„Největší chyba v životě.“ Proč vlastně máme přímou volbu prezidenta?

Řekněme si radši rovnou na začátek, že přímá volba prezidenta je skutečně dost problematická záležitost. Z hlediska ústavního nebo politologického dokážeme najít hodně argumentů proti.

Takže když k tomu v poslední době čteme všechny ty tragické zpovědi politiků, kteří před 11 lety přímou volbu odhlasovali a dnes to označují za „největší politickou chybu v životě“, a katastrofické předpovědi, jak jsme nastoupili na cestu úplného rozkladu společnosti, musíme si nutně položit otázku: Jak se to vlastně mohlo stát? Proč to nikoho nenapadlo dřív?

Odpověď bude překvapivě snadná: Protože to prostě lidé chtěli. Zavedení přímé volby v Česku je dokonalou ukázkou populismu – tedy podlehnutí převládajícím náladám veřejnosti i s vědomím, že se to jednou může zle nevyplatit. Vy to prostě jako politici lidem dáte, i když jste to ve skutečnosti nikdy nechtěli udělat a vlastně jste celou dobu doufali, že na to nikdy nedojde. Jenže když jednou nasednete na tobogán, nejspíš se nakonec opravdu někde dole namočíte.

Někde na tomhle místě by měl autor Šťastného slova přiznat, že i on zavedení přímé volby podporoval, a dokonce si dodnes nemyslí, že by to nutně musela být taková tragédie, když to vcelku normálně zvládne třeba dvanáct dalších zemí EU. Tak.

Přímá volba nemá v téhle zemi žádnou tradici. Za první republiky byl prezident volen parlamentem stejně jako za komunismu, což je samozřejmě dost jedno. Pikantní na celém tomhle příběhu je fakt, že jako první vnesli téma všelidového hlasování o hlavě státu do veřejného prostoru právě komunisti. Úplně na konci své vlády, v prosinci 1989, když konečně rezignoval vrchní prokremelský kolaborant Gustáv Husák.

Byla to tehdy typická bolševická férovka. Revolučním kandidátem byl samozřejmě vůdce opozice Václav Havel. Jenže komunisti počítali s tím, že ho přece jen ještě úplně celý národ nezná, takže navrhli zdánlivě nejdemokratičtější přímou volbu. Pak tedy po pár dnech uznali historickou porážku a potupně sami zvolili 29. prosince 1989 Václava Havla prezidentem ve Federálním shromáždění. Děkujeme.

Havel byl prezidentem zvolen znovu v červnu 1990. O dva roky později už ale ne. Byl to jeden z nejsrozumitelnějších signálů o blížícím se konci společného státu, který byl stvrzen v červenci 1992 Havlovou abdikací. Ve stejný den Havel navrhl, aby byl budoucí český prezident – tedy on, protože nikdo jiný nepřipadal v úvahu – zvolen přímo lidem. A dál už to byla vlastně jen otázka času.

Na podzim 1992, když se narychlo sepisovala ústava nového českého státu, to ještě neprošlo, protože to celkem pochopitelně nedovolil Václav Klaus (mimochodem – dostal za to Senát).

Havla proto zase zvolil Parlament, respektive v roce 1993 jen Sněmovna, o pět let později už obě komory i se Senátem.

Jak se ale blížila volba Havlova nástupce, myšlenka přímé volby znovu ožila. Hlásila se k ní sociální demokracie, tehdy ještě jedna ze dvou nejsilnějších stran v zemi. Před sněmovními volbami 2002 si z přímé volby udělala součást kampaně Koalice lidovců a Unie svobody. K přímé volbě mezitím přešlo v roce 1999 Slovensko, když tamní parlament nebyl schopen po odchodu Michala Kováče nikoho zvolit.

Zásadní zlom ale přišel v říjnu 2002, kdy svůj do té doby jednoznačný odpor k přímé volbě překonala ODS. To byla samozřejmě čistě účelová otočka, protože přímá volba tehdy vypadala jako jediná možnost, jak dostat na Hrad Václava Klause. Jeho tehdejší první parlamentní prezidentská kandidatura neměla podle rozložení sil ve Sněmovně a Senátu v podstatě žádnou šanci na úspěch. Tedy až na to, že jej Parlament v únoru 2003 druhým českým prezidentem zvolil.

Sám Václav Klaus vystupuje léta jako rozhodný odpůrce přímé volby. Přesně před deseti lety, krátce před premiérou všelidového hlasování o svém nástupci, o ní mluvil jako o „fatální chybě a omylu“ a o „populistickém nesmyslu“.

