Článek
Cesta k prosperitě vede přes vzdělanost. A cesta ke vzdělanosti zase přes kvalitní, fungující školství. Tak prosté to je. Přesto patří právě resort školství ve vládní agendě často k těm podceňovanějším a logicky pak negativně hodnoceným.
Zásadně změnit by se podle autorů, kteří přispěli do série Česká volba, měla celá debata o školství. Namísto technikálií (maturity, příjímací zkoušky) se musí mluvit o smyslu vzdělávání. Vzdělávání by mělo být pritoritou státu a nejen slibem v předvolebních programech.
Konkrétnější je ve svém komentáři výkonný ředitel Aspen Institute Central Europe Tomáš Klvaňa, který zároveň přednáší na New York University of Prague: „Od příští vlády bych očekával, že prvním místopředsedou bude nikoli ministr financí, ale ministr školství – přejmenovaný například na ministra pro národní vzdělávání. Už to by byl důležitý politický signál směrem k celé společnosti včetně tvůrců hodnot v privátním ekonomickém sektoru,“ píše.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii Česká volba, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Reforma vzdělávání přitom podle Klvani není pouze věcí „reformy školství“. „Nejde jen o zvýšení platů učitelů a profesorů, i když bez toho se neobejdeme, ale o celkový přístup lídrů v politice, byznysu a kultuře k tomuto tématu,“ uvádí.
Rovněž upozorňuje na globální technologický zlom, který zásadně promění svět práce i vzdělávání. Státy podle něj budou v následujících desetiletích díky technologickém a vědeckému pokroku rozděleny na ty, které budou mít vliv (budou spoluvytvářet hodnoty), a na ty, které se jen povezou.
„Protože nikdo z nás dnes neví, jaké ‚znalosti‘ a ‚dovednosti‘ budou děti potřebovat za 20 let, vzdělávací systém by se měl přeorientovat na prosazování hodnot. Takových, jako je respekt k faktům a pravdě, kritické myšlení, ověřování informací, odpovědnost za vlastní jednání, ohleduplnost, spolupráce, otevřenost a schopnost empatie,“ tvrdí Tomáš Klvaňa.
Z perspektivy pedagoga se na problematiku dívá Robert Müller, někdejší novinář, který dnes učí na pražském gymnáziu.
Hlubším reformám podle něj brání mimo jiné politický horizont daný volebním obdobím a také postoj veřejnosti: „Zájem výrazně zesiluje, když se to někoho bezprostředně týká, jinak je méně než vlažný. Školství má samozřejmě svoje trvalky, jako je výuka cizích jazyků, přijímací testy na střední školy nebo jídelny. Onen hlubší zájem ale přichází a odchází s tím, jak systémem procházejí moje děti.“
Také Robert Müller poukazuje na to, že je třeba zásadně změnit debatu o školství a místo podružností mluvit o smyslu a cílech vzdělávání: „Jestli chceme budoucí učitele a učitelky připravit, musíme si nejprve říci, co vlastně chceme, aby se žáci a studenti ve škole naučili. Samotný obsah i rozsah je přitom jen jedna stránka. Tou druhou je způsob. Potřebujeme ve školách vytvářet takové prostředí, kde se děti budou chtít učit,“ píše a pokračuje: „Jde tedy o zdánlivě jednoduchou věc, přinejmenším ji lze popsat prostou větou, že škola nezabíjí zvědavost.“
Pohled byznysmena nabízí v sérii Česká volba Petr Borkovec, jehož komentář jsme citovali v minulém Výběru. Také on zdůrazňuje nutnost modernizace školství: „Musíme přestat přešlapovat na místě a i vzhledem k AI se zaměřit na kreativitu, schopnost kritického myšlení v souvislostech, nikoliv jen memorování. Již na školách potřebujeme podporovat podnikavost, iniciativu, odvahu a ambice. Vychovávat k odpovědnosti a samostatnosti, nikoliv k ‚čekání na pokyny‘,“ uvádí zakladatel finanční skupiny Partners.
A jak by to mohlo vypadat v praxi? Učitel Daniel Pražák ve svém komentáři nastiňuje ideální obraz školství v roce 2030:
Každé dítě má přístup ke kvalitnímu vzdělávání blízko domova. Dávno pryč jsou časy spádové turistiky. Školám nechybí poradenské služby. Technologická vybavenost umožňuje výuku v reálných situacích. O dopravní obslužnost i v těch méně dostupných oblastech se stará veřejná infrastruktura.
A dále: Obsah výuky odráží reálný svět a žáci se učí rozvíjet klíčové kompetence důležité pro život. Učí je kvalitní pedagogové s příslušnou kvalifikací, kteří prošli náročným sítem. Studenti, kteří se hlásí na střední školu nejsou znevýhodněni tím, že žijí v hlavním městě. Školy umí dobře pracovat se šikanou. Spokojení nejsou jen žáci, ale i učitelé. A spokojení jsou také ředitelé, kteří se mohou naplno věnovat vedení pedagogického týmu a vytváření vize školy, nikoliv jiným technicko-administrativním činnostem…
„Tohle všechno by se mohlo stát, kdyby si politická reprezentace předsevzala, že cestou k prosperující a sociálně soudržné společnosti je špičkové vzdělání,“ píše Daniel Pražák. „Na začátku školního roku 2025/2026 situace tak zářivá není. Strategie 2030+ zůstala v mnoha ohledech na papíře a školství je tradičním tématem před volbami, po nich se ale v prioritách propadá hluboko dolů. Přejme si, ať se to změní.“
