtěli bojovat. Oni chodili na komunistické demonstrace a nechávali se tam ztlouct,” dodává Bělohradský k radikalizované atmosféře v Itálii přelomu 60. a 70. let.

Připomíná, že důležitým aspektem sympatie k Palachovu činu byla nedůvěra krajní pravice k „demokratickým metodám“, zejména k dialogu a diskuzi. Pravicoví radikálové odmítali pragmatickou politiku a v Palachově skutku, v přijetí smrti, viděli nástroj politického boje.

Důležitý byl také kontext americké války ve Vietnamu. „Levice se organizovala kolem protestů proti Vietnamu a najednou tu někdo použije ten samý protest proti komunismu, tak to se pravici strašně líbilo. Takže na studentských schůzích, jakmile někdo začal mluvit o Vietnamu, hned se ozvala pravice, proč nemluvíme o Československu, o Palachovi,“ připomíná Bělohradský.

„Všichni protestují proti kapitalismu, nikdo proti komunismu, když někdo (Palach) protestuje proti komunismu, tak prostředky, které se používají ve Vietnamu (sebeupalování vietnamských mnichů), což ukazuje, že tak jako vy (levice) vnímáte Američany, tak oni (Čechoslováci) vnímají Sovětský svaz, což dokazuje, že my, my fašisti, máme pravdu,” vysvětluje Bělohradský logiku tehdejší krajní pravice.

I sbírku na první Palachův pomník v Římě, který byl odhalen v lednu 1970, zorganizoval pravicový deník Il Tempo. „Levice činu Palacha nerozuměla. Pro levici to bylo něco, co nebylo v jejich řeči, v jejich kódu, patří to spíše do těch protiamerických protestů. Protože se to znalo z Vietnamu,“ rozvádí Bělohradský.

V současné době Palachův čin a jeho symbolika rezonuje ve sporu stoupenců svrchovanosti a globalistů. „Pro ně (italskou krajní pravici) z Palacha zůstává to nevyslyšené. Tudíž apel na národní svrchovanost, na úctu k národu,“ uzavírá Bělohradský.

Jiný výklad, který vychází z nynější strategie italské krajní pravice, poskytl ČTK Paolo Berizzi, novinář listu La Repubblica a autor knihy Nazi Italia. „Jedná se o jeden z mnoha pokusů krajní pravice přivlastnit si symboly, které jim nepatří. Tato strategie není ničím novým. Fašisté si přivlastňováním symbolů, osobností a témat ‚levice‘ vytvářejí podmínky k tomu, aby byli přijímáni jako ‚dobří fašisté‘. Je to technika zejména CPI, ti to dělají neustále,“ uvedl Berizzi.

„Chtějí tím získat prostor ve veřejné debatě a politický kredit. Tato technika vede ke zjevným paradoxům: například lídr CPI Simone Di Stefano říká : ‚Jsme dědici fašismu, ale vzhledem k tomu, že občanská válka v Itálii skončila už před 80 lety, soustředíme se na budoucnost naší země a naším společným bodem je ústava.‘ Škoda jen, že základ italské ústavy je protifašistický,” dodal.

Podobně to vidí i česko-italský novinář Andreas Pieralli. „Jde o to, že už delší dobu se v Evropě krajní pravice snaží legitimizovat sama sebe tím, že už nesází jen na své tradiční idoly, které jsou většinou společensky nepřijatelné, ale snaží se ‚napojit‘ na známé osobnosti, které se ve společnosti těší uznání,“ napsal ČTK.

Doporučujeme

Reklama