Čeští Židé se obávají vývoje v Izraeli. Mezi politiky je kritika tabu

Justiční reforma vlády Benjamina Netanjahua byla v prvních měsících po svém zveřejnění přijímána v zahraničí opatrně. Spojenci nechtěli zasahovat do vnitřních záležitostí židovského státu, to už dnes ale dávno neplatí.

Jako první se proti ní vyslovil francouzský prezident Emmanuel Macron, který při lednové schůzce s Netanjahuem izraelského premiéra varoval před jejími důsledky. O měsíc později se přidala šéfka německé diplomacie Annalena Baerbocková, za nešťastnou ji později označil i americký prezident Joe Biden. Mnozí další západní politici byli ještě ostřejší.

V Česku, které se pyšní dlouholetým spojenectvím a partnerstvím s Izraelem, ale vládne ticho. Mlčí Ministerstvo zahraničních věcí, mlčí premiér i další ústavní činitelé. Skoro to vypadá, že u české politické reprezentace více převládá loajalita k izraelské vládě než sympatie se statisíci Izraelců, kteří se bojí nástupu diktatury.

Jediní, kdo se proti reformě nahlas ohradil, jsou tak samotní čeští Židé: „Federace židovských obcí vyjadřuje smutek a znepokojení nad jednostranným přijetím zákona o ‚přiměřenosti‘ v Izraeli, který je důsledkem vládní reformy soudnictví. Atmosféra, ve které byl nový zákon prosazen, prohlubuje rozpory v izraelské společnosti, které mají dopad nejen na samotný Izrael, tak na židovský svět v diaspoře,“ píše se v prohlášení Federace židovských obcí z minulého týdne.

Seznam Zprávy oslovily českou diplomacii i několik politiků z koaličních stran i opozice s dotazy, koho vlastně Česko v izraelské krizi podporuje, zda by mělo přehodnotit vzájemné vztahy v případě izraelského sklouznutí k diktatuře a zda by se někdo z českých politiků sešel s extremistickými ministry Becalelem Smotričem nebo Itamarem Ben Gvirem, kdyby chtěli zavítat do Prahy (podrobněji jsme o těchto politicích psali zde).

Ve Francii, resp. v USA se s ministrem financí Smotričem nikdo z relevantních politiků nesešel, USA dokonce zvažovaly, zda muže, jenž před časem vyzýval k vymazání palestinské vesnice z mapy, vůbec vpustit do země.

Extrémně opatrný postoj zaujala česká diplomacie: „Tuto záležitost nám nepřísluší hodnotit,“ odpověděl na první dotaz mluvčí Daniel Drake s tím, že resort oceňuje úsilí prezidenta Jicchaka Herzoga o nalezení kompromisu. Jak je ale známo, Herzog až dosud neuspěl.

Současné dění v Izraeli je podle Drakea projevem fungující demokracie, a kdyby měli do Česka přijet výše zmínění extremisté, nechala by diplomacie na příslušných resortech (finance, vnitro, pozn. red.), zda se s nimi jejich šéfové sejdou.

Přece jen otevřenější byl předseda zahraničního výboru Sněmovny Marek Ženíšek (TOP 09), i když otázku na setkání s extremisty nechal bez odpovědi: „Přestože vnímám, že na naše poměry má soudní moc možná větší vliv v některých ohledech než ta exekutivní, osobně sdílím obavy demonstrantů. Je třeba to našim partnerům takto říkat a pevně věřím, že to naše vztahy s Izraelem neovlivní,“ napsal a upozornil i na další problémy, jako je rozšiřování židovských osad na okupovaném Západním břehu nebo fakt, že předseda skupiny přátel Česka v Knesetu odmítá z náboženských důvodů podat ruku ženě.

Prohlédněte si fotky z jednoho z izraelských protestů proti soudní reformě:

Silná podpora Izraele obvykle zaznívá zejména z ODS. Podle poslankyně Evy Decroix se politika řídí pravidlem nezasahovat do dlouhodobých národních politik našich spojenců.

„Nemyslím si, že by to české mlčení znamenalo ignorování toho, co se v Izraeli děje, ale je to snaha nezhoršovat situaci nějakými rychlými soudy zvenku. A já si rozhodně nemyslím, že to, co se děje v Izraeli, je černobílé,“ říká Decroix a zdůrazňuje, že naším letitým spojencem je „demokratický Izrael“. Na otázku, zda se setkávat s extremisty, nedává jasnou odpověď, záleží prý na okolnostech takové návštěvy.

Z oslovených politiků se nejvíce na stranu Netanjahuova kabinetu postavil poslanec Jiří Horák z KDU-ČSL: „Myslím, že je to bytostně vnitropolitická záležitost a že demokracie v Izraeli není nijak ohrožena. Že by se Izrael stal autoritářským státem, tomu já nevěřím, jsou to interpretace těch, co s reformou nesouhlasí, často liberálů.“ Nevidí důvod, proč se zříkat schůzek s extremistickými ministry.

S názory panujícími v Netanjahuově vládě by se poslanec nejspíš sešel i v hodnocení izraelské arabské komunity: „Součástí izraelské společnosti jsou i Arabové, z nichž menší část je loajální k Izraeli a velká část z nich stát Izrael neuznává,“ myslí si.

V pohledu na extremisty Smotriče a Ben Gvira se neliší ani poslanec z další vládní strany – Ondřej Lochman ze STAN: „Jsou to oficiální představitelé, kteří jsou zvoleni v demokratických volbách. Předpokládám, že by spíše ministerstva řekla ano,“ odhaduje.

Ani on nevidí důvod, proč by se Češi měli vymezovat vůči kontroverzní reformě: „Je to hodně vnitropolitická věc a já si nemyslím, že bychom do ní měli vstupovat. V rámci EU jsme si mohli vyměňovat názory na situaci v Maďarsku, tam mi to smysl dává, v případě Izraele ale jde myslím o to, aby byla dlouhodobá spolupráce dvou stabilních států,“ zdůrazňuje.

Posun Izraele k diktatuře vnímá spíše jako teoretickou možnost: „Kdyby se to překlopilo v diktaturu, tak platí stejné podmínky jako pro kterýkoliv jiný stát, se kterým máme diplomatické vztahy. V případě, že je to čistá diktatura, vztahy velmi ochladnou. Ale v této úrovni to zatím rozhodně nevidím,“ říká Lochman.

Zahraničněpolitický expert opozičního hnutí ANO Jaroslav Bžoch připomíná, že většina českých vlád v minulosti odpouštěla i věci, které třeba ta izraelská dělala špatně. „Nedokážu ale říct, na jakou stranu by se vláda měla přiklonit,“ říká.

„Pokud v rámci EU kritizujeme, kam se ubírá Maďarsko, měli bychom stejným metrem měřit i Izraeli,“ podotýká k případnému posunu Izraele směrem k diktatuře. V tu chvíli by se podle něj spolupráce Česka s Izraelem měla „nějakým stylem vyvíjet“. „To by nebyla cesta, po které chceme jít,“ dodává s tím, že s Ben Gvirem a Smotričem by se ministři z ODS určitě sešli.

Jedinou výjimkou mezi oslovenými českými politiky byla europoslankyně za vládní Piráty Markéta Gregorová, jejíž názor souzní s evropským mainstreamem: „Česko by mělo minimálně požádat svého spojence o vysvětlení a vyzvat ho k dialogu s demonstrujícími,“ napsala. Náš spojenec je totiž podle ní Izrael jako stát a jeho občané, ne osobně Benjamin Netanjahu a jeho extremističtí spojenci.

„Nemohu mluvit za všechny členy vlády z různých stran a jejich postoje. Myslím však, že speciálně s těmito reprezentanty opravdu není třeba se scházet vzhledem k tomu, jaké názory prezentují,“ říká na adresu Smotriče a Ben Gvira.

Prakticky všichni oslovení politici zmiňují fakt, že izraelská společnost je hluboce rozdělená. S tím souhlasí i politolog Marek Čejka, který se specializuje na izraelsko-palestinský konflikt.

Čejka ale upozorňuje i na další fakt, o němž už čeští politici moc nemluví: „Jak vyšlo najevo – a zdaleka nejen za poslední půlrok –, Izrael je ve skutečnosti stát s hluboce rozdělenou společností, která neobvykle silně vyvřela zvláště během posledního půlroku. Je to také stát, jehož demokracie má nejen z hlediska ústavněprávního k dokonalosti velmi daleko. A v neposlední řadě jde o úspěšnou zemi, jejíž vychvalovaná neoliberální ekonomika plná startupů ve skutečnosti existuje bok po boku s hlubokými ekonomickými problémy a chudobou řady vlastních židovských obyvatel i dlouhé roky sofistikovaně budovaným aparátem opresivním vůči Palestincům.“

A na okupaci palestinských území poukazují i někteří aktivisté v ulicích Tel Avivu a dalších izraelských měst. Tito lidé vidí souvislost s okupací a chováním vlády na palestinských územích a současnou soudní reformou – když vám prochází to, co děláte Palestincům, myslíte si, že vám projde i zničení demokracie, vzkazují Netanjahuovu kabinetu. Koalice ale má Kneset pevně v rukách a v kontroverzních změnách je odhodlána pokračovat.

Oprava: Ministr financí Becalel Smotrič vyzýval k vymazání palestinské vesnice z mapy, ne izraelské. Za chybu se čtenářům omlouváme.