Hlavní obsah

Komentář: Ukrajina v EU? Největším rizikem jsou prázdné sliby

Jana Juzová
výzkumná pracovnice institutu Europeum
Foto: ČTK

Nejhorší by bylo vytvářet kolem ukrajinského členství v EU falešná očekávání.

Reklama

16. 6. 13:15

Případné přijetí Ukrajiny do sedmadvacítky by mělo velké následky včetně přesunu politického těžiště blíže východu EU. Bude to dlouhý a v mnoha oblastech komplikovaný proces.

Článek

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

V Evropské unii se v souvislosti s Ukrajinou mluví o udělení statusu kandidátské země. Stejné debaty ale běží také o Gruzii a Moldavsku. Žádosti těchto států o členství jsou logickým vyústěním jejich dlouhodobých snah o evropskou integraci a jejich hledání geopolitické kotvy a záruk v západních strukturách.

Jenže proces rozšiřování EU od vstupu Chorvatska v roce 2013 prakticky stagnuje. V případě Ukrajiny, Moldavska i Gruzie se lídři většiny zemí Unie otevření možnosti členství dosud vyhýbali. Současné rozvíření diskuse o kandidátském statusu je tedy zásadním průlomem, který ovšem s ohledem na ruskou agresi přichází příliš pozdě.

Zároveň s ohledem na selhávající politiku rozšiřování EU a na neschopnost členských států následovat svá vlastní pravidla vyvstává otázka, zda kandidátský status nebude jen prázdným slibem. Například zahájení přístupových rozhovorů se Severní Makedonií, která získala kandidátský status už v roce 2005, je opakovaně blokováno navzdory tomu, že sama země vykazuje značné reformní snahy a kvůli urovnání sporů se sousedními zeměmi si dokonce změnila jméno.

Srbsko naopak zaznamenalo pokrok v přístupových vyjednáváních k tématu ochrany životního prostředí zrovna v době, kdy desetitisíce Srbů demonstrovaly proti vlastní vládě, jež životní prostředí ohrožovala. Tato nepředvídatelnost unijních postupů vyvolává v kandidátských zemích frustraci, která rapidně snižuje důvěru občanů jak v možnost vstupu, tak v Unii samotnou.

Ukrajina je navíc z řady důvodů ještě mnohem složitější případ. Jestliže u západního Balkánu trvá sbližování s EU už nekonečných 20 let, vyvolává to otázku, do jaké míry lze vůbec spoléhat na odhodlání členských zemí mezi sebe Kyjev přijmout.

Zaprvé je Ukrajina oříškem z hlediska velikosti a stavu ekonomiky. Ještě před vypuknutím války činil tamní roční HDP na hlavu pouhých 3 725 dolarů. V případě Kosova, nejchudší země západního Balkánu, to bylo 4 300 dolarů. Pro srovnání – v Česku stejný ukazatel dosahuje 22 934 dolarů.

Navzdory plánovaným masivním investicím do poválečné obnovy bude Ukrajině trvat řadu let (či spíše dekád), než ekonomicky dožene i ty nejchudší unijní země. V kombinaci s velikostí ukrajinské ekonomiky to znamená, že kdyby se Ukrajina stala členem Unie, radikálně by se změnily toky peněz přerozdělovaných z evropských fondů. To by řada zemí EU vnímala negativně – včetně Česka, které by rychle přišlo o svou pozici čistého příjemce z evropského rozpočtu.

Ukrajina by se také stala pátým nejlidnatějším státem Unie, což by se projevilo na jednáních Rady EU při hlasování kvalifikovanou většinou a také v počtu europoslaneckých křesel. Tento pomyslný přesun politického těžiště směrem na východ EU (zvláště v případě pozic sdílených Ukrajinou a také velkým Polskem) by nepochybně trápil politické elity ve „starých“ členských státech. K ukrajinskému členství v EU se také už nyní staví skepticky například Nizozemsko, Francie nebo Dánsko. Východ sedmadvacítky je naopak spíš pro.

Právě skeptičtější z členských států mohou rozšiřování kvůli nedostatku pokroku v demokratických reformách v různých fázích blokovat. Podobně jako to udělalo Nizozemsko v případě Albánie kvůli nedostatečné míře vlády práva a demokracie, rozsáhlé korupci a problémům s organizovaným zločinem.

Ukrajinská vláda se v posledních letech snažila potřebné reformy provádět, podle organizace Freedom House je na tom ale v kvalitě demokracie pořád hůř než všechny balkánské země s výjimkou Kosova a Bosny a Hercegoviny. A Gruzie a Moldavsko zaostávají i za Kosovem.

Velmi závažným problémem pro všechny tři země bude také otázka teritoriální celistvosti. Po negativní zkušenosti se vstupem Kypru v roce 2004 panuje v Unii precedent, že nelze přijmout stát s nevyřešenými územními spory. Zatímco v případě Balkánu mají státy neshody mezi sebou navzájem nebo se přou se svými unijními sousedy, Ukrajina, Gruzie i Moldavsko mají na svém území oblasti zcela kontrolované buď přímo Ruskem, anebo separatistickými silami s podporou Kremlu. Na respektování případných dohodnutých kompromisů v jejich případě nelze spoléhat.

Vezmeme-li v potaz všechny tyto překážky členství Ukrajiny a potažmo Moldavska a Gruzie v EU, je zřejmé, že půjde o velmi náročný a dlouhý proces. Bude vyžadovat obrovské odhodlání jak na straně zemí usilujících o evropskou integraci, tak na straně Unie. Tím posledním, co by Ukrajina po válce potřebovala, je narůstající frustrace z absence dalšího pokroku po udělení kandidátského statusu. Evropská unie by proto měla soustředit svoji pozornost nejen na samotný akt udělení kandidátského statusu, ale především na otevření debaty o tom, jak a do kterých oblastí spolupráce je možné země zapojit okamžitě a jak tuto integraci navázat na konečné členství.

Zejména diverzifikace v energetice, klimatická politika, digitalizace či dodržování zásad vlády práva jsou v centru společného zájmu Unie i zemí ucházejících se o členství. Evropská unie by je měla už nyní do těchto debat zahrnout stejně jako do dalších existujících i nových platforem spolupráce.

Česko by během svého předsednictví mělo předložit konkrétní návrhy oblastí, ve kterých by z hlubší spolupráce měly přínos obě strany. Přirozeně by mohlo jít o integraci zemí do evropského energetického trhu, ale i o postupné zapojení do nových mechanismů, jako je ekonomicky zaměřený Evropský semestr nebo mechanismus právního státu.

Stejně tak by Rada EU měla tyto státy přizvat alespoň v pozici pozorovatelů na svá jednání v otázkách společného zájmu. To by pomohlo zajistit, že se Unie i její potenciální budoucí členové budou vyvíjet podobným směrem a usilovat o dosažení stejných cílů.

Z dlouhodobého hlediska bude pro obnovení důvěryhodnosti EU i rozšiřovacího procesu nutné zbavit se jednomyslného hlasování v jeho celém průběhu. V návaznosti na výstupy Konference o budoucnosti Evropy, mezi kterými je právě i rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou namísto jednomyslnosti, by předsednické Česko mělo nastartovat diskusi o jeho možném převedení do praxe.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované