Hlavní obsah

„Pojď sem, kočičko, nemusíš se bát.“ Češky mají strach o své bezpečí

Foto: Profimedia.cz

V londýnském Claphamu se stále na počest Sarah Everardové kupí smuteční květiny.

Reklama

Vražda Sarah Everardové vyvolala diskusi o bezpečnosti žen na veřejnosti v Británii. A nejen tam. Při cestě tmou se útoků a obtěžování od mužů bojí i Češky.

Článek

Třiatřicetiletá Everardová zmizela na začátku března. Naposledy ji zachytily pouliční kamery v londýnském Claphamu, když se vracela od kamarádky 3. března po deváté večer domů. Zavolala ještě po cestě svému příteli. A pak se po ní slehla zem. Pátrání po pohřešované ženě nabralo rychlý spád. Z její vraždy je nyní obviněný policista Wayne Couzens.

Případ Sarah Everardové britskou veřejností otřásl. A skrze média a hlavně sociální sítě pak i lidmi v zahraničí. Ve velkém se začala řešit otázka osobní bezpečnosti žen v případě, že jdou – třeba jako Sarah – pěšky po tmě domů. A co všechno pro pocit bezpečí musí udělat. „Neznám jedinou holku, která se nebojí jít sama někam po setmění. Je to hrozně nefér, že naše dny končí, když zapadne slunce,“ řekla Seznam Zprávám minulý týden Barbora, která žije v Londýně, a vývoj kauzy tak sleduje zblízka.

Vražda Everardové měla silné ohlasy i v českém prostředí. Seznam Zprávy se proto na sociálních sítích českých žen ptaly na jejich zkušenosti. Vyšlo najevo, že zkušenost Češek a žen za hranicemi je velmi podobná: vyhodnocují, jakou – osvětlenější – cestu zvolit, zda si obléct sukni, nebo naopak něco, co více zahaluje tělo, a nebýt tak jasný terč. Při cestách domů nosí mezi prsty klíče jako potenciální zbraň, případně pepřový sprej, a preventivně volají kamarádkám či blízkým. A všechny do jedné se bojí o vlastní bezpečí.

Cesta domů nebo i po ulici může být přinejmenším nepříjemná zkušenost. Přinášíme proto některé z výpovědí žen, které se rozhodly o svých zkušenostech promluvit. A následně i odborný vhled Veroniky Ježkové, vedoucí právních služeb organizace ProFem zaměřené na oběti domácího a sexuálního násilí.

Foto: Profimedia.cz

Dopis Sarah.

Žena se rozhodla zůstat v anonymitě

„V 17 jsem šla v zimě na brigádu do divadla, byla už tma a na ulici mě zastavil pán, jestli se mě na něco může zeptat. Já odpověděla, že určitě jo – hodně cestuju a přijde mi to v pohodě, komunikovat s cizími lidmi. On se potom ale zeptal, kam jdu a jestli by mě „někde tady mohl op***at“. To mě zmrazilo a ještě jsem se mu v té chvíli omluvila, že fakt ne, a rychlým krokem jsem odešla. Měla jsem štěstí, že už jsem byla jen 5 minut od divadla, šel celou dobu za mnou. Ten stejný pán udělal to stejné znovu asi dva týdny poté. Normálně se moc nebojím, nebo si ten strach minimálně nepřipouštím, ale tehdy mě to rozhodilo na docela dlouhou dobu.“

Šárka

„Bylo zimní odpoledne, tma a já potřebovala do OC Flora. Šla jsem po Korunní, blížila se na roh s Čáslavskou, byla jsem zamyšlená. U chodníku stálo auto, já se do něj nevědomky podívala – seděli v něm dva chlapi ve středních letech. O kus dál mi došlo, že vypadali divně, byli zahalení a strašně na mě zírali.

V tom jsem uslyšela, jak někdo zabouchl dveře od auta – byl to jeden z nich. Šel za mnou, zrovna tam na rohu bylo temné, prázdné místo, slyšela jsem, jak začal zrychlovat. Začala jsem být hodně vyděšená. Neměla jsem moc na výběr, odbočila jsem do té ulice, byla tma, nikde nikdo. On šel pořád za mnou. Vytáhla jsem telefon, začala dělat, že někomu volám, rozeběhla se – a on pořád zrychloval za mnou. Na obzoru se objevili nějací lidé, chlap to otočil a běžel zpátky k autu. Běžela jsem sprintem až na Floru a tam to, na zemi, dalších 10 minut rozdýchávala.”

Žena se rozhodla zůstat v anonymitě

„Bylo to na střední, chodila jsem na ni v Českém Krumlově. Jezdívala jsem kolem páté, šesté večer autobusem domů. Jednoho dne jsem stála na zastávce a přišel za mnou jeden muž. Mluvil anglicky, ptal se na čas. Pak mi ale začal ukazovat něco na mobilu – byly tam nahé Asiatky, takže jsem rychle nastoupila do busu.

Další ráno na mě ale čekal na zastávce, pronásledoval mě i poté, co jsem šla ze školy. Chtěl se mnou mluvit, já se mu vyhýbala a podvědomě si začala vyhlížet místa s velkou koncentrací lidí. Jednou jsem šla sama v noci na taxík z centra směrem k benzínce a on na mě najednou vyskočil z křoví a povídal: „Pojď sem, kočičko, mě se nemusíš bát.“ Strnula jsem strachem a zdrhala zpátky. Snažil se mě dohonit a já naštěstí viděla policisty.

Nahlásila jsem ho, on byl ale už pryč. Policisté s tím nic neudělali, mysleli, že jsem středoškolačka, co si vymýšlí. Potkala jsem ho potom až po několika letech. Upřeně se na mě díval. Vzpomněla jsem si na ten pocit bezradnosti. Jak se na mě tu noc snažil vrhnout i jak jsem se ho snažila několikrát nahlásit. Bez odezvy.“

Žena se rozhodla zůstat v anonymitě

„O bezpečném návratu domů vím vše – mám kurz sebeobrany, vím, že mám křičet hoří, ne pomoc, vím, že se mám držet ve skupině a nebavit se s cizími. Jednou jsem se však vracela domů, přiřítilo se ke mně auto plné mužů a ti na mě začali řvát: „Chceš o*ukat ty děvko? Už ti ho někdo narval do huby i do p**ele? Nikdo tě pak už nenajde!“ A otevřeli dveře a pak se rozjeli a jeli pryč. A i když mám praktické i teoretické znalosti toho, co dělat v takové situaci, zamrzla jsem, nemohla jsem se pohnout. A to na mě ti lidé jenom řvali a vyhrožovali mi.“

Nikola

„Stalo se to, když mi bylo, tuším, 16 let. Jezdila jsem každý den do školy vlakem, přisedl si ke mně do kupé muž, řekla bych kolem 45 let. Vypadal naprosto normálně, nevěnovala jsem mu tedy pozornost a jako každé ráno zavřela oči a na chvíli usnula. Po pár minutách jsem se probudila, tento muž seděl naproti mně, sundané kalhoty, a onanoval. Byla jsem z toho tenkrát tak strašně v šoku, že jsem nebyla schopna ničeho. Dnes vím, že bych reagovala jinak. Muž s naprostým klidem „dokončil“ to, co začal, pak se zvedl, oblékl a odešel.“

Klára

„Vždy když jdu v noci z práce, se hrozně bojím, chodím s klíči v ruce a vypnutou hudbou ve sluchátkách. Jednou jsem totiž šla v šatech a bundě, jeden chlap v autě vedle mě zastavil a pak jel krokem, pomalu za mnou. V jednu chvíli mě předjel a vystoupil z auta, když jsem kolem něj rychle proběhla, nastoupil zase zpátky a jel pomalu za mnou, dokud jsem se nepotkala se spolužáky. V tu chvíli jsem si ale už myslela, že jsem mrtvý člověk.“

Kristýna

„Bydlím už na Žižkově, kde se v noci sama na ulici necítím bezpečně, jsou tu konkrétní místa, kde to je problematické. Nejnepříjemnější zážitek mám z prosince, kdy byly dočasně otevřené podniky a já jezdila domů z knihovny kolem 10. večer, kdy zrovna hospody zavíraly a ulice byly plné opilých lidí. Jeden z nich na mě anglicky volal věci jako „Hey pretty girl“ a šel neustále za mnou. Dvakrát jsem se nervózně otočila, ale nic neříkala.

Stále šel za mnou a dál na mě mluvil. Míjeli jsme spoustu lidí a nějak jsem doufala, že ho to buď odradí, nebo třeba někdo zasáhne. Ale to se vůbec nedělo, reakce okolí jsem nezaregistrovala bohužel žádné. Asi po pěti minutách jsem využila příležitosti a rozeběhla se, abych zvládla zaplout do večerky kousek od mého domu, aniž by to viděl. Tam jsem nervózně popocházela a dala tomu tak dalších pár minut, než jsem šla ven. Vzduch byl čistý, ale stejně jsem domů dost spěchala a uklidnila se až v bytě – za dveřmi zamčenými nadvakrát.”

Natálie

Kamarádky mě doprovodily na tramvaj na Karlovo náměstí. Přišla tam skupinka kluků, byli asi tři kolem 25 let. Očividně měli něco upito. Po chvíli na mě jeden z nich zahulákal: „Hej kočičko, kolik je hodin?“ Ozvala jsem se, i když jsem toho po chvíli litovala. Odpověděla jsem, že nejsem žádná kočička, co si to dovoluje. V ten moment se jeho tón hlasu zcela změnil. Říkal něco v tom smyslu, že takovým tónem s ním mluvit nebudu. Ignorovala jsem to, ale on nepřestával. Přijela tramvaj, oni nastoupili se mnou, sedla jsem si co nejdál.

Jeden z nich si potom sedl za mě a doslova mi dýchal za krk. Nadával mi, říkal, jak jsem škaredá a že ošklivější holku nikdy neviděl. Že jsem jak jeho ex, urážlivá a nasírací. A že jsem nejspíš chytrá, protože každá chytrá holka je ošklivá. Neustále jsem mu říkala, ať přestane. V tramvaji jelo ještě několik lidí, mezi nimi i starší muži, nikdo se mě nezastal. Ani jeden člověk. Měla jsem strach, že vystoupí se mnou a ublíží mi, vystoupili ale dřív než já. Po zbytek cesty jsem se hrozně klepala a brečela.

Anna

„Bylo mi 18 a šla jsem s kamarádkou takovými postranními schody venku u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Naproti nám šel chlápek a už od pohledu vypadal divně. Nebylo mi příjemné ho míjet, ale už jsme se mu nemohly vyhnout. Prošel kolem nás a v ten moment, kdy nás minul, mi silně zezadu sáhl mezi nohy. Chtěla jsem se rozběhnout, ale nejdřív to nešlo, což je asi jedna z věcí, která lidem často nedochází – že ta oběť nenachází sílu křičet ani utéct. Nakonec jsem se rozběhla i s kamarádkou, a on když pak viděl hlouček lidí, tak rychle otočil. Nejhorší na tom bylo to, že mi to nikdo nevěřil, to bylo to nejdivnější. Kamarádka viděla, že nás pak chvíli sledoval, ale nevěřila, že mi sáhl mezi nohy. Ani nevím, jestli bych zvládla použít pepřák nebo se bránit, kdyby se stalo něco horšího.“

Mizivá úspěšnost

Ve zprávách, které Seznam Zprávám přišly, se často opakovaly stejné motivy. Pronásledování, pocit bezmoci, nadávky, obtěžování – se sexuálním podtextem. Někdy dívky a ženy „vyvázly“ s nepříjemným pocitem, traumatem. Další příběhy měly jinou dohru – třeba jako napadení, které skončilo u soudu. Pachatel dostal třicet měsíců za mřížemi.

Obtěžování na veřejnosti – takové, o kterém jste se dočetli ve zveřejněných výpovědích – se ale mezi trestné činy nepočítá, jde zpravidla o přestupek. „Fyzické osobě lze za takové jednání uložit pokutu odstupňovanou podle toho, jakého jednání se pachatel dopustil,“ uvedla Veronika Ježková z organizace ProFem – může podle ní jít o pokuty až do 20 tisíc korun.

