Hlavní obsah

Proč si kupujeme knížky, které nečteme? Přece abychom byli šťastní

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Jan Lipold

…a pak jsou tu ještě antikvariáty. Pro ty, kterým vzrušení kupujících v normálních knihkupectvích nestačí.

Reklama

18. 10. 17:00

Vedle žebříčků bestsellerů některá média začala zveřejňovat i seznamy knih, které lidé nejčastěji umísťují do zorného pole svých webových kamer.

Článek

Knižní provoz se v Česku nezastavil ani v roce 2020. Vycházejí nové tituly, mezi čtenáři je o knížky zájem. Dokonce jsme měli i plnohodnotný literární skandál, zásluhou Novákova životopisu Milana Kundery.

Budou čísla podobná jako v předešlých letech? To všechno záleží na vánočním prodeji, který je v tomto byznysu klíčový. Ale mohlo by to dopadnout dobře. Jak mi v podcastu řekl Jiří Padevět, spisovatel a ředitel nakladatelství Academia, Češi v dobách bohatých na události knihy vždycky kupovali.

A také k nim utíkali ve zlých dobách. „Největší boom českého moderního knižního trhu byl na začátku protektorátu,“ říká. Zájem se zvedl pak zase po válce, byť to lidé měli méně peněz. A pak ještě ve 20. století dvakrát: samozřejmě v šedesátých letech, kdy spisovatelé byli „svědomím národa“, a pak poměrně krátce hned po roce 1989. To vycházely zakázané knihy.

Data ze světa zase dokládají, že knihám se daří i v době ekonomických krizí. Podobně jako i předplatným kabelových televizí či jiným druhům zábavy. Ale knihy mají zvláštní postavení v tom, že peníze, které za ně utratíme, často bereme jako investici.

Může to tak být, ale po pravdě řečeno, čistě statisticky je to asi ta nejhorší investice vůbec. Proč? Z jednoduchého důvodu. Knihy sice hodně kupujeme, ale mnohem méně pak čteme. Jistě na světě existuje spousta kalhot, které se prodaly, a jejich majitelé je nikdy nenosili. Nebo by se nepochybně našly nesnědené vepřové konzervy a bůhví co ještě. Ale nepřečtené knihy v této kategorie jednoznačně kralují.

Lze to doložit malým experimentem. Běžte teď ke své knihovně doma a pečlivě si své knihy prohlédněte. A zkuste - sami pro sebe, a tudíž pravdivě - odhadnout, jaký je poměr těch přečtených a nepřečtených.

Už Karel Čapek ve dvacátých letech napsal, že těch druhých je víc. A to mohl soudit podle sebe či svých přátel, nepochybně většinou intelektuálů. Dnes ovšem máme k dispozici data, tedy aspoň u elektronických knih. A ta mluví jasně.

Amazon, prodávající knihy pro svou čtečku Kindle, oficiální statistiky nezveřejňuje. Ale analýzy pro vydavatelský byznys dělají specializované agentury. Například britská Jellybooks v roce 2016 odhadla, že pouze 5 procent knih přečtou až do konce víc než tři čtvrtiny čtenářů.

Líp si vedou tradičně ženy než muži. Zatímco ženy končí se čtením nejčastěji mezi stránkami 50 a 100, muži to vzdávají už mezi stránkami 30 a 50.

V branži se traduje fakt, že když se čtenář dostane na stránku 100, pak už je poměrně vysoká pravděpodobnost (víc než 70 procent), že ji dočte celou. Problém je, že se velké množství z nich tak daleko nedostane. A týká se to často i bestsellerů.

Matematik Jordan Ellenberg v roce 2014 navrhl zavést takzvaný Hawkingův index, který by u každého titulu informoval, jaké procento z knihy čtenáři v průměru přečetli. Na blogu deníku Wall Street Journal navrhl i způsob, jak to měřit: totiž podle toho, na jaké stránce čtenáři té či oné knihy naposled zvýraznili nějakou pasáž. K těmto datům se totiž šlo dostat.

Indexu dal jméno podle fyzika Stephena Hawkinga, jehož knížka Stručná historie času sice patří k největším bestsellerům v historii, ale zároveň se o ní vždycky tradovalo, že je tak obtížná ke čtení, že ji lidé spíše vlastní, než doopravdy čtou.

V Ellenbergově seznamu slavných nečtených knih se to ostatně potvrdilo, byť Hawking nakonec skončil až třetí: za autobiografií Hillary Clintonové a populárním Kapitálem pro 21. století od Thomase Pickettyho.

Japonci mají pro kupování knih, které pak jejich majitelé nečtou, speciální slovo: tsundoku. Což jen dokazuje, jak je to běžná věc. Byť samozřejmě otázkou zůstává, proč se tak děje?

Obvyklým zdůvodněním je nějaký druh snobství. Lidé mají pocit, že přečtení některých titulů patří k „dobrému tónu“, a tak si je koupí. A není vyloučeno, že se opravdu pokusí o to je přečíst, třeba aby o nich mohli diskutovat s přáteli, ale pak zjistí, že je dílo nezajímá.

Před pár lety byly dokonce zveřejněny výsledky nějakého průzkumu neurovědců, kteří umí s pomocí magnetické rezonance měřit, kdy jsou aktivní jaké části mozku. A zjistili legrační věc: že když si kupujeme knížku, aktivují se stejné oblasti, jako když děláme něco příjemného až vzrušujícího. Například trávíme čas s milovanou osobou nebo konzumujeme obzvlášť chutný pokrm.

Toť zjištění hodné Nobelovy ceny: kupování knížek nás činí šťastnými!

Psychologové říkají, že jde o druh takzvaného aspiračního nákupu, podobně jako třeba pořízení permanentky do fitcentra těsně po začátku roku. Ovšem když pak cvičit nechodíme, dostaví se vystřízlivění a naopak špatný pocit z toho, že jsme své předsevzetí nesplnili. U knih je to prý jiné. Uspokojením nás naplňuje už samotný pocit vlastnictví. Jakoby nám pak obsah knih sám naskákal do hlavy.

Američan Kevin Kelly, zakladatel časopisu Wired, přišel v roce 2008 na svém blogu s pozoruhodným nápadem. Navrhl, aby nakladatelé těm čtenářům, kteří celou knížku přečtou, za ni vrátili peníze a ještě jim dali malou finanční odměnu navíc. Pokud by šlo o elektronické knihy, nebyly by s tím spojeny žádné další náklady.

Bláznivé? Kelly byl přesvědčený, že by to fungovalo. Za prvé vycházel z dat, že většina elektronických knih zůstane nedočtených. Takže by se to týkalo jen menšiny celkového množství prodaných titulů. A jestliže by za dočtení knihy byla navíc odměna, pro nákup by lidem přibyla další motivace. Byli by ještě šťastnější.

Řekněme, že pokud by knížka stála pět dolarů, tak by čtenáři, kteří ji dočetli, dostali po jejím vrácení například šest dolarů zpátky. Podle Kellyho by se to muselo vyplatit: vycházel mimo jiné ze statistiky, že kdyby byly všechny knížky prodané v Americe za rok přečteny do posledního písmene, musel by každý člověk - včetně dětí i negramotných lidí - číst několik hodin denně. Což se zjevně neděje.

Navíc by ti, co knížky dočetli, dělali těmto titulům dobrý marketing. Mluvili by o tom se svými přáteli a známými. Problematické by samozřejmě bylo, jak by vydavatelé měli jistotu, že čtenář nárokující získání peněz knížku opravdu přečetl celou. Předpokládal ovšem, že by většina lidí nepodváděla. Uvažoval dokonce, že si nápad nechá patentovat. Zda by to fungovalo, se asi nedozvíme, protože ho nakonec žádný vydavatel nerealizoval.

A to jsme se až dosud bavili o elektronických knihách. U těch papírových hraje ohromnou roli jejich fyzická existence. Zatímco pořízené e-knihy jsou ukryté někde v hloubi čteček, tabletů či cloudů, ty hmotné lze položit v obýváku na konferenční stolek nebo vystavit na pěkné místo do knihovny.

To bude možná jeden z důvodů, proč e-knihy zatím nepřeválcovaly své papírové předchůdce, na rozdíl od elektronických verzí novin a časopisů. Knihy jsou prostě artefakty, často krásnými! A lze se jimi pochlubit tak nějak nenuceně, zcela beze slov.

Což se ještě zvýraznilo letos, kdy většina západního světa zažila tzv. lockdowny kvůli pandemii a kdy výrazně víc lidí než dřív pracuje z domova. Z analýz jasně vyplynulo, že při videokonferencích s kolegy či klienty je knihovna bezkonkurenčně nejčastější pozadí na záběru. Knihy v knihovně, v poličce nebo jen položené na stole jsou podle jedné z analýz na více než 90 procentech záběrů při videorozhovorech.

Vedle žebříčků bestsellerů tak některá média začala zveřejňovat i další seznamy, a to knih, které lidé nejčastěji umísťují do zorného pole svých webových kamer. A slovo „umísťují“ je použito zcela správně! Zapomeňte na to, že by knihy, které vidíte za zády svých kolegů, byly v záběru jen tak „náhodně“.

Nedá se vyloučit, že mnohé z nich budou oněmi zmíněnými „aspiračními tituly“. Tedy knihami, které si kupujeme, v případě papírových také vystavujeme, ale nečteme. Ostatně Jiří Padevět soudí, že z nových českých knih by takovým titulem mohl být právě zmíněný Kundera od Jana Nováka: to proto, že je velmi dlouhý, a díky mnoha zdrojům a citátům zároveň ne úplně čtivý.

Jak nám na vzhledu knih a knihoven záleží, dokazuje ještě jeden trend. Psaly o něm letos s překvapením snad všechny britské noviny. V zemi se stalo velkou módou rovnat knížky v knihovně nikoli podle témat, žánrů či autorů, ale podle barvy (!) jejich hřbetů. Vžilo se pro to dokonce slovo, a tím je volně přeloženo „duhování“.

S „vyduhováním“ knihovny pomáhají speciální poradci, kteří mají na vizitkách napsáno „knižní designéři“. Za poplatek vám knihy ve vaší knihovně přerovnají a případné chybějící barvy duhy doplní z vlastních zdrojů.

Knihkupci si tudíž stěžují, že se množí zákazníci, kteří žádají „modré“, „zelené“ či jinak barevné knihy. Situaci si naopak pochvaluje nakladatelství Penguin, které se pyšní výrazně barevnými edicemi. Třeba jasně oranžovou „knihovnou klasiků“.

Zda je tato móda už i v Česku, Jiří Padevět nemá úplně informace. Přece jen už knihy přes dvacet let neprodává za pultem. Ale říká, že ho to nepřekvapuje. „To se celkem často stávalo už v osmdesátých letech. Minimálně jednou měsíčně přišel zákazník, který chtěl třeba dva metry červených knih. A nepohrdl ani spisy V. I. Lenina,“ říká.

Vida, zase jedna věc, v které jsme předběhli svět! Ale bylo by dobré neztratit dech a udržet Česko na špici knihchtivých zemí. Kupte si i vy knihu! Pomůžete vydavatelům i autorům v roce, kdy to potřebují. A navíc se učiníte šťastnými.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené