Ubližuje otec, nebo matka? Pozná to čtyřleté dítě? Experti řeší kauzu Bertík

Když se rodiče promění ve dvě válčící strany, stát si s tím často neví rady. Právníci a psychologové po zveřejnění podcastové série Bertík mluví v diskuzi pořadu Ve stínu o velkém selhání ze strany soudů, OSPODu i policie.

„Máme zakořeněnou pohádkovou představu, že když označíme jednoho z rodičů za někoho, kdo brání styku dítěte s druhým rodičem, tak máme padoucha, a tím je všechno vyřešeno. Ale co když mají pravdu všichni? Co když je tu ‚bránící‘ matka a zároveň zneužívající otec?“ hodnotí kauzu Bertík Michaela Dobrovičová, advokátka zabývající se právy dětí.

Právnička se tím dotkla podstaty případu, který jsme v posledním týdnu popisovali ve speciální podcastové sérii Bertík a v němž jsme postupně odkrývali systém rozhodování policie, soudů a orgánů sociálně právní ochrany dítěte neboli OSPODu.

Matka Barbora (celá jména rodičů kvůli ochraně identity dítěte nezveřejňujeme, pozn. red.) po rozpadu vztahu vyslovila podezření, že otec Marek syna Bertíka zneužívá a začala soudům i policii postupně předkládat různé indicie. Soudy přesto svěřily tehdy dvouleté dítě do péče otci a matce styky se synem omezily na minimum, čímž jí trestaly za to, že syna nepředávala otci tak, jak měla nařízeno.

Jestli je dítě zneužívané a proč mluví o tom, že si se „zlým tátou cucají pindíky“ a „táta mu strká lízátko do zadečku“, za tři roky trvání sporu dosud žádný soudem či policií vybraný znalec nezkoumal.

Zásadní otázkou tak zůstává, jestli dítě popisuje skutečnost, kterou zažilo, nebo říká věty, které chce někdo slyšet.

„Jak poznat pravdu? Může dítě lhát?“ zamýšlí se Martin Galbavý a začíná popisovat situace, které ve své praxi psychologa a psychoterapeuta zažil: „Ono to dost často může fungovat tak, že to dítě opravdu rozštěpí svoji vnitřní realitu. Má zneužívajícího rodiče a pak toho samého, který je nezneužívající – v jednu chvíli je to ten nejhorší tyran a v druhou chvíli si s ním hraje. A když se na to někdo podívá zvenku, tak si řekne: Tady všechno funguje úplně v pořádku.“

Psycholog Galbavý komentuje i možnost, že by Bertík mohl chtít větami o „cucání pindíků“ de facto vyhovět matce, která bojuje s otcem: „Zní to strašně jednoduše, ale není to tak, že by si dítě řeklo: Udělám mámu šťastnou a vyhovím jí. Ale poznat, jestli je to pravda, nebo ne, je strašně obtížné. Dítě si nemusí vymýšlet, ale ono je dost často o té své skutečnosti, té své realitě vlastně přesvědčeno.“

V diskuzi právníků a psychologů několikrát zaznělo, že Bertíkova matka Barbora si některými kroky v kauze výrazně uškodila - například tím, že hned v počátku nerespektovala soudní nařízení, podle něhož měla syna předávat otci, a začala podávat trestní oznámení.

„Upřednostnila svoje obavy, svoji lásku, svůj strach před tím, aby dítě uklidnila a chránila ho před vypjatou situací,“ komentuje například právnička Michaela Dobrovičová moment, kdy matka emocionálně neunesla soudem nařízenou exekuci dítěte.

„Udělala spoustu chyb, otec nemusel dělat nic - jen si počkat na chyby matky.“ Dobrovičová vysvětluje postup soudů a OSPODů, které vycházely vstříc otci. Podle právničky úřady nedokázaly rozlišit, zda jde ze strany matky o obranu dítěte, nebo o mstu. A tím systém selhává v samotné podstatě.

Další z účastníků diskuze pořadu Ve stínu, právnička Markéta Chudáčková, dodala: „Váš podcast mě přinutil k hlubokému zamyšlení, proč se u nás ty vysoce konfliktní spory rodičů řeší tímto způsobem. Systém tady opravdu selhává. V tomto případu máme co do činění se střetem tří až čtyř ‚realit‘ – reality soudů, reality matky, reality otce a reality Bertíka, která ale při střetu těch tří dominantních realit úplně mizí. Pojďme si to říct otevřeně - ten Bertík v tom po těch třech letech úplně zmizel a má už jen trauma.“

Do studia Seznam Zpráv přijala pozvání kromě právniček a psychoterapeuta Galbavého také psycholožka Helena Petrová. Všichni čtyři hosté se ve své praxi běžně setkávají s případy rozpadajících se rodin a důsledky na dětech. V debatě se shodli na těchto tezích:

1. Dnešní systém ochrany dítěte v konfliktních sporech selhává napříč institucemi, tedy soudy, OSPODy i policií.

2. Dítě v konfliktu rodičů se „ztrácí“, jeho nejlepší zájem není předmětem opatrovnických řízení. Ta se drží ideologického pojetí, že dítě „má právo na oba rodiče“, a to i v případech, kdy u jednoho z rodičů hrozí, že dítě není v bezpečí.

3. OSPODy a soudy neumí včas rozeznat případy, kdy nejde jen o komunikaci mezi rodiči, ale o boj a trauma dítěte.

4. Znalců v oboru psychologie je zoufale málo, soudy proto často posudky nezadávají a rozhodují samy a formálně (jeden rodič „nepředává“, a tím je vinen).

Právničky a psychologové se v diskuzi často k jednotlivým situacím vyslechnutým z podcastové série Bertík vraceli a hodnotili je. Zabývali se třeba jednáním úřednice OSPODu. Psycholožka Helena Petrová se pozastavila nad tím, že OSPOD stojí na straně otce, který odmítá jakékoliv zkoumání i navrhovanou mediaci. Úřednice do své zprávy dokonce napsala, že se jí „zdá“, že je Bertík u otce spokojenější než u matky.

„Nechápu, jak si může někdo z OSPODu dovolit hodnotit, kde se dítě cítí lépe. To je neetické a mimo jejich kompetenci,“ naráží Helena Petrová na situaci, kterou zaznamenala ve čtvrté epizodě série Bertík.

Zaráží ji také, že nikdo nebyl schopen rozeznat, že jeden z rodičů má vysoce konfliktní a manipulativní osobnost: „Stačí pozorovat, kdo odpovídá vyhýbavě, kdo manipuluje fakty. Tyto indicie jsou čitelné i bez znaleckého posudku. Jen je nikdo nehledá,“ upozorňuje Helena Petrová.

Co dalšího experti vyčetli z podcastové série? Jak podle nich měly postupovat soudy? V čem všem chybovala matka Barbora? A jakou naději má čtyřletý Bertík, aby zvládl nelítostný boj rodičů? I o tom mluvíme v diskuzi podcastu Ve stínu, kterou najdete v úvodu tohoto textu.

Případ Bertíka dál sledujeme.