„Bohužel v našich zeměpisných šířkách se příliš vysoké pokuty neukládají, pokud to třeba srovnáme s domácím násilím, kdy pachatelé odcházejí od přestupkových komisí většinou s finanční ‚zátěží‘ dvou tisíc korun. Úspěšnost vyšetření případu ze strany Policie ČR, pokud se takového jednání dopustí oběti neznámý pachatel, je navíc mizivá,“ podotkla Ježková.

Společnost podle ní navíc různé formy obtěžování vážně nebere. „Neberou je totiž vážně ani správní orgány,“ vysvětlila. A to ani v extrémních případech – třeba když jednu z klientek Ježkové pronásledoval expřítel. Přestěhoval se za ní, opálil jí dveře u nového bytu, sledoval ji. „Byla jsem s ní na policii a tam nám řekli, že to není nic vážného. Že řešili i paní, které někdo takhle zapálil auto. Takže pokud neteče krev a neplanou plameny, policie k tomu přistupuje tak, že se nic neděje,“ dodala.

„Neumí si s tím totiž poradit. Jde o trestné činy, které jsou pro ně relativně nové a přijdou jim nepodstatné, když mezitím musí vyřešit ukradené auto. Není třeba měnit zákony, ty máme jedny z nejlepších, co mít můžeme. Ale ti lidé je neumějí používat,“ poznamenala právnička s tím, že zapotřebí je vzdělávání bezpečnostních složek. Problémem jsou ovšem časté personální změny. „Neumí si udržet lidi a potom dochází k selhávání ve vztahu k obětem,“ okomentovala odbornice.

Ani společnost nemá vztah k obětem vyřešený. V českých končinách podle Ježkové přetrvává takzvaný victim blaming, tedy vinění oběti místo pachatele: „Neseme si to částečně jako pozůstatek výchovy. Jako holčičky jsme byly vychovány poslouchat, nevyčnívat, neozývat se – nezapomenutelná je věta mého příbuzného: když muži hovoří, ženy mlčí.“

Takový přístup převažuje i u závažných trestných činů – třeba v případě znásilnění. „Hlasy jako ‚bůhví, co měla na sobě‘ nebo ‚proč lezla do parku v noci‘ převládají ve společnosti dosud. Možná na jednu stranu některé z nás už víme, že to tak není, ale pod tímhle většinovým názorem rezignujeme a nakonec vlastní dceři de facto říkáme to stejné – nechoď nikde v noci sama,“ popsala Ježková. A doplnila, že kolem znásilnění je mýtů mnohem víc – třeba ohledně toho, kdo bývá jeho pachatelem.

Zatímco společnost očekává „cizího úchyla v temném parku“, v 75 procent případů takový čin spáchá člověk, kterého oběť zná.

Projděte si také projekt Říkej tomu femicida:

S případem Sarah Everardové a kupícími se výpověďmi žen se na sociálních sítích vzedmula mezinárodní protikampaň, skrze kterou uživatelé dávali najevo, že je ženy nemají házet do jednoho pytle – že ne všichni muži jsou násilníci. Paralelně s ní se ale začalo mluvit i o tom, co muži mohou ve skutečnosti udělat pro to, aby ženám pocit bezpečí dodali.

Taková debata existuje i v českém prostoru. Vyzývá k tomu, aby společnost zapátrala po tom, proč vlastně ženám doporučuje základy sebeobrany a další zautomatizované mechanismy, které k nim postupně přilnuly. A že zajímat by se tedy měli i muži.

Například Pavel Houdek, instruktor sebeobrany a publicista, který se často věnuje tématům sexuálního obtěžování a násilí, na webu magazínu Heroine zveřejnil několik tipů pro muže – „Co dělat, aby se ženy cítily bezpečně.“

Podle Veroniky Ježkové se touto osvětou zabývá také Liga otevřených mužů. Iniciativ, které by prevenci cílily na muže, ne ženy, je v Česku ovšem málo. „Je proto skvělé, co dělá v mediálním prostoru s tímto tématem organizace Konsent. Nebo třeba bratr Marek Drábek, Martin Vaňáč a Daniel Bartoň ve vztahu k mladým křesťanům. Tohle téma musí být ve společnosti pořád připomínáno a stále musíme na ty přetrvávající mylné předsudky poukazovat,“ uzavřela Ježková pro Seznam Zprávy.

Reklama

Doporučované