Hlavní obsah

Kamarády Josefa Masopusta a Eusébia dusily totalitní režimy

Foto: ČTK

Masopust a Eusébio, přátelé na celý život.

Reklama

18. 9. 2022 10:00

Dvě hvězdy 60. let minulého století: československý záložník Josef Masopust a portugalský útočník Eusébio, oba držitelé Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy. Spojovalo je přátelství upevněné nejen na hřišti.

Článek

Nejlepší český fotbalista 20. století Josef Masopust přebíral Zlatý míč za vítězství v nejprestižnější anketě za rok 1962, kdy se Československo probilo do finále mistrovství světa, od zástupce francouzského časopisu France Football před utkáním s Benfikou Lisabon ve čtvrtfinále Poháru mistrů v březnu 1963.

První, kdo mu k této poctě gratuloval, byl protihráč Eusébio, opěvovaná „Černá perla z Mosambiku“, jak zněla jeho přezdívka odkazující na africký původ. Blahopřání od kamaráda Eusébia – zůstalo navěky zapsáno v popisku pod fotografií, na níž si dva hráči tisknou ruce. Portugalský fotbalista se této trofeje dočkal v roce 1965.

Spojovalo je hodně. Nejen fotbalové prožitky. Jejich kariéru výrazně poškodily totalitní režimy, v nichž žili. Komunistický v případě Masopusta a autoritářsky konzervativní – jak zní politická klasifikace – portugalského premiéra António Salazara v případě Eusébia.

Operace jen u portugalských doktorů

V roce 2011 slavil Josef Masopust 80. narozeniny, společenská akce, která daleko překračovala hranice fotbalové i státní. Do Stavovského divadla v Praze dorazily s gratulací významné osobnosti včetně tehdejšího předsedy světové fotbalové organizace FIFA, švýcarského právníka Josepha Blattera. A nechyběl ani Eusébio. Ač byl o jedenáct let mladší, zdravotní potíže ho hodně omezovaly.

„Vyzvedl jsem ho na letišti a dovezl do středu města, do hotelu Ambasador,“ vzpomíná Pavel Červený, manažer týmu českých internacionálů, který dostal portugalskou hvězdu na starost. „Pan Eusébio šel po ubytování na krátkou procházku, došel na blízké Staroměstské náměstí, které si zamiloval,“ připomíná další hostův program. Procházka architektonickým skvostem, matkou měst byla však hodně krátká. „Chození mu dělalo starosti, bolela ho kolena,“ prozrazuje Červený.

Fotbalové legendy na Seznam Zprávách

A mosambický rodák v následném důvěrném rozhovoru s kamarádem Masopustem sdělil, proč se už jen belhá. „Prodělal jsem šest operací levého kolene, jednu pravého, ale moc se nevydařily,“ postěžoval si s trpkostí v hlase. „Měl jsem nabídky od věhlasných odborníků z Ameriky a Německa, že zákrok provedou, ale musel jsem k portugalským doktorům, kteří to tehdy moc neuměli,“ povzdechl si. „Tehdejší diktátor Salazar nedovolil, aby se mluvilo o Portugalsku špatně, že lékařská péče není na takové úrovni,“ vysvětloval. „A já to odnesl. Od šedesáti jsem mrzák,“ nebál se ani tohoto označení.

Dítě z kolonie

Byl vynikající fotbalista, před kterým se skláněly kontinenty. Ale od mládí si nesl tíhu svého původu. Narodil se v Laurenco Marques (dnes Maputo), v hlavním městě portugalské kolonie Mosambik připláclé na východní pobřeží afrického kontinentu.

Jeho otec byl bělošský železniční dělník Laurindo António da Silva Ferreira původem z Angoly, matka Elisa Anissabeni domorodá černoška. Otec zemřel na tetanus, když mu bylo osm, matka vychovávala sama čtyři syny. Obrovský fotbalový talent mu však zajistil lepší život, vlastně celé rodině.

V sedmnácti se prosadil v místním klubu, v prvním zápase vstřelil tři branky, za což dostal od mecenáše klubu zlaté plnicí pero. Okamžitě ho prodal, nakoupil jídlo a ovoce a uspořádal sourozencům velkou hostinu. Za rok – už jako známý hráč – koupil od zlatníka pero zpět…

V devatenácti přešel do Evropy, do Benfiky Lisabon. Spolu s ostatními mladými hráči bydlel ve velkém venkovském domě, kde si připadal jako v ráji – měl poprvé svou vlastní postel. Teprve v Lisabonu vychodil osmou třídu a uzavřel základní vzdělání. I Salazarův režim měl pozitivní prvky, například povinnou školní docházkou s cílem odstranit vysokou negramotnost obyvatelstva.

Za první plat a prémie Eusébio koupil mámě v Mosambiku dům a postaral se sourozencům o práci. Nikdy nezapomněl, z jak nuzných poměrů vyšel.

Vzpoura otroka

Eusébiova kariéra byla perleťová. Zlatý míč 1965, bronzová medaile na mistrovství světa 1966 v Anglii, kde se stal s devíti góly králem střelců, vítězství s Benfikou Lisabon v Poháru mistrů 1961/1962, finále 1967/1968. Zlatá kopačka 1967/1968 se 42 úspěšnými ligovými trefami.

