Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
V zemi, která je nově odhodlaná trestat „propagaci komunismu“, už dávno žádná skutečná politická levice neexistuje. Zato tu žije mnoho těch, kteří by ji zoufale potřebovali: pracující rodiče, osamělí pečující, nemocní a senioři, lidé v podnájmu, ale třeba prostě i ti, kdo nezdědili byt. Tato pestrá a velká skupina, i když není vždy slyšet, tvoří kostru každé demokratické – a vzhledem k charakteristicky nízké kupní síle té české – společnosti. A bez hlasu, který by v politickém boji mluvil za ni, přichází často frustrace, nejistota a nakonec i útěk - k autoritě, cynismu nebo tichému rezignování.
Zatímco ve většině západoevropských (počítám i severoevropské) zemí je levicová politika zcela přirozenou součástí demokratického provozu, v Česku levici podezříváme i z myšlenky na veřejný zájem. V Norsku nebo Dánsku sociálnědemokratické (tu trochu zelené, tu trochu rudé) vlády dlouhodobě garantují silný veřejný sektor, důstojné pracovní podmínky a daňový systém, který se nebojí přerozdělování – a udržují dokonce společenskou smlouvu s boháči!
Dánsko, které onehdy Donald Trump nařkl ze „socialismu“, dosahuje globálně předních příček v počtu dolarových milionářů na počet obyvatel. Ve Švédsku jsou odbory partnerem státu. Ve Finsku mají školství zdarma, bydlení se reguluje ve prospěch nájemníků a genderové nerovnosti jsou dávno přirozeným strukturálním tématem politiky, které se už ani konzervativnější strany neodváží revidovat, objeví-li se u moci.
V Rakousku i Německu je levice hráčem, který brání nástupu manažerismu, zajišťuje kontrolu nad korporátním vlivem, chrání klíčové veřejné služby před privatizací, a přitom často tvoří nejpevnější a nejhlasitější hráz proti globálnímu nástupu krajní pravice.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii, která běží až do říjnových voleb, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
V Česku se mezitím levice soustředí zejména na hledání nových cest, jak si vykopat hrob. Na národní úrovni zrazovala vlastní voliče znovu a znovu: sociální demokracie legitimizovala daňové ráje, erozi práv pracujících spíše přihlížela, a nakonec vcelku ochotně upekla dvě vlády se svým hrobařem Andrejem Babišem, který se jí přitom smál do tváře, zatímco jí dovysál poslední voliče. Komunisté se stali poměrně odpudivou karikaturou sebe sama a místo sociální spravedlnosti hájili normalizační jazyk a zabedněnou nostalgii po špinavém průmyslu za každou cenu. Strany jako Levice nebo Budoucnost se buď vnitřně vyčerpaly, nebo zůstaly v intelektuálních bublinách – což jsou většinou spojené nádoby.
Výsledkem je, že o pracující se dnes perou spíš populisté. Ti, co jim nabízejí iluzi důstojnosti bez reálné redistribuce reálného bohatství. A ti, co toho hodně namluví o „obyčejných lidech“, aby pak bez uzardění realizovali politiku, která takovým obyčejným lidem zavírá školky, zdražuje bydlení a škrtí kupní sílu – protože co kdyby něco z toho nedej bože požívali i migranti. Hlavní problém ale je, že i kdyby dnes nějaká skutečná levice nemlčela, její „lid“ už nevěří, že je silou, která by mohla nebo chtěla věci změnit. Levice tady přestala existovat jako společenská síla.
Není to jen její vina. Česká společnost si moderní levici nikdy pořádně nepřivlastnila. Česká historická paměť ji většinově rámuje jako principiální hrozbu. Totalitní minulost si neseme jako filtr - jakýkoli levicový požadavek se okamžitě setkává s podezřením z diktatury. Pokud se díváme na velké ideje optikou totalitarismu, pořád je třeba mít na paměti, že rozdíl mezi komunismem a nacismem je zásadní. Nacismus je postaven na ideologii vyhlazování, kdežto komunismus - při vší kritice - je oproti nacismu charakteristický tím, že ve svém cíli selhává. Selhává tehdy, když se jeho rovnostářské a emancipační cíle zvrtnou v systematické násilí.
To není obhajoba komunismu, ale je to důležitá distinkce. Ostatně v zemích, kde ve stejné době řádily diktatury pravicové, si levice stále nese pověst osvobozující a demokratizační politické síly.
U nás jsme levici radši preventivně vykastrovali. V této bizarní situaci slavíme symbolické vítězství nad komunismem zákonem, který zakazuje propagaci něčeho, co tu už dávno neexistuje. A v záchvatu pohodlného boje nad dávno poraženým nepřítelem se zapomínáme ptát: Co bude s těmi, kteří potřebují ochranu před korporátním vykořisťováním, prekérními smlouvami, deregulací trhu s bydlením nebo zdravotnictvím na dvě rychlosti? Co bude s těmi, kdo dnes žijí v nových formách chudoby – od kreativních freelancerů až po stárnoucí sólo pečující?
Odpověď nepřijde shora. A nepřijde od další nové partaje s logem a kampaní. Pokud má levice znovu vzniknout, bude si to muset odpracovat zdola. Ze sítí vzájemné pomoci, z komunitní politiky, z aliancí pečujících a mladých. Ze solidarity, která se nenarodila v programových dokumentech, ale v potřebě žít důstojně i bez dědictví. Protože o kvalitě života v Česku oproti jiným zemím v mnohem větší míře nerozhoduje politika, ale majetek. A všudypřítomná pravice bude v politice vždy hájit stávající majetkové rozložení – i kdyby tu všechno patřilo jedinému člověku, ostatní by mu to přece jen záviděli.
S periodicky oživovanou nadějí tak levicově smýšlející lidé vzhlížejí k novým postavám, které podobná hnutí zrodila. Příkladem je aktuální vítěz newyorských demokratických primárek Zohran Mamdani – americký demokratický socialista, který z Queensu vstoupil do newyorské politiky s ideály přístupného bydlení, radikální inkluze a boje proti korporátnímu vlivu.
Nehraje si na spasitele, ale organizuje. Mluví v množném čísle, nehřmí před kamerou. Je umírněným hlasem radikálních progresivních požadavků – nikoli radikálním o sobě, ale spíš v kontextu vyšinuté normality. Mluví jazykem, kterému rozumí lidé z ulice i z TikToku. A ukazuje, že v samotném srdci hyperkapitalismu může vzniknout alternativa, pokud je pevně zakořeněná v realitě.
Možná i v Česku potřebujeme víc Mamdaniů. A možná jen potřebujeme pochopit, že žádná civilizovaná demokracie se dlouhodobě neobejde bez levicové síly, která chrání slabší, hájí rovnost a říká nahlas to, co by jinak zůstalo nevysloveno.