Václavu Klausovi jistě nelze v tomto směru upřít jistou konzistentnost, ačkoli se pokusu ODS změnit pravidla kvůli jeho vlastní kandidatuře zrovna urputně nebránil.

I sám Klaus ale věděl, co nás čeká, což taky řekl ve Španělském sále už při svém prvním kandidátském projevu 15. ledna roku 2003: „Je to také pravděpodobně naposledy, kdy je prezident volen zastupitelskými sbory, neboť ve veřejnosti panuje téměř všeobecná shoda, že by tato volba napříště měla probíhat formou všelidového hlasování.“

A Václav Klaus měl téměř pravdu jako téměř vždy (copyright Institut Václava Klause). Sice to nebylo naposledy, protože ještě i v roce 2008 byl znovuzvolen Parlamentem, ovšem tehdy to bylo už skutečně naposledy, protože si to po něm už nikdo jiný ani nezasloužil.

Touha obyvatelstva po přímé volbě během té doby dále rostla. Tomu přispěl i zdlouhavý (2003) a nejen zdlouhavý, ale i celkově naprosto nesnesitelný a nedůstojný (2008) průběh volby parlamentní.

Už před tou druhou se ale v roce 2007 v programovém prohlášení vlády Mirka Topolánka objevila snadno přehlédnutelná věta: „Vláda zahájí diskusi o změně Ústavy ČR tak, aby umožňovala přímou volbu prezidenta republiky.“ To je samozřejmě „slib“, z nějž se dá celkem jednoduše vykličkovat, což měl taky Topolánek coby odpůrce přímé volby nejspíš v úmyslu. Mimochodem, když se autor Šťastného slova před časem pokoušel na tuhle záležitost Topolánka upozornit na twitteru, dostalo se mu celkem rázné odpovědi: „Hovno.“

Obáváme se ale, že to tak jednoduché nebude, protože ještě v lednu 2009 připravila Topolánkova vláda změnu Ústavy, která by přímou volbu umožnila. Kabinet za dva měsíce padl, země se ocitla v politické, ekonomické a záhy i ústavní krizi, nicméně bylo jasné, že tenhle proces už se nedá zastavit.

Následovaly volby roku 2010 a vznik Nečasovy vlády s novými politickými stranami TOP 09 a Věci veřejné, které – jako ostatně většina nových stran těch let – přímou volbu samozřejmě podporovaly. Už nešlo uhnout – zvlášť když se společnost čím dál víc nořila do depresivní atmosféry všeobecných škrtů, permanentních vládních skandálů a všeobecného nulového optimismu.

A tak přišla zase na řadu přímá volba – spolu s omezením imunity poslanců a senátorů a snížením jejich platů oblíbený tahák, který měl obyvatelstvu aspoň nějak kompenzovat celkovou nevlídnost Česka těch let. (Není náhodou, že ve stejné době vystartoval na svou politickou dráhu také Andrej Babiš.)

Dvacet let postupného vzrůstajícího tlaku nakonec slavilo úspěch. I když ještě v létě 2011 to vypadalo, že se vládní strany nedokážou s opoziční ČSSD, jejíž hlasy byly k ústavní změně potřeba, dohodnout na pravomocích nově voleného prezidenta. Bylo by se nejspíš všem ulevilo, protože jedna věc je něco slibovat a ta druhá si uvědomovat, že přímo volený prezident mimo jiné znamená taky omezení moci politických stran. A to ještě nikdo moc netušil, co všechno dokáže Miloš Zeman.

Jenže očekávaná nedohoda se nakonec nekonala. V prosinci 2011 schválila změnu Ústavy ČR Sněmovna a v únoru 2012 také Senát. Česko se definitivně rozhodlo, že hlavu státu budeme vybírat všichni.

A to byla chvíle, na niž čekal Miloš Zeman, muž, který ještě v říjnu 2002 prohlašoval, že by se přímé volby nezúčastnil. Výsledek už všichni známe. V lednu máme šanci zkusit to celé nějak jinak.

Takže si to shrňme. Možná, že můžeme některým politikům věřit jejich přiznání, že souhlas s přímou volbou byl největší chybou jejich politické dráhy – za všechny jmenujme Miroslavu Němcovou, Miroslava Kalouska nebo Marka Bendu. Ale tím to také končí. Nebylo to krátkodobé zatmění mysli, nebo snad dokonce podlehnutí tlaku médií, jak člověk celkem často slýchá.

Byl to čistý, chladný politický kalkul minimálně po deseti letech vcelku detailních debat. Poučení z celé téhle anabáze je pro politiky prosté: Dávejte si pozor na to, co slibujete. Může se stát, že to jednou budete muset splnit.