Jeho věhlas je obrovský, místy zastiňuje i brazilského krále Pelého. Bere v Benfice největší odměny, ale ve srovnání s platy hráčů v jiných zemích západní Evropy jsou to almužny. Nabídka italského Interu Milán je shozena ze stolu, neuspěly ani španělské kluby Real Madrid či FC Barcelona. Politická moc nedopustí, aby státní klenot zářil za hranicemi Portugalska.

Eusébio a Masopust

Eusébio da Silva Ferreira

Nejvýznamnější klub: Benfica Lisabon (1961–1975)

Reprezentace Portugalska: 1961–1973 (64 zápasů / 41 gólů)

Trofeje a úspěchy: Zlatý míč 1965, bronz na mistrovství světa 1966 v Anglii + nejlepší střelec šampionátu s devíti góly, vítěz Poháru mistrů 1961/1962 a finále 1967/1968, Zlatá kopačka 1967/1968 (42 gólů) a 1972/1973 (41 gólů), 11× mistr portugalské ligy

Josef Masopust

(6. 2. 1931, Střimice u Mostu – 29. 6. 2015, Praha)

Nejvýznamnější klub: Dukla Praha (1952–1968)

Reprezentace Československa: 1954–1966 (63 zápasů / 10 gólů)

Trofeje a úspěchy: Zlatý míč 1962, stříbro na mistrovství světa 1962 v Chile, bronz na mistrovství Evropy 1960 ve Francii, semifinále Poháru mistrů 1966/1967, 8× mistr československé ligy

V roce 1970, už po smrti diktátora Salazara, se odhodlá k tvrdému kroku: požaduje za smlouvu milion escudos, přičemž ví, že místní měna je v porovnání s ostatními zahraničními hodně měkká. Neuspěje, dostane polovinu, přesto se fanoušci nad opovážlivostí dosud hodného hocha bouří. Rázem má opět nálepku špinavce z kolonie.

Otrockou vazbu neprolamuje. „Eusébio nemá žádná práva, nemůže nic požadovat, nemůže se za svou věc vzít. Vše, co musí dělat, je střílet branky, propocovat dres, sklánět hlavu a poslouchat! V době, kdy lidé vstupují na Měsíc, jsou ještě lidé, kteří nesmějí ani pozvednout hlavu!“ hřímá jeho právní zástupce Silva Resende, který se v 80. letech stal předsedou portugalského fotbalového svazu.

Smlouva Eusébiovi končí v roce 1975, kdy už pět let proniká do země na Pyrenejském poloostrově demokracie. Konečně se dočká i zahraničního angažmá, působí v klubech USA, Kanady i Mexika. Vrcholná forma je však už dávno minulostí. Nějakou valutu to ovšem přináší.

Po skončení kariéry se stává uznávanou celebritou, klubovou i státní legendou, jako ambasador vystupuje při pořádání EURa 2004, které hostí Portugalsko. Ale zároveň ho čím dál víc provázejí zdravotní potíže, neduhy nastřádané za aktivní kariéry, neodstraněné potřebnou léčbou.

Umírá v lednu 2014 na zástavu srdce ve věku nedožitých 72 let. Rok po něm odchází na nebeské hřiště i jeho kamarád Josef Masopust ve věku 84 let.

Výdělek až jako trenér

Sportovní kariéra Josefa Masopusta je českému fanouškovi dobře známá. Fotbalista světové úrovně měl v socialistickém zřízení nadstandardní podmínky, solidní zázemí sportovní i životní i v lidové armádě, nabíraná hodnost spojená s vyšším finančním ohodnocením. Možnost cestovat po celé zeměkouli.

Ale falešný pseudoamatérismus neumožňoval vydělat si na zajištění po skončení kariéry. Přestože by o jeho služby stály nejbohatší evropské kluby, odchod do zahraničí byl velmi omezený a nasměrovaný ke sklonku aktivní dráhy.

V roce 1968, kdy ve společnosti probíhaly společenské přeměny uvolňující tuhý režim, mu bylo v sedmatřiceti letech povoleno převzít funkci hrajícího trenéra v průměrném belgickém klubu (dnes už zaniklém) Crossing Schaerbeek, s nímž postoupil do nejvyšší soutěže a získal pevnou pozici.

V roce 1980 pak jako trenér získal angažmá v KSC Hasselt. Vždy vzpomínal, že to byly jeho nejvýnosnější socialistické štace. Bez velké slávy, ovšem za zajímavé peníze.

V roce 1988 mu indonéský fotbalový svaz nabídl místo na lavičce olympijského výběru. „Byli jsme placeni v dolarech, pro Pepíka to byl nejlukrativnější závazek v životě. Vydělal si za měsíc víc než doma za rok,“ vzpomíná jeho asistent v asijské zemi Milan Bokša. „Ale třicet procent jsme museli odvádět Pragosportu, socialistický režim potřeboval valuty,“ popisuje povinné závazky pracovního výjezdu.

O rok později, v listopadu, přišla revoluce, ale české duo mělo kontrakt až do roku 1991. „Podmínky se změnily,“ připouští Bokša, že na bankovním kontě zůstávala vyšší suma.

Český Zlatý míč se stejně jako Eusébio dočkal finančního ohodnocení až v závěru sportovní kariéry. Po pádu totalitního režimu.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované