Článek
Kdo sám podniká, mívá v rámci politických diskusí obvykle jasno. Klíč k prosperitě vidí v individuální činorodosti, kterou by stát neměl brzdit regulací a paternalismem. Politici sami o sobě nic nespasí, o úspěchu země rozhoduje výkon všech.
Podobný vzkaz lze najít i v příspěvcích od zástupců firemního sektoru, oslovených do předvolebního seriálu Seznam Zpráv o výzvách Česka. Svěřený prostor využili nejčastěji k obecnějšímu apelu, že máme jako země na víc, ale že o to musíme zabojovat – tedy nebýt tak pohodlní, víc riskovat a někdy i vzdorovat.
Co z toho plyne pro nadcházející volební víkend? Podle Petra Borkovce, zakladatele finanční skupiny Partners, by Česku prospěla změna politické kultury. Nemyslí se tím ale nutně střídání vládních a opozičních stran, nýbrž obecnější změna prostředí, tak aby inspirovalo k aktivitě a samostatnosti a ne k odevzdanosti a pasivitě.
„V bohatých časech si zvykneme na pohodlí a vše bereme za samozřejmé. Proč? Protože to naše politická reprezentace nejen umožňuje, ale přímo podporuje. Místo toho, aby roztleskávala podnikatelského ducha, odvahu a osobní odpovědnost, tak doslova nabízí kulturu nárokovosti a odevzdanosti,“ míní Borkovec.
Skoro identická slova k pojmenování slabin současného Česka volí ředitel České spořitelny Tomáš Salomon. „Jedním z hlavních rizik, které ohrožuje naši konkurenceschopnost, je naše pohodlí a nedostatek odvahy,“ píše ve svém příspěvku.
Prosperita podle něj „nepřichází z Bruselu ani z Wall Streetu“ – začíná doma, podmínkou ale je víc si věřit, přestat relativizovat úspěch a nebrat chuť růst jako hřích. Z praktických opatření, které může ovlinit příští vláda, by stejně jako Borkovec radil zaměřit se na lepší nakládání s kapitálem – jak tím lidským skrze funkční podporu vzdělávání, tak finančním ve formě firemních zdrojů a soukromých úspor. Vzácné finanční zdroje jinak zbytečně utíkají do zahraničí nebo neproduktivních spekulativních investic.
Slovní hříčka s aktivací dvojího kapitálu – lidského a finančního – se opakovala i v dalších příspěvcích České volby. Menší plýtvání s talenty a penězi, dvěma důležitými potenciálními motory dlouhodobého růstu, zmiňuje jako úkol pro příští vládu také investor a filantrop Libor Winkler. Byť sám se řadí ohledně odhadu povolebních perspektiv spíš mezi skeptiky.
Někdejší porevoluční víra, že by z Česka mohl být středoevropský tygr, byla podle něj vzhledem ke konzervativní a pohodlné povaze národa vždy iluzí. Průměr – nebo lepší průměr – podle Winklera Čechům většinou stačí, a tak neexistuje v podstatě nic, v čem bychom doopravdy vynikali.
„Žádné další Nagano nepřichází a ani není na obzoru,“ bilancuje Winkler. Od politiků poptává aspoň stabilní prostředí bez nadbytečných regulací, kde mohou lidi tvořit a podnikat.
Ještě větším skeptikem je právník Radek Pokorný. „Máme se mnohem lépe a žijeme mnohem lépe. Jenže jsme si na to zvykli, už to ani nevnímáme, a najednou nevíme pro co dál žít,“ píše Pokorný. Přešlapování Česka dává za vinu marnému „hledání viníků a spasitelů“ a „prokletí provinčnosti“, kvůli níž Češi ztrácejí víru v modernitu a evropskou kooperaci.
„Nenávist ke změně, Evropě, či cizincům prochází celou společností, čtete o ní v podstatě ve všech médiích a šíří ji i lidé, kteří integrace a svobody užívají plnými doušky, svět znají a mají, zatím možná obrazně řečeno, nastartováno letadlo s plnou nádrží,“ tvrdí známý advokát.
Vedle obecných zamyšlení nad stavem společnosti a nad příčinami současné nespokojenosti a stagnace nabídly texty podnikatelů i rozsáhlé menu tipů, na co by se politická reprezentace měla prioritně zaměřit. Od udělení občanství všem ukrajinským migrantům a migrantkám, kteří o to projeví v zájem, přes lepší postavení učitelů, podporu mezinárodní výměny studentů (jako "prevenci před tím, abychom se považovali za mistry světa"), úpravu daňového mixu směrem k nižšímu zdanění práce a naopak vyššímu zdanění kapitálu až po zvýšení zainteresovanosti obcí na daňových odvodech od firem přilákaných do jejich katastru.
Speciální kategorií, které se dotkly skoro všechny texty, byl vztah Česka k zahraničí a Evropské unii. „Jsme malá země, která nemá ekonomický ani vojenský výtlak, a potřebujeme EU jako geopolitický projekt, který nás reprezentuje,“ soudí investor Petr Pudil, reprezentující většinu, která v článcích volala po co nejtěsnější unijní spolupráci.
Jiný pohled na věc nabízí podnikatel Pavel Tykač, podle něhož je načase vydat se „cestou národní neposlušnosti“ a „vědomě neplnit evropské závazky, když je vyhodnotíme jako zásadně škodlivé nebo nespravedlivé“.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii Česká volba, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
