Hlavní obsah

Komentář: Ukrajinská válka už má vítěze. Tureckého sultána

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Turecký prezident Erdogan v Praze na summitu Evropského politického společenství. Jedné z mnoha globálních platforem, která o něj stojí.

Reklama

24. 11. 15:30

Mocenský cynik s nezdolnou touhou po moci by měl Moskvě poděkovat. Protože to byla právě její invaze, která ho vrátila na globální výsluní.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Už ho odepisovali. V jeho zemi zuří ničivá inflace, kterou se nedaří krotit také kvůli jeho diletantským rozkazům. Výpady proti domnělým i opravdovým nepřátelům vykazovaly znaky poslední křeče umírajícího predátora. Média navíc s chutí přiživovala pověsti o jeho neduzích. Videa zachycující šouravého, místy až vrávorajícího politika jim jen pomáhala.

Jinými slovy politická budoucnost tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana se ještě zkraje letošního roku jevila jako velmi nejistá. Tím spíš, že ho v lednovém průzkumu prezidentských preferencí předstihl lídr hlavní opoziční strany. Což Turecko léta nezažilo.

Jenže pak přišel únor a s ním ruská invaze na Ukrajinu, která 68letého sultána polila živou vodou. Projevil se jako talentovaný obchodník z orientálního bazaru, který přesně ví, kam až lze zajít při vyjednávání s partnery, a jak na válce vydělat.

Erdogan se fakticky stal jediným prostředníkem mezi Ukrajinou a Ruskem, jemuž obě země pozorně a bez úšklebků naslouchají. Přitom na podobnou pozici aspirovala třeba Francie. Nebo Izrael. Neúspěšně. Erdoganova pozice je unikátní do té míry, že ve stejný okamžik nejen jedná, ale i čile obchoduje s Moskvou stejně jako s Kyjevem.

Byl to on, kdo v Kremlu pomohl vyjednat propuštění ukrajinských zajatců včetně bojovníků slavného pluku Azov, který je v ústech ruských propagandistů synonymem pro bandu nacistů. Ba co víc, Turecko teď hostí pět kyjevských velitelů, protože Moskva odmítla jejich návrat domů, kam prý smějí až po skončení invaze.

Zhruba před týdnem si tentýž Erdogan během telefonátu s ruským kolegou Vladimirem Putinem pochvaloval růst vzájemného obchodu, který od začátku války nabobtnal o desítky procent. Především proto, že Turecko jako jediný člen NATO nepřijalo sankce proti Moskvě. Nemluvě o tom, že společnost Rosatom nadále buduje první tureckou jadernou elektrárnu, přičemž informovaní vrabci na ankarských střechách si cvrlikají o tom, že dostane i zakázkou na tu druhou.

Kremelská invaze na Ukrajinu také ukázala, kdo ve skutečnosti vládne Černému moři. Když turecký prezident s pomocí OSN – nikoli naopak – dojednal dohodu o vývozu ukrajinského obilí do světových přístavů, Rusko nejprve souhlasilo, aby později od dohody s patřičným humbukem odstoupilo. Ucítilo vyděračský potenciál, protože jeho loďstvo by zřejmě opravdu bylo schopné Ukrajinu na moři izolovat.

Sebevědomé Turecko ale kremelských výhružek nedbalo a ve vývozu obilí prostě pokračovalo. I díky síle vlastního námořnictva. Za několik dní se Rusové ke smlouvě pokorně vrátili. Ač není jasné, jaká jednání probíhala v zákulisí, navenek tato epizoda vyhlíží jako naprosté ponížení Moskvy.

Nynější Turecko také umně využívá nespokojenosti postsovětských republik s expanzivním Ruskem stejně jako lehkého opovržení, které k ekonomicky i vojensky neschopnému Kremlu chová Peking. Záhy po startu invaze došlo k novým úvahám o železniční cestě, která by spojovala Čínu s Evropou. Už letmý pohled na mapu naznačuje cíl projektu – snahu vyhnout se nevyzpytatelnému Rusku. Nikoli náhodou zamýšlená trasa vede přes Kazachstán, Ázerbájdžán a Gruzii, tedy státy bývalého Sovětského svazu, které se od Moskvy snaží co nejrychleji vzdálit.

Aby Erdoganových triumfů nebylo dost, jeho vojáci v posledních dnech zcela beztrestně útočí na kurdské základny v Iráku a také v Sýrii, která je de facto ruským protektorátem. Moskevská reakce? Kreml prosí Erdogana o zdrženlivost. A v podobném duchu se vyjádřily i Spojené státy. Na to turecký lídr odpověděl úvahami o pozemní operaci přímo na syrském území…

Sotva se proto lze divit, že Erdoganovi opět rostou preference před prezidentskými volbami, které proběhnou příští rok. O opozici je málo slyšet i proto, že její část neví, na kterou stranu se při hodnocení ruské invaze postavit.

Erdogan je teď každopádně rozjetý jako parní válec a patrně není síly, která by ho zastavila. Tím spíše, že opozice svého charismatického lídra teprve hledá. Mocenský cynik s nezdolnou touhou po moci by proto měl Moskvě poděkovat. Protože to byla právě její invaze, která ho vrátila na globální výsluní. Pokud má ale Erdogan dost geopolitického rozumu, o čemž málokdo pochybuje, pokusí se Rusko co nejvíce oslabit. Což je v nejvlastnějším zájmu Evropy.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované