Hlavní obsah

Komentář: Boris Johnson se už Churchillem 2.0 nestane

Foto: Alexandros Michailidis, Shutterstock.com

V Británii je dnes velmi málo lidí, kteří by byli přesvědčeni, že je jako premiér mužem na svém místě.

Reklama

8. 7. 12:00

Umí být vtipný, okouzlující i charismatický. Je pracovitý, pokud je třeba udělat to, co ho baví. Co naopak nemá: pokoru, trpělivost, empatii, schopnost vyjednávat a dělat kompromisy, ochotu zapomenout na své ego.

Článek

Bylo by asi příliš velkou nadsázkou tvrdit, že pád Borise Johnsona odstartoval jeden z nejvtipnějších Britů současnosti Jeremy Clarkson. Ale byl to jednašedesátiletý farmář a televizní moderátor, kdo v pondělí pozdě večer (možná po několika pintách piva) tweetoval: „Proč necháme vládu dělat to, co dělá? Mám toho právě tak dost.“

Tweet získal desítky tisíc lajků, stovky retweetů a bezpočet citací v britských médiích. Jeden z nejvlivnějších pravicových komentátorů (a bývalý poslanec) Matthew Parris v deníku The Times napsal, že Clarkson přesně vyjádřil jeho pocity. Ale zároveň už poněkolikáté zopakoval, že ze současného stavu neviní ani tolik samotného Borise Johnsona (kterého poznal jako svého šéfa v týdeníku The Spectator), ale členy Konzervativní strany, kteří ho k moci dostali a drží ho u ní. Napsal: „Vždycky jsem na něm pozoroval jakousi přirozenou upřímnost. Ano, porušuje všechny své sliby, ale nikdo nikdy neočekával, že by je snad dodržel. Vše, co říká, je doprovázeno spikleneckým zamrkáním. V tomto smyslu tedy nikdy nic nepředstírá.“

Parris je ostatně autorem asi nejlepší metafory o Johnsonovi, když už zhruba před půlrokem napsal, že britský premiér je jako opičák v zoo. Chvíli vypadá chytře a zamyšleně, ale o vteřinu později se s úsměvem začne škrábat na zadku. V zoologické zahradě se u jeho klece vždycky tlačí nejvíc návštěvníků. Avšak když jste neopatrní a opičáka nehlídáte, nechává za sebou spoušť. „To není vina opičáka. Opičáci dělají nepořádek. Tak to vždycky bylo a vždycky bude,“ napsal Parris letos v lednu.

Jinými slovy, Boris Johnson je jako my všichni. Na něco se skvěle hodí a je v tom dobrý, ve spoustě jiných věcech je tragicky špatný. Nemusí to korelovat s jeho vlastními ambicemi. Ale je odpovědností lidí, kteří jsou kolem něj, aby rozhodli, kdy už není reálné ho držet u moci.

Což se stalo tento týden, podle mnohých příliš pozdě. Ale přece.

V úterý oznámili svou rezignaci ministr financí a ministr zdravotnictví, tedy v době, kdy čelíme pandemii a ekonomické krizi, pravděpodobně dva nejdůležitější členové celého kabinetu. Následovali další. A o další dva dny později, ve čtvrtek odpoledne, oznámil svůj konec také Boris Johnson.

Zpátky k Jeremy Clarksonovi. Ten je hezkým příkladem toho, v jakém stavu a jaké pozici je dnes v Británii Konzervativní strana. Clarkson nikdy jinou stranu nevolil. Když šel v roce 1979 poprvé k volbám, byla šéfkou konzervativců už Margaret Thatcherová. Clarkson je typickým zástupcem Britů, kteří jsou vzdělaní, inteligentní, úspěšní a bohatí, jedním slovem „privilegovaní“. A ti skoro vždycky podporovali konzervativce.

Johnson dovedl konzervativce k přesvědčivému vítězství ve volbách 2019. Ovšem už na jaře 2020 Clarkson v rozhovoru s Times Radio připustil, že by mohl volit poprvé v životě labouristy: „Pokud se v příštích dvou letech ukáže, že Boris Johnson je tak špatný, jak očekávám (…) pak by jen idiot mohl tvrdit: vždycky jsem volil konzervativce, tak je budu volit i nadále.“

Abychom byli zcela upřímní: Clarkson byl stejně jako Matthew Parris proti brexitu, což je karta, která samozřejmě britskou politiku hodně ovlivňovala a stále komplikuje. Boris Johnson je brán za politika, který dal brexit do pohybu a zajistil mu v referendu vítězství a nakonec se s příslibem „Brexit dokončíme!“ stal premiérem.

