Mocný (ne)spojenec. Země s druhou největší armádou NATO stojí „někde mezi“

První přímé rozhovory ruské a ukrajinské delegace v Istanbulu znovu připomněly otázku, kde vlastně leží pozice samotného Turecka nejen mezi Ukrajinou a Ruskem, ale i mezi Ruskem a NATO, jehož je stát na pomezí kontinentů součástí.

Odpověď je podobná jako při prvních jednáních v roce 2022 - Turecko se sice možná postupem času o něco přiblížilo Západu, ale vztahů s Ruskem a Čínou se rozhodně nevzdalo a nadále zůstává „někde mezi“.

Nic zásadního na tom nezměnil vývoj války na Ukrajině, prohlubující se nepřátelství mezi státy NATO a Ruskem, návrat Donalda Trumpa do Bílého domu ani pád režimu Bašára Asada v Sýrii. Ankara ze své pozice těží a nezdá se, že by na ní chtěla cokoliv měnit.

Obě strany se mohou pokoušet přitáhnout Ankaru o něco blíž k sobě – a v poslední době se objevují signály, že se o to pokusí, nebo už pokouší, Evropská unie. Ta bude ale muset vyvažovat morální i strategické dilema a těžko očekávat, že by Turecko v dohledné době získala bezvýhradně na svou, potažmo západní stranu.

„Jestli si bude moct Turecko vybrat, v dohledné době svou strategii v žádném případě neopustí,“ řekl Seznam Zprávám Dries Lesage, profesor z Ghentské univerzity v Belgii zabývající se moderní historií mezinárodních vztahů se zaměřením na Turecko.

Tureckou zahraniční politiku založenou na balancování někde mezi světovými mocnostmi Dries a mnozí jeho kolegové nazývají „strategií jištění“. Ankara se tímto směrem vydala už přinejmenším po konci studené války a drží se jí i v posledních geopoliticky velmi napjatých letech.

Nejde přitom o opatrné přešlapování na místě, které by se omezovalo na cíl nenaštvat nikoho z velkých světových hráčů, ale naopak o velmi aktivní a často i riskantní hru. „Myslím si, že v tomto je Turecko výjimečné. Stojí někde mezi, ale nelze říct, že by se chovalo jako neutrální země. A to platí i v případě války na Ukrajině,“ dodal Dries.

Výsledkem je až schizofrenně vyznívající situace.

Turecko je členem NATO, kandidátskou zemí do EU a účastní se i jednání tzv. koalice ochotných (skupina zemí podporujících Ukrajinu vedená Velkou Británií a Francií), v jejímž rámci už i vyjádřilo ochotu podílet se na případné mírové misi na Ukrajině. Kyjevu Turecko po invazi v roce 2022 v tichosti a k neskrývané nelibosti Kremlu opakovaně dodávalo i smrtící zbraně. Nešlo sice o tak masivní dodávky jako od jiných vysloveně spojeneckých zemí, ale na druhou stranu zdaleka ne jen o diskutované drony Bayraktar. Turecká zbrojní firma Baykar mimochodem momentálně dokončuje továrnu na drony přímo na Ukrajině.

Už v roce 2022 Turecko uzavřelo přístup vojenským lodím do Černého moře, čímž Rusku znemožnilo posílit jeho černomořskou flotilu. Na diplomatické frontě Ankara opakovaně odsoudila ruskou agresi a podpořila ukrajinskou územní celistvost.

Na druhou stranu ale Turecko Rusku do značné míry pomáhá ekonomicky přežít a tím i pokračovat v agresi proti Ukrajině.

Počet ruských firem v Turecku se jen během roku 2022 zvýšil ze 177 na 1363 a explodoval i vzájemný obchod. Ten sice začal zase klesat v roce 2024, ale jen kvůli americké hrozbě sekundárními sankcemi na turecké banky. Turecko se navíc dosud jako jediný stát NATO nepřipojilo k západním sankcím. Od Ruska rovněž nepřestalo kupovat ropu a zemní plyn, přičemž obojí přes něj může více či méně skrytě putovat až do Evropy.

Významný odklon Turecka od Západu znamenalo i podání žádosti o členství ve skupině BRICS (uskupení Brazílie, Ruska, Indie, Číny, Jihoafrické republiky a několika dalších zemí) v roce 2024. V roce 2023 Turecko navázalo bilaterální strategické partnerství s Maďarskem, které patří k nejbližším státům Rusku uvnitř EU.

V rámci NATO Turecko škodilo blokováním vstupu Finska a Švédska, za jehož schválení si nakonec po dlouhém zdržování vybojovalo řadu ústupků. Velkým a dodnes nedořešeným prohřeškem Turecka vůči Alianci bylo také rozhodnutí pořídit ruské protivzdušné systémy S-400 v roce 2019.

A takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho.

„Zaměřte se na jakoukoliv důležitou oblast bezpečnostních zájmů Severoatlantické aliance a najdete tam turecké spojení, které je aktivně podkopává,“ napsal v článku časopisu Foreing Policy expert na Turecko Sinan Ciddi, podle kterého Turecko v NATO zůstává „jen proto, že Aliance nemá mechanismus pro vyloučení členů“.

Podle Driese se Západ i Rusko nyní mohou snažit, aby Turecko nepřešlo až moc blízko druhé straně, ale donutit ho ji úplně opustit zvládnou těžko. Ankara by se podle něj mohla chtít exkluzivně spojit s jen jednou stranou snad jedině v případě, že by došlo k nějaké „opravdu velké krizi“ s tou druhou.

Podle Pelin Ayan Musilové z Ústavu mezinárodních vztahů Turecko svou strategii určitě neopustí, dokud bude u moci současná vláda Recepa Tayyipa Erdogana. Druhou podmínkou podle ní je opravdu veliký tlak jedné ze stran.

„EU by mohla zrušit ekonomické benefity plynoucí ze statusu kandidátské země a migrační dohody, což by zasadilo těžkou ránu turecké ekonomice. To by mohlo Erdoganovu vládu posunout blíž k Rusku, ale i přispět k jeho pádu. Ve druhém případě by následný vzestup liberálně demokratické opozice mohl Turecko přivést blíž k Evropě,“ zamyslela se Musilová.

Šance na změnu režimu ale podle ní zůstávají i po masivních protestech následujících po zadržení bývalého starosty a největšího politického soupeře Erdogana Ekrema Imamoglua nejisté. Podstatné události v zahraniční politice z poslední doby, kterými byl příchod Donalda Trumpa do Bílého domu a pád režimu Bašára Asada v Sýrii, navíc podle expertky hrají turecké autonomii v zahraniční politice do karet.

Dodejme, že ani v případě pádu Erdoganovy vlády není opuštění strategie jištění vůbec zaručené. Balanční taktika má totiž dlouhou tradici a hluboké kořeny. Zdaleka nejde jen o politiku Erdoganovy vlády.

„Je to silné přání celého Turecka. Sdílí ho většina populace a i hlavní opoziční strany si přejí, aby Turecko stálo někde mezi,“ řekl Dries.

Turecko na jednu stranu sice určitě nemá zrovna přátelské dlouhodobé vztahy s Ruskem. To vedlo nespočet válek už s Osmanskou říší a Ankara se do náručí USA a NATO v polovině minulého století vrhla hlavně kvůli obavám ze sovětské hrozby. V moderní době Turecko s Ruskem mělo (a má) často protichůdné zájmy v různých oblastech. Jednou z nich byla třeba Sýrie, na jejíchž hranicích s Tureckem v roce 2014 Turci dokonce sestřelili ruskou stíhačku.

Vztah se Západem je ale také dlouhodobě pošramocený.

Erdogan v New Yorku v roce 2023 řekl americkým médiím, že věří Rusku „stejně jako Západu“, a průzkumy veřejného mínění napovídají, že nedůvěra v USA, NATO a Západ opět není jen Erdoganovou doménou.

„Veřejné mínění naznačuje, že chápe politický a vojenský význam NATO. Pokud jde ale o důvěryhodnost NATO, to už je jiná otázka. Většina Turků si tedy myslí, že NATO je pro tureckou bezpečnost důležité, ale zároveň nevěří, že by NATO Turecku mohlo přijít na pomoc,“ zněla jedna z odpovědí od tureckých akademiků na otázky dvojice českých autorů pro odborný článek na toto téma.

Třecích ploch, které k tomu přispěly, bylo a je mnoho.

V roce 1964 prezident USA dopisem pohrozil svému tureckému protějšku, že jestli Turci (kvůli sporům o Kypr) podniknou jakoukoliv akci proti Řekům, nebudou nadále chráněni před Sovětským svazem. Dále můžeme jmenovat například sympatie Západu vůči strůjcům pokusu o puč v roce 2016, podpora Kurdů, nebo celkové pnutí vycházející z neslučitelnosti západní demokracie s tureckým autoritářstvím.

I když ale dáme toto všechno stranou, jsou tu ještě i ryze praktické důvody, proč chce Turecko zůstat „mezi“.

Kromě samotné geografické pozice je to i ekonomika, která už je současnému stavu natolik přizpůsobená, že by bylo těžké udělat jakoukoliv zásadní změnu. „Turecko je na vzájemně soupeřících blocích závislé. Nemůže si dovolit ztratit přístup k ruskému plynu, čínskému zboží ani americkému dolaru,“ shrnul expert na Turecko Mustafa Kutlay v článku pro Foreign Affairs.

O výraznější sblížení s Tureckem se v nejbližší době nejspíš pokusí Evropská unie. Pro tu je v době úzkosti z odchodu USA z obranných struktur Turecko důležité nejen pro jeho armádu, která je druhá největší v NATO a má i hodně zkušeností ze zahraničních misí, ale i silný obranný průmysl.

„V určitém bodě musíme dojít k pragmatickému zhodnocení situace, že jestli to s rychlým zbrojením myslíme vážně, budeme tyto země a jejich průmysl potřebovat,“ zní citace nejmenovaného evropského politika z článku serveru Euractiv, podle kterého podobné hlasy v Bruselu směrem k Turecku zaznívají stále častěji.

Turecko přitom přístup k evropským penězům směřovaným do obranných zakázek jistě uvítá a EU mu může jako motivaci ke sblížení nabídnout i hodně lákavé benefity (například úpravu celní unie nebo bezvízový styk pro turecké občany).

Čelí ale nelehkému dilematu.

Doprovodným jevem totiž bude morální bolehlav související s prohlubováním vztahů se stále více autoritářským státem a rezignace na zásady právního státu, k níž už ostatně vzhledem k vlažným reakcím na poslední Erdoganův zásah proti opozici v podstatě dochází.

Spolupráce s Tureckem v obranné sféře navíc představuje i strategické riziko. I přes sblížení s EU totiž Ankara velmi pravděpodobně zachová své vztahy s Ruskem. Je třeba počítat s tím, že Turecko není a nebude na ničí straně.