Hokej Slovákům moc nejde, zato jsou mistři v postupové matematice

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Každý rok v květnu se na Slovensku během dvou týdnů může stát naprosto cokoli: jakýkoli politik může říct a udělat, co je mu libo. I kdyby někdo ukradl Bratislavský hrad, nikdo by si toho nejspíš nevšiml. A i kdyby ano, domluvili bychom se, že to vyřešíme později.

Slovensko, jako každý rok, totiž hraje na mistrovství světa a nic není důležitější.

Reklamní textaři se potí, protože musí najít způsob, jak spojit hokej třeba s plastovými okny. Politici se fotí v dresech a před televizí, aby ukázali, že právě oni fandí nejvíc. I jinak rozumní lidé si najednou zdobí zpětná zrcátka vlajkami.

Když se před několika lety změnil design národních dresů a trojvrší nahradily tři hokejky, stala se z toho politická záležitost. Nutno podotknout, že politické téma z věci udělal Andrej Danko, předseda Slovenské národní strany, který rozhodně nepatří k nejostřejším tužkám v penálu.

Dosud je vše v pořádku, však to znáte: slovenské specifikum však spočívá v tom, že nejde ani tak o samotný výsledek. Celá země se totiž účastní dvoutýdenní matematické olympiády s názvem Postupová matematika. Zadání je jasné: jak přesně musí dopadnout všechny zápasy, abychom se dostali do čtvrtfinále?

Slovenští hokejisté dokážou jeden den hrát prodloužení s Kanadou, což je slušný výsledek, a potom hrát prodloužení s Kazachstánem – což je výsledek opravdu slabý. A obě prodloužení dovedou prohrát.

Pravda bude taková, že prostě nejsme asi tak dobří. Jistě, zažili jsme svou zlatou éru, během níž jsme získali jednu zlatou, jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili, ale to bylo před dvaceti lety. Od té doby víceméně nic.

Dříve byla otázka, kolik gólů dáme Švýcarům a proč jen čtyři; dnes je otázka, kolik gólů dají Švýcaři nám a zda mohli dát jen čtyři. Stále si myslíme, že patříme mezi širší světovou špičku, ale realita tomu už řadu let neodpovídá: na posledních patnácti šampionátech jsme se dostali do čtvrtfinále jen čtyřikrát.

Za soupeře považujeme Česko a Finsko, ale ve skutečnosti jsou jimi Německo a Lotyšsko. Odmítáme si to připustit a trochu nás překvapuje, že si Norové před námi už jen tak nelehnou a neprohrají o osm gólů jako kdysi.

Klíčový je právě čtvrtfinálový postup; ta šance zahrát si ještě jeden zápas. A většinou ho prohrát – od roku 2008 jsme ho vlastně vyhráli jen jednou. Pro vás šampionáty začínají až ve čtvrtfinále, pro nás končí. V lepším případě.

Postup do čtvrtfinále se během let stal svatým grálem a připomíná onen počítač, který tak dlouho stavěli ve Stopařově průvodci po Galaxii, až všichni dávno zapomněli, jaký má vlastně smysl.

Dávno jsme zapomněli, proč je vlastně postup do čtvrtfinále důležitý, prostě jsme to přijali jako fakt, a jelikož nejsme až tak dobří, právě v tu chvíli vstupuje do hry postupová kalkulačka.

Vezměte si letošní mistrovství: těsná prohra s vámi byla v pořádku. Následovala těsná výhra v klíčovém zápase s hostitelským Lotyšskem a všichni jsme si gratulovali, že letos se asi obejdeme bez kombinatoriky. Vidíte; někdy je pro nás klíčový už druhý zápas.

Prohra v prodloužení s Kanadou pak přinesla bod, se kterým jsme nepočítali. Prohra se Švýcary nikoho netrápila, protože jsme věděli, že na ně už nemáme. Postupová kalkulačka zůstávala schovaná hluboko v kapse.

Pak ale přišla katastrofa: po první třetině jsme proti Kazachstánu vedli 1:0, ale v té druhé jsme dostali tři góly. Do konce jsme sice nějak vyrovnali, ale prohráli jsme na nájezdy. Jak se dají dostat od Kazachstánu tři góly za třetinu? Nevím, ale hned jsme vytáhli postupové kalkulačky a začali horečnatě počítat.

Otázka zněla: jakých výsledků musíme dosáhnout a jak musí dopadnout všechny ostatní zápasy, abychom se dostali do čtvrtfinále (a v něm prohráli)? Byl to slastný, důvěrně známý pocit, když víte, že všechno je tak, jak má být.

Víme, že to není normální. Někde v hloubi duše víme, že je to absolutně iracionální. Děláme si legraci, jak postupovou kalkulačku každý rok vytahujeme, a děláme si legraci už i z toho, že si z toho děláme legraci.

Říkáme, že pokud bude Mars v zákrytu s Venuší, Francie bude po dvou třetinách vyhrávat nad Kanadou 14:3 a máslo navíc nebude stát víc než euro padesát, tak postoupíme. Někdy už po prvním zápase víceméně víme, že jsme v háji.

Všichni se měníme v prvotřídní matematiky. Bavíme se o tom se sousedy ve výtahu, a dokonce i naše partnerky, které hokej vůbec nezajímá, přesně vědí, jak musí dopadnout například zápas Dánsko versus Francie. Čas strávený nad postupovými kalkulačkami se skoro může přepočítávat na procenta hrubého domácího produktu.

Po nečekané prohře s Kazachstánem se o tom psalo ve všech novinách. Dokonce se objevil povzbudivý článek, že ani prohra se Slovinskem nemusí znamenat konec postupových nadějí. Rozumíte – ani prohra s nejhorším týmem ve skupině, který zatím získal přesně nula bodů, nemusí znamenat konec. Možná to o nás něco vypovídá. Nevím co.

Nakonec to bylo jasné: stačí, abychom porazili Slovinsko i Norsko a aby Švýcaři v základní hrací době porazili Lotyše. Pak postoupíme. Letos k nám byla postupová matematika milosrdná, zažili jsme mnohem složitější situace.

A tak jsme porazili jak Nory, tak Slovince, i když ty druhé jen 1:0. To by za jiných okolností mohla být ostuda, ale teď se nad tím nikdo nepozastavoval, hrálo se přece o postup do čtvrtfinále. A pak nám to zkazili Švýcaři: v posledním zápase jim o nic nešlo, nechali své nejlepší hráče odpočívat a s Lotyši prohráli.

Vypadli jsme. Jako většinou. Postupové kalkulačky jsme opět schovali do kapes a vytáhneme je znovu v polovině května příštího roku. Je to nádherný paradox: druhý den to nikoho nezajímá, ale za rok se do toho s ohromným nadšením pustíme znova. Jen teď budeme fandit Čechům, ale v podstatě je nám to už jedno.

Víte, opravdu si nemyslím, že existuje jiná země, kde je postupová kalkulačka takovým fenoménem. Nebo kde by ji vůbec znali. Protože ostatní země, takové, kde se lidé o hokej zajímají, jsou příliš dobré a nepotřebují ji.

Myslím, že není jiná země, která by se s tak nesmírným odhodláním věnovala ne sportu samotnému, ale výpočtům kolem něj. A už vůbec ne ve sportu, který na určité kvalitativní úrovni hraje asi deset zemí.

My na Slovensku jsme si ale v průběhu let vytvořili samostatnou disciplínu, sport ve sportu. Postupová kalkulačka – náš přínos světu, naše kulturní dědictví. Jinde štěpí atomy a staví větrné elektrárny, my počítáme hokej. Máme Vysoké Tatry, vysokohorské nosiče a hrady a zámky, ale to všechno je nic: jsem přesvědčený, že právě postupovou kalkulačku bychom si měli nechat zapsat na seznam UNESCO.

To je to naše. Tím jsme unikátní.