To se mu povedlo. Británie byla v roce 2019 „politicky zaseknutá“, napsal tento týden v The Times komentátor Daniel Finkelstein. Konzervativci si s brexitem nevěděli rady a labouristy vedl nebezpečný politik s extrémními názory Jeremy Corbyn. Pro mnoho běžných voličů i stoupenců obou těchto stran to byla nemožná situace. A v ní Boris Johnson nabídl řešení, vyhrál s ním volby a v podstatě uspěl. Brexit dnes v Británii už není téma, lépe řečeno je to uzavřená věc.

Trochu je to podobné tomu, jak v Česku hodnotíme roli Václava Klause při rozdělení Československa: bez ohledu na to, jaké měl motivace, a bez ohledu na názory, které má dnes, je nepochybně jeho velkou zásluhou, že rozdělení Česka a Slovenska proběhlo rychle, elegantně a bez problémů.

Ale nic to neříká o tom, jaký byl Václav Klaus poté premiér a nakolik splnil očekávání, která od něj jeho voliči měli.

To samé platí pro Borise Johnsona. V Británii je dnes velmi málo lidí, kteří by byli přesvědčeni, že je jako premiér mužem na svém místě. Odhadem je to – když vezmeme v úvahu poslední průzkumy veřejného mínění –asi dvacet procent Britů, maximálně čtvrtina. To je málo.

Pro některé politology a komentátory tak končí sen o muži, jenž mohl být „Churchillem pro 21. století“. Škoda je to i proto, že Johnson se Churchillovi v mnoha věcech podobal, a navíc jako novinář a publicista o něm také často psal. Ale novým Churchillem se nestal a ani nestane.

V čem si byli podobní: vysokým intelektem a dobrým vzděláním, ambicemi a samozřejmě i mnoha špatnými vlastnostmi. Poživačností a narcisismem (a možná i sklonem k alkoholismu), abychom zmínili ty nejzjevnější.

Johnson umí být vtipný, okouzlující i charismatický. Ví, co a jak je třeba udělat. Dovede o tom hezky mluvit. Je pracovitý, pokud je třeba udělat to, co ho baví. Co naopak nemá: pokoru, trpělivost, empatii, schopnost vyjednávat a dělat kompromisy, ochotu zapomenout na své ego.

Mimochodem, mnozí historici tvrdí, že mnohé z těchto chyb byly vyčítány i Churchillovi. A Johnson měl i v roce 2022 své „churchillovské“ momenty, když se jako jeden z prvních evropských lídrů vydal na Ukrajinu navštívit prezidenta Zelenského, a stále patří mezi státníky, kteří požadují nejtvrdší postoj vůči putinovskému Rusku.

Johnson rozumí tomu, kde je ve světě dobro a zlo, lépe řečeno v tom má jasno. A my s ním můžeme, anebo nemusíme souhlasit. Ale Johnson nemá chuť, trpělivost ani soustředění, aby proti zlu bojoval. Baví ho zlo najít a ukázat na něj, nedělá mu problém ho pojmenovat nebo dělat si z něj legraci. Ale nemůžeme čekat od Borise Johnsona, že tomu dá odpovídající množství své energie a času.

To mnohem spíš vypije moc vína, usne a znečistí sedací soupravu v obýváku, abychom připomněli epizodu z roku 2019, kvůli které se málem rozešel se svou tehdy nastávající manželkou.

Naprosto nesouhlasím s tweetem, který někdo v Česku napsal (omlouvám se, ale zapomněl jsem přesný zdroj), a totiž že Boris Johnson umí vyhrávat volby, ale neumí vládnout a že se tím podobá našemu Andreji Babišovi.

Ano, Johnson možná nebyl dobrým premiérem a rozumím i tomu, že je dnes v Británii mezi liberály i velkou částí konzervativců považován za prolhaného a nebezpečného populistu. Ale kdybychom si nemorálnost a neschopnost představili jako mrakodrap, pak by Babiš byl o stovky pater výš než Johnson.

A kromě odpůrců Borise Johnsona má ještě jedna část veřejnosti důvod k radosti. Příznivci Shakespeara se snad konečně dočkají knihy, za jejíž napsání už Boris Johnson dostal údajně půl milionu liber zálohu a měl ji odevzdat před několika lety. Teď bude mít čas knihu o Shakespearovi napsat a jistě bude vynikající.

Naopak určitou obavu mohou pociťovat Američané. Boris Johnson se totiž v USA narodil, a teoreticky tam tak může kandidovat na prezidenta. Nebo viceprezidenta, třeba v tandemu s Donaldem Trumpem, s nímž byl v minulosti tak často srovnáván. Vyhrají volby v roce 2024?

To je vtip, samozřejmě.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované