Hlavní obsah

Komentář: Proč se lidé čím dál víc vyhýbají zprávám

Foto: Profimedia.cz

Titulní strany The New York Times z prvních dnů války na Ukrajině.

Reklama

21. 6. 14:30

A co vy? Víte, kterých 12 důležitých událostí včera změnilo svět?

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jednu z nejlepších definic toho, proč je důležitá žurnalistika, řekl v roce 1990 americký komik Jerry Seinfeld v pořadu Johnyho Carsona. „Nikdy mě nepřestane udivovat, že ať se ve světě stane cokoli, tak to vždycky odpovídá počtu stránek, který ten den mají noviny k dispozici.“

Vtip byl založený na tom, že si Seinfeld všiml klíčové věci, nejen pro noviny, ale v té době taky pro rádio či televizi. Jakkoli tehdy už deset let existovala čistě zpravodajská stanice CNN, čerpala naprostá většina Američanů zprávy z hlavních zpravodajských relací. A tak jako noviny měly omezený prostor, měly i televizní a rozhlasové zprávy omezený čas.

V druhé polovině 20. století měly desítky let asi nejvlivnější noviny světa, americké The New York Times, na první straně přesně 12 článků. A v podstatě bylo jedno, jestli předešlý den skončila, nebo začala nějaká válka, anebo panovala okurková sezóna. Každý den ráno bylo třeba přinést 12 zpráv o světě, jaký byl včera, a jakkoli šlo pouze o jednu stránku v novinách, věnovalo se tomu v redakci nepoměrně hodně času i energie.

Proč je to klíčové? Protože to je ta hlavní vlastnost dobré žurnalistiky. Že dokáže shrnout i okomentovat události tak, aby to zabralo daný prostor a čas. Řekněme, že je to intuitivně třeba půlhodina denně, kterou lidé v době tradičních médií, před nástupem webu a online světa, zpravodajství věnovali. V tom resumé bylo všechno to, co bylo důležité i zábavné, v takovém mixu, aby tomu lidé onu půlhodinu dali. Někdo upřednostňoval důležitost a serióznost, jiný zábavnost a zajímavost, a podle toho si volil konkrétní médium. Dobrá definice zní, že ve zprávách má být to, co nás zajímá, to, co nás nezajímá, i to, co ještě nevíme, že nás zajímá.

Proč o tom píšu? V době, kterou zmiňuju (přibližně druhá polovina dvacátého století, kterou dnes považujeme za zlatou éru žurnalistiky a novin), lidé věnovali médiím poměrně vysokou pozornost. Pozor, ne vždy je či novináře milovali a měli vůči nim všechny možné výhrady, podobně jako my dnes. Ale brali tu půlhodinu denně jako podstatnou, možná až neopominutelnou část dne. Výsadu a zároveň povinnost lidí, kteří chtějí být svobodní a žít v demokracii. Protože pak „jsou informovaní“, jak říká herec Jeff Daniels ve slavném monologu na začátku seriálu Newsroom.

Tenhle pocit dnes zmizel. Nemáme ho. Podle všech možných průzkumů veřejného mínění (Gallup, Pew Research atd.) dlouhodobě roste počet lidí, kteří se zprávám vyhýbají. Minulý týden vydaná výroční zpráva o „stavu médií“, kterou připravuje Reuters Institute při Oxfordské univerzitě, tvrdí, že je to dokonce jeden z hlavních trendů. V některých sledovaných zemích (Británie, Brazílie) se počet lidí, kteří se zpravodajství aktivně vyhýbají, za pět let dokonce zdvojnásobil.

Důvody lidé uvádějí podobné, většinou jsou to špatná nálada a nepříjemné pocity, které v nich zpravodajství vyvolává. Potvrzují to i nejnovější data získaná v posledních měsících po začátku války na Ukrajině. Mezi další důvody patří neobjektivita, polarizace a neschopnost médií vysvětlit základní věci.

Je to smutná situace. Jestliže ještě před dvaceti lety byla konzumace zpravodajství možná někdy náročnou nebo i nepříjemnou aktivitou, avšak v principu považovanou za ušlechtilou, dnes tu samou aktivitu častěji bereme jako zavrženíhodnou a nezdravou, možná až toxickou. Když někdo radí ostatním, jak mít spokojený a šťastný život, tak doporučení „nesledovat zprávy“ patří mezi ta nejobvyklejší.

Čím to je? Když se lidí opět ve výzkumech veřejného mínění zeptáte, odpovědí vám, že jsou zprávy neobjektivní a zpolitizované. Jenže to byly vždycky, aspoň některé. Nebo že chybí například investigativní žurnalistika. Opět – ta v zásadě chyběla vždycky a jakkoli se můžeme opájet slavnými kauzami typu Watergate, je fakt, že kvalitní a dobrá investigace byla vždycky „jednorožcem“. Zkrátka si nemyslím, že důvodem je úpadek obsahu.

Podle mě je příčinou krize médií to, co píšu v úvodu. Hlavní rolí žurnalistiky není něco vypátrat nebo okomentovat, ale vybrat a jednoduše popsat to základní, co se ve světě stalo. Problémem zpravodajství není nedostatek čehokoli, ale nadbytek. A neschopnost posoudit, co je důležité a co zábavné. S nadsázkou řečeno, každému z nás chybí ona „první strana New York Times“, která by nám každý den řekla těch dvanáct důležitých událostí včerejška.

Dobré žurnalistiky je stále dost. Zprávy nejsou tím, co způsobuje naši úzkost nebo špatnou náladu. Tím, co opravdu je nezdravé a toxické, je nekonečně rolování „tajmlajn“ na Twitteru nebo zdí na Facebooku, jen tak pro zábavu nebo ukrácení dlouhé chvíle. A taky to, že jsme s pomocí sociálních médií učinili své názory na události součástí své identity a bojujeme za ně proti ostatním, jako by to bylo zásadní. Ale není. Názor na zemětřesení nebo na Babiše z nikoho neudělá lepšího ani horšího člověka. Zásadní je být informovaný, nikoli emocionálně angažovaný.

Nemám žádný recept ani obchodní model pro média, která by snad něco takového mohla znovu nabídnout. Papírové noviny jsou mrtvé a ty digitální bez hranic. A já tvrdím, že právě hranice a limity jsou tím, co činilo žurnalistiku důležitou součástí svobodné a demokratické společnosti. Ale doba, kdy to platilo, byla historicky velmi krátká. Třeba je pryč a my jsme v mezidobí, kdy prostě jen vzniká něco nového.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované