Hlavní obsah

Babiš jako Paroubek před pádem. Bezpečnost Česka může rozvařit ve volebním guláši

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Prezidentskou kampaň ovládla bezpečnostní témata.

Reklama

25. 1. 10:43

ANALÝZA. Andrej Babiš v kampani slíbil, že v Praze uspořádá světový mírový mítink pro Ukrajinu. Podle bývalých ministrů zahraničí tím ukázal, že vůbec nerozumí diplomacii, ačkoliv o sobě na billboardech prohlašuje, že je diplomat.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Co se v analýze dočtete

  • Andrej Babiš tvrdí, že pokud se stane prezidentem, uspořádá na Pražském hradě mítink vůdců světových velmocí, který by měl Ukrajině přinést mír.
  • Je ale nepravděpodobné, že by se mírový summit mezi Rusy a Západem konal v zemi, která jasně podporuje Ukrajinu, ale spíše na neutrálním území, třeba ve Švýcarsku.
  • Exministr zahraničí Petříček míní, že Babiš vůbec nechápe základy diplomacie. Podobné akce se domlouvají dlouho a v zákulisí, „nevytrubují“ se do novin.
  • S iniciativou by musely přijít velmoci jako USA a nejsilnější země EU. Aby tak učinily, potřebovaly by k tomu mít silný důvod.
  • Lákadlem by mohl být byznys. Například zakázky na dostavbu Dukovan a Temelína nebo pořízení nových stíhaček.
  • Globální lídři by mohli slyšet i na politickou výzvu, jako když do Prahy přijeli v roce 2002 – byl to dárek USA a dalších vlivných zemí pro Václava Havla na rozloučenou.
  • Česko už ale není oblíbeným „mládětem“ západního společenství, naopak, za panování Zemana se z Hradu stal pro světové špičky spíše strašidelný zámek.

Je to trochu politický cirkus. Centrem Prahy spěchají zatemnělé limuzíny s houkajícím doprovodem, záběry z Pražského hradu zaplavují světová média a čeští politici po boku velmocí a v obklopení drsných bodyguardů rozhodují o osudu planety.

Řeč je o velkém summitu v Praze, který Čechům Babiš nasliboval, pokud by se o nadcházejícím víkendu stal hlavou státu. V pražských kulisách by prý dojednal mír na Ukrajině. S citlivými detaily se přitom nezdržoval.

My, Češi, tyto diplomatické superakce musíme milovat, když je stratégové Andreje Babiše přimíchali do koktejlu prezidentské kampaně. Jsou dlouhodobě tak trochu „fetišem“ české politiky. Dříve se v české metropoli opravdu mezinárodní slety první ligy konaly, v posledních letech si ale na ně čeští politici brousili zuby spíš marně. O to raději o nich mluví. Jako třeba když se dnes končící prezident Miloš Zeman v roce 2015 opíjel představou, že se česká metropole stane dějištěm mírové dohody válčících stran v syrském konfliktu.

I Babišův „mírový summit“ je dnes především kartou v jeho předvolebním pokeru. Pod tlakem do vařícího předvolebního guláše od té doby stihl přisypat i další citlivou věc z diplomatického ranku - závazky Česka vůči spojencům v NATO, které přitom ještě nedávno v roli expremiéra ctil.

Emoce stranou, pokud to ještě jde. Babiš z velké části usiluje o mnohem složitější a méně estetické hlasy než Petr Pavel, včetně těch Čechů, kteří nevidí Rusko jako hrozbu. Ale je to hra s ohněm, v níž stále přitvrzuje.

„Vodí lidi za nos“

Seznam Zprávy se zeptaly dvou bývalých českých ministrů zahraničí, jestli si umí představit situaci, kdy by se v Praze odehrála klíčová jednání o míru na Ukrajině. Ani Karel Schwarzenberg (TOP 09), ani Tomáš Petříček (ČSSD) ale nevidí obrysy takové akce vystupovat z mlhy Babišovy předvolební rétoriky. Hlavně proto, že nezohledňuje spravedlivou podporu napadené Ukrajině.

„Představit si mírový summit na Pražském hradě mohu, ale nepřijde mi to jako realistická představa,“ říká Schwarzenberg, který stál v čele diplomacie hned dvakrát - poprvé v letech 2007-2009 a pak tři roky po volbách v roce 2010. 

„Těžko by byl mírový summit mezi Rusy a Západem uskutečněn v zemi, která jasně stojí na v zásadě stoprocentní podpoře Ukrajiny. Patrně by byla zvolena tradičně neutrální země, umím si představit Švýcarsko či Rakousko. Ale ne u přímého spojence,“ vysvětluje pak „kníže“.

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Karel Schwarzenberg.

Podle Petříčka, který vedl českou diplomacii v letech 2018 až 2021, a to za Babišovy vlády, je myšlenka „mírového summitu“ předurčena k neúspěchu už tím, jakým způsobem ji Babiš vytroubil do světa.

„Pokud chcete v diplomacii převzít nějakou iniciativu, zejména jako menší či středně velká země, tak jakékoliv zmínce o ni předchází mnoho koleček důvěrných konzultací. Ne, že to prostě vypálíte do novin s tím, že za vámi celý svět přiběhne a zatleská vám, jak jste to skvěle vymysleli a že to určitě vyřešíte,“ říká Petříček.

Podle něj Babišova prohlášení v kampani ukazují, že není diplomat, jak se chlubí na svých předvolebních billboardech. „Prostě takhle se diplomacie země naší velikosti nedá dělat, takhle se dělá populistická kampaň, co vodí lidi za nos,“ myslí si. Upozorňuje také na fakt, že Praha má s Moskvou takřka zmrazené vztahy - a to už z doby před válkou kvůli aféře Vrbětice. Česko je výslovně na seznamu nepřátel Moskvy. Takže těžko může být neutrální usmiřovatel.

Hrad, nebo strašidelný zámek?

Když jde o velké věci a akce, zásadní slovo mají na geopolitickém hřišti velmoci. To je prostě neoddiskutovatelný fakt. A až jednou dojde na jednání mezi Ukrajinou a Ruskem o klidu zbraní, neobejde se to bez vlivu USA, Evropské unie a jejích silných hráčů a dosud nejvýznamnějším prostředníkem takových rozhovorů - Tureckem jako i dalších.

„Dovedu si představit jedinou konstelaci (která by vedla k mírovému summitu o Ukrajině v Praze - pozn. autorky), a to by bylo jednání iniciované světovými velmocemi, které by se rozhodly toto jednání uskutečnit v Praze,“ říká Tomáš Petříček.

Platilo to i v minulosti. Když se v Praze setkaly politické špičky Západu na summitu NATO v roce 2002, byl to dárek USA a dalších vlivných zemí pro Václava Havla na rozloučenou - za jeho mimořádný leadership ve složitých časech postkomunistické transformace. A když se v Praze podepisovala v roce 2010 dohoda START o jaderném odzbrojení za účasti Obamy a tehdejšího ruského prezidenta Dmitrije Medveděva, bylo to ze strany USA v zásadě dost svérázné „bolestné“ za konec radarového projektu.

Foto: Seznam Zprávy

Tomáš Petříček.

Doba se každopádně změnila. Česko už není oblíbeným „mládětem“ západního společenství, jako bylo za Havla, které dostává dárky jen tak. Za prezidentů Václava Klause a následně hlavně za Zemana se naopak Pražský hrad stal tak trochu strašidelným zámkem, v jehož potemnělých zákoutích čekaly na západní spojence různé pasti a nástrahy plynoucí z orientace na východ, hlavně Rusko a Čínu.

Zase to jádro

Dalo by se namítnout, že loni se na Pražském hradě odehrála mimořádně prestižní mezinárodní akce - summit Evropského společenství - tedy evropských zemí, které diskutovaly o pomoci Ukrajině. Byl to všeobecně sukces, všichni nakonec přijeli, dlouholetí rivalové se sešli u jednoho stolu a obešlo se to bez průšvihu - to bylo nepochybně díky nasazení českých diplomatů, rozvaze a dobré pověsti premiéra Petra Fialy, který akci hostil, a zkušenosti a chytrosti jeho poradců.

Šokované Polsko

V polských médiích rezonuje výrok prezidentského kandidáta Andreje Babiše, který v debatě České televize prohlásil, že pokud by bylo napadeno Polsko nebo pobaltské státy, vojenskou pomoc by neposlal.

Ale nezapomínejme, že šlo o akci českého předsednictví EU a původně mělo Česko mnohem ambicióznější plán - zopakovat v Praze summit s americkým prezidentem Joem Bidenem či přivézt do Prahy ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Biden se Zelenským se nakonec sešli v posledních dnech českého předsednictví EU ve Washingtonu. To sice určitě není selhání české diplomacie, ale svědčí to o tom, že si musíme zvykat na to, že časy speciálního zacházení prostě skončily a rozjíždí se dospělá éra české geopolitiky.

Česko nyní stojí na prahu nové éry i v zahraniční politice a drží solidní karty v rukou - skončí nedůvěryhodný Zeman, vláda zvládla předsednictví EU, je jedním z lídrů pomoci Ukrajině a jako trumf drží v rukávu strategické zakázky - zejména na výstavbu nových bloků jaderných elektráren v Dukovanech a v Temelíně i pořízení nové stíhací letky. Jsou to zakázky za stovky miliard, což jsou částky, které už zajímají i velmoce, a zároveň s sebou nesou posilování české a mezinárodní bezpečnosti.

Ochutnávku z toho, jak si klíčoví geopolitičtí hráči mohou v budoucnu předcházet Prahu, jsme ostatně dostali shodou okolností právě v prezidentské kampani. Je nepochybné, že francouzský prezident Emmanuel Macron v Elysejském paláci nepřijal Andreje Babiše před prvním kolem prezidentské kampaně jen pro jeho hezké oči. Jde o nestandardní a velmi citlivý krok - cizí vlády si v časech kampaní udržují distanc, nevstupují na toto výsostné domácí území svých partnerů.

Macron to ale udělal, a to i se znalostí všech Babišových průšvihů v české i evropské politice. A jistě i v Paříži si uměli spočítat, že ve své prezidentské kampani bude muset Babiš před druhým kolem přitvrdit. Přesto to Macronovi stálo za to. Třeba kvůli zájmům francouzské státní EDF v Dukovanech, kde se utká hlavně se severoamerickým Westinghousem. Čímž není ještě řečeno, že se v Elysejském paláci Babiš něčemu upsal - ani by nemohl. Mohly by strategické zakázky a zájmy velmocí v nich „zařídit“ slibovaný mírový summit v Praze? Spíš ne, to bude přece jen komplexnější disciplína než jedno, byť silně nadstandardní přijetí v Paříži.

Foto: Lukáš Lehotský, Unsplash

Jaderná elektrárna Dukovany.

Trajektorie Paroubek

Letošní divoká prezidentská kampaň už brzy skončí. Bylo by ale naivní myslet si, že nezanechá na české společnosti stopy. Je jasné, že do nové éry Česko vstoupí i s Andrejem Babišem v modelu 2.0, který si s sebou ponese následky vyhrocené prezidentské kampaně. Ať už to bude v roli prezidenta, nebo dle průzkumu spíše vlivného šéfa opozice, který si ponese nepříjemnou prohru.

Babiš byl dosud i přes silná a podivuhodná vyjádření pro uši svého domácího publika v zásadě politik loajální západnímu zakotvení Česka. I v časech, kdy působil jako neochvějný spojenec prezidenta Zemana, udržel Česko v evropském a západním mainstreamu - ať už šlo třeba o novičokovou aféru nebo i nasazení českých vojáků v Afghánistánu, kdy už Američanům zbývalo na této misi jen málo spojenců a čeští vojáci byli nasazováni do nejrizikovějších akcí. A byl to koneckonců Babiš, kdo politicky „přikryl“ práci českých bezpečnostních složek, která vyvrcholila aférou Vrbětice a vyhoštěním ruských špionů.

Jak Babiš našel Boha

Před druhým kolem prezidentských voleb hledá Andrej Babiš hlasy, kde se dá. Včetně kostelních lavic. Od věřících za to ale sklízí hlavně kritiku. Co je za Babišovým obratem k Bohu ve skutečnosti? Hostem Ptám se já byl římskokatolický kněz, teolog a sociolog Tomáš Halík.

V právě končící prezidentské kampani ale zašel i na své poměry daleko na rozbahněné cestě vstříc zranitelným voličům, kteří se přiklání k extrému. A jako rukojmí si bere i nejcitlivější otázky týkající se bezpečnosti a diplomacie. Stále více tak začíná připomínat někdejšího šéfa ČSSD Jiřího Paroubka, který ve své urputné touze po moci zpochybňoval záchytné body české bezpečnosti - ať už třeba šlo o vysílání českých vojáků na mezinárodní mise nebo projekt amerického radaru, který mohl zejména z dnešního pohledu zvýšit českou bezpečnost i tváří v tvář hrozbě z Moskvy. Paroubek nakonec sám politicky padl, ale i kvůli jeho buldozerové taktice Česko v začátku 21. století ztratilo náskok na cestě na Západ, který získalo v havlovské éře.

Překročil už Andrej Babiš v prezidentské kampani bod, z něhož není návratu mezi politiky, které můžeme my doma i ti ve světě brát vážně? Podle mnohých ano. Ale při pohledu na kampaň mikroskopem zatím „jen“ slibuje bláznivý mírový summit v Praze. To je pořád lepší než zpochybnit vojenskou a humanitární pomoc Ukrajině. To zatím Babiš explicitně neudělal, ale jakoby to viselo ve vzduchu. A ještě nás i české spojence čekají poslední dny kampaně. Bude se hrát o každé slovo.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované