Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
V době globální geopolitické nejistoty, akutního ohrožení demokratických hodnot a vojenského konfliktu hrozícího destabilizovat celou Evropu je důležité mít spolehlivé spojence. Česká republika je dlouhodobě ukotvená v západních evropských strukturách a má silné ekonomické vazby na Německo, kam směřuje přes 32 % českého exportu.
V tomto kontextu, a to nejenom nyní, ale i historicky, jsme zemí, jež nepochybně patří do evropského západu ve smyslu své minulosti, hodnot i celkového nastavení většiny společnosti. Proto bychom měli být podporovateli evropské integrace, ale zároveň konstruktivními kritiky nešvarů a byrokracie Bruselu.
Naše tradiční spojenectví v rámci Visegrádu prakticky přestalo existovat, neboť jak Slovensko, tak Maďarsko kráčí vstříc Rusku. Toto je samo o sobě zajímavé, jelikož všechny země Visegrádské čtyřky mají s touto regionální velmocí tragickou zkušenost.
Pro Českou republiku je přirozeným spojencem Polsko a v tomto smyslu bychom měli jednat v Bruselu. S Polskem nás pojí nejen kulturní a historická blízkost, ale nyní i demokratické základy, které zbývající dvě země Visegrádu mění za autoritářství. Význam Polska jako strategického partnera vychází také z jeho celkově lepších ekonomických výsledků v posledních letech, ať už jde o vyšší růst HDP o 1,5 až 2 % ve srovnání s ČR nebo celkově lépe strukturované investice do infrastruktury. Zároveň Polsko rozumí zvýšenému tlaku na obranyschopnost země a jeho politika tomu odpovídá.
Imigrační politika mimo realitu
Vedle aktivního spojenectví s Polskem se Česko musí zaměřit na posílení svého ekonomického růstu. V ideálním případě by jeho součástí měla být proaktivní politika omlazení, abychom získali dostatek pracovní síly a zmírnili tlak na důchodový systém.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Řešením, které se zdá být nasnadě, je zvýšení porodnosti, ale tato cesta je složitá a vyžaduje dlouhodobou strategii a systémové změny. Druhou a přímočařejší cestou s mnohem rychlejším efektem na ekonomiku je kontrolovaná migrace. Mnoho obyvatel z Ruska, Běloruska, Ukrajiny či Moldávie má aspiraci žít v západní Evropě, protože doma čelí násilí, politické perzekuci nebo ekonomickým obtížím.
Domnívám se, že bychom jim to měli umožnit.
V České republice žije aktuálně 350 až 450 tisíc ukrajinských uprchlíků, kteří od začátku války na Ukrajině odvedli našemu státu na daních a odvodech 55,5 miliardy Kč. Jen v loňském roce to bylo 23,5 miliardy Kč, tedy o celých 8 miliard Kč více, než kolik stát vydal na jejich podporu. Všichni tito uprchlíci by měli mít nárok na trvalý pobyt nebo dokonce občanství, pokud o něj projeví zájem. Jen tak dokážeme naší stagnující ekonomice vlít do žil novou krev a povzbudit ji k vyššímu výkonu.
Imigrace je v Evropě i v Čechách velmi ožehavé téma. Naše společnost byla od konce 40. let minulého století až do Sametové revoluce uměle udržována ve velmi homogenním stavu, což vedlo jen k posílení xenofobních nálad. Historicky ani ekonomicky přitom nedávají smysl, vždyť Čechy si zažily hned několik imigračních vln, ať už se jednalo o návrat krajanů z téměř celého světa za účelem budování nového českého státu nebo třeba dosídlování pohraničí po odsunu Němců, kdy většinu sice tvořili Češi a Slováci, ale nemalý podíl měli i Ukrajinci, Bulhaři a Řekové.
Česká imigrační politika aktuálně patří k těm velmi restriktivním, což nereflektuje naši ekonomickou realitu. Není důvod, proč by se nám kulturně blízcí běženci nemohli stát řádnými občany a plnohodnotnými přispěvovateli do státního rozpočtu. V tomto ohledu je třeba nastavit morální zrcadlo i zbytku Evropy.
Domácí investice místo dotací
V brzké době čeká Česko ještě další výzva, a tou je ukončení některých velkých dotačních titulů z Evropské unie. Ze tří největších (Integrovaný regionální operační program, Operační programy Doprava a Technologie a aplikace pro konkurenceschopnost) se financuje rozvoj regionů a páteřní infrastruktury, sociální služby a školství, eGovernment a také inovace a energetické úspory. Celkově z nich přiteče do českého rozpočtu v programovém období 2021-2027 téměř 320 miliard.
Tyto peníze musíme využít co nejúčelněji a dohnat to, co bylo v historii zanedbáno. Znamená to dobudovat dopravní infrastruktury do podoby srovnatelné se západní Evropou, zrychlit digitalizaci státu a vytvořit tak podmínky pro rozvoj investic. Je zřejmé, že v současném programovém období se vše nestihne. Kdo tedy příjmy z EU nahradí?
Odpovědí může být spolupráce bank s veřejným sektorem. Česká republika má výhodu v tom, že její bankovní sektor je dobře kapitalizovaný, s přebytkem likvidity, a že má jeden z nejnižších veřejných dluhů v Evropě, zhruba na polovině průměru EU. Domnívám se tedy, že dotační peníze snadno nahradíme spoluprací na úrovni krajů, měst a komunální politiky vůbec. Banky jsou schopny a připraveny financovat rozvoj nejen podnikatelů a firem, ale i aktiv kritických pro stát a je v zájmu našich elit, aby tuto ochotu podpořily, zejména s ohledem na fakt, že Česká republika dlouhodobě vykazuje nízký hospodářský růst a přehřátý trh práce.
Investice do infrastruktury jsou zárukou budoucích vyšších příjmů do státní pokladny, protože vytvářejí nutné podmínky pro tento růst. Budování infrastruktury organizované veřejným sektorem a spolufinancované českými bankami je tak v zájmu celého národa.
Za posledních dvacet let Brusel poslal do České republiky 2,01 bilionu Kč, přičemž jsme do evropského rozpočtu přispěli 936,6 miliardami. Tato dvě čísla zcela jasně hovoří o prospěšnosti našeho členství v Evropské unii. A právě proto je důležité, abychom podporovali další integraci, ale zároveň byli hlasitými konstruktivními kritiky fungování i směru tohoto společenství.
