Článek
Ti, co už pochopili, že Donald Trump je bezcharakterní, sadistický a bájnou lhavostí trpící narcis, mohli být těžko překvapeni.
Američané zveřejnili v listopadu text komicky nazývaný „mírový plán pro Ukrajinu“, ve skutečnosti se jedná o jízdní řád kapitulace. Zahrnuje omezení ukrajinské armády v době míru, předání Rusům dokonce i území, které jimi ani nebylo dobyto, a navíc závazek, že se napadená země nikdy nestane členem NATO.
Pak tu jsou ale i ti, kteří kromě toho pochopili ještě něco jiného. A sice co je zač Vladimir Putin. Vždyť by přece nebylo až tak šokující, kdyby ruský vládce na tento plán přistoupil, když si jej podle dostupných zpráv patrně sám napsal a pak vyslal emisara Kirilla Dmitrijeva, aby ho osobně Američanům doručil.
Jenže vtip je v tom, že stejně přece nelze od Putina čekat, že by se do budoucna držel toho, co sám vymyslel, tedy že by chtěl dodržovat obsah a povinnosti. Vždyť přemýšlí jinak. Ochotu k předhozené dohodě považuje za projev slabosti, respektive za příležitost, jak takticky něčeho načas využít, aby mohl načerpat síly a v započatém díle rozšiřování impéria pomocí ničení a genocidy později pokračovat.
Mezi politiky na evropské politické scéně mají stále ještě převahu ti, kteří oboje dobře vnímají. Jenže na druhé straně Atlantiku se věci mají jinak. Ve vládnoucí administrativě není nikdo, kdo by působil dojmem, že chce chápat když ne to druhé, tak alespoň to první.
Krédem vládních činitelů v USA je tvrzení, že Ukrajina není na radaru amerických zájmů, takže proč jí pomáhat. Nebo – jak památně prohlásil viceprezident J. D. Vance – „proč se o ni vůbec zajímat?“ Nejlepší by podle nich prostě bylo uzavřít mír za jakýchkoliv podmínek a nezdržovat se už tímto pro ně vzdáleným konfliktem.
Znalci tamějšího dění by sice možná chabě namítli, že třeba takový ministr zahraničí Marco Rubio někdy trhnutím koutku úst dá najevo určitý nesouhlas s tak krátkozrakým viděním, a tudíž se přece stádu přikyvovačů vymyká. Jenže co naplat, Rubio stejně nechce říct nic nahlas. Prostě jen drží „hubu“ a krok.
Budiž, musí Trumpovi zobat z ruky, je to jeho volba. Ale co republikáni šířeji, tedy ti, bez jejichž podpory se prezident neobejde?
Bohužel je to dost podobné. Těch, kteří se odmítají chovat jako Neville Chamberlain a varují, že Amerika už jednou doplatila na izolacionismus, když ve 30. letech minulého století přihlížela rozmachu nacismu, je ve straně smutně málo.
Nemusí to sice dávat najevo jen ústní mimikou, někteří republikáni dokážou vše říct hezky od plic, ale je tristní, v jaké jsou menšině. Strana není rozštěpená, jak se to někdy interpretuje. Pouze ještě není tak úplně monolitní. Leč vše směřuje k tomu, že bude, až si zhruba za dva roky začne vybírat, koho poslat do boje o Bílý dům. J. D. Vance může být v klidu.
Reaganovská vzpoura nikde
Ostřílený senátor Mitch McConnell, někdejší mocný šéf republikánů v Senátu, například prohlásil: „Odměnit ruskou krvelačnost by bylo pohromou pro americké zájmy.“ Ještě ostřejší byl kongresman Don Bacon, dříve generál amerického vojenského letectva, když komentoval Trumpova vyslance Stevea Witkoffa: „Witkoff zcela napomáhá Rusům. Nesmí dostávat důvěru, aby vedl ta jednání. Copak by ruský placený agent odvedl horší práci? (Witkoff) si zaslouží vyhazov.“
McConnell i Bacon ale jen dosluhují, svoje mandáty obhajovat nebudou. Jejich labutí písně, jakkoli trefné, nemají váhu. Ti, kteří se obhajovat ve volbách naopak budou, sází na opatrnější slova. Ať už jde o kongresmana Briana Fitzpatricka, jenž dříve pracoval jako agent FBI, senátora Mikea Roundse, bývalého guvernéra Jižní Dakoty, nebo Rogera Wickera, který šéfuje senátnímu výboru pro ozbrojené síly.
Jenže to je tak zhruba všechno, pokud jde o rebelující hlasy republikánů. Guru Trump se žádné vzpoury ve své „sektě“ obávat nemusí.
Nebo ještě jinak. Kdyby mělo být zaděláno na vzpouru ve prospěch návratu k reaganovskému a bushovskému vidění světa a role Ameriky v něm, mohla vypuknout už dávno. Spojené státy předložily už letos v dubnu jeden takový „mírový plán“, který byl ve srovnání s tím aktuálním krapet méně prokremelský.
„Je načase, aby s ním obě strany souhlasily. Jinak se Amerika z celého procesu stáhne,“ řekl tehdy J. D. Vance. Trump zanedlouho obvinil Volodymyra Zelenského, že je diktátor a hlavní překážka pro mír. Republikáni však jen stáli a mlčeli. Jejich stud odumřel, řečeno slovy jednoho antického dramatika. A jsou proto mrtví.
Podle posledních zpráv odletěl vyjednavač Witkoff po setkání s Putinem tento týden zpět do Washingtonu, místo aby se sešel, jak bylo domluveno, se Zelenským a informoval ho o obsahu rozhovorů. Vítejte zkrátka ve 30. letech minulého století, z nichž se brzy mohou stát pro celou Evropu léta čtyřicátá, dost možná se vším všudy, co k nim patřilo. Stane se tak ve chvíli, kdy Ukrajina padne.
