Článek
Zpráva o zahraniční návštěvě: Finský prezident Alexander Stubb přijel do Londýna, jednal s ukrajinským prezidentem a britským premiérem na Downing Street a pak si s Keirem Starmerem pustili fotbal. Arsenal proti Leverkusenu.
Nic neobvyklého, nudný článek z povinnosti. Nebo tím by byl ještě před dvěma, určitě pěti lety. Skoro jistě bych si ho nepřečetl.
Možná ani dnes. Vyšel nedávno v londýnských Timesech na straně 15, s nudnou fotkou prezidenta Stubba v obleku. Ale má titulek, který vás ke čtení přiměje: Tipy finského prezidenta, jak žít v době války. Na jaře 2026 je to něco, co si získá vaši pozornost. Nebo aspoň moji.
Byla to taková normální návštěva v nenormální době. Stubb přijel do Londýna mimo jiné proto, aby Brity a jejich premiéra poučil o tom, jak se dívat na válku, která možná bude. V Evropě. Před dvěma téměř, před pěti lety nepředstavitelná věc. Jak jsem psal. Dnes „nový normál“.
Finsko má cca 5,5 milionu obyvatel a jednu z největších armád v Evropě. Šestina všech Finů je vycvičena k boji. Pod finskými městy je síť protijaderných krytů, které pojmou 87 % populace. Každý Fin žije podle konceptu 72 hodin: Musí být schopen přežít tři dny bez elektřiny, tepla, vody a jídla. Doma má mít konzervy, zápalky, jódové tablety, svítilnu a přenosný vařič.
Válka byla vždycky normál
Jasně, něco na ten způsob posílalo Ministerstvo vnitra loni i lidem v Česku. Byl to takový labutí pozdrav éry Víta Rakušana. Ale četli jste tu příručku? Máte ji někde doma v šuplíku? A hlavně, zařídili jste se podle ní?
(Osobní vsuvka: Já si koupil tranzistorové rádio. Adresu krytu v okolí bydliště jsem nezjistil, ale ani moc nehledal. Svíčku máme, ale nejsem si jistý, že bych ji našel. Určitě ne ve tmě.)
Nic z toho není nové. Finové to dělají od druhé světové války, kdy je Británie a Francie nechaly napospas Sovětskému svazu a čelili jeho invazi. V Zimní válce a následujících konfliktech padlo téměř sto tisíc Finů. Za války se ocitli v komplikované a historicky nepřehledné pozici mezi nacisty a komunisty a vybrali si, že se víc bojí toho druhého. A když válka skončila, okamžitě se začali připravovat na další.
A to je ten zásadní bod. Finsko se nepřipravuje na válku v roce 2026, protože válka je „nový normál“. Finsko se připravuje na válku, protože válka pro ně byla vždycky normál. Zbytek Evropy měl své jistoty: nejdřív jaderné odstrašení a víru v NATO a pak v devadesátých letech opojení z globalizace a „konce dějin“.
Finové přihlíželi a nepochybně to vše vítali. Ale zároveň se připravovali.
Ochota bránit svůj stát říká mnohé
Stubb to Timesům řekl přesně (cituji z článku): „Pro Finy pramení odolnost z historie a zkušeností… Z toho, co máte v hlavě. Musíte mít kognitivní kapacitu snést určité nepohodlí. Válku bojujete na bojišti, ale vyhráváte ji doma.“
Neboli se bavíme o slavném finském „sisu“, které se týká nejen odolnosti v každodenním životě, ale i v něčem pro nás tak málo představitelném, jako je válka.
Čísla finskou odolnost potvrzují. Ochota Finů bránit svou zemi přesahuje 80 procent. V Británii je to 35 procent. Jeden bývalý britský generál nedávno varoval, že britská armáda je ve stavu, že by dokázala dobýt „malé městečko“, tedy v případě, že by zrovna měla „dobrý den“.
Pokud jde o Česko, podle loňského průzkumu STEM bylo „se zbraní v ruce“ ochotno bránit „určitě ano“ a „spíše ano“ 28 procent Čechů. V nějaké „podpůrné roli“ by se do obrany země zapojilo o něco málo více než polovina Čechů, přesně 53 procent. Což je česká připravenost v kostce – jsme ochotni uvařit čaj nebo pomoct s úklidem v kasárnách. Ale to není ta „kognitivní připravenost“, o které mluví finský prezident.
(Osobní vsuvka: To není moralizování ani poučování, vztahuju to zcela i na sebe. Když slyším nebo čtu o válce, spíš kognitivní funkce vypínám.)
Ten text v Timesech vlastně není o Finsku. Je o tom, že prezident evropské země jezdí po kontinentu a předává „best practices“ pro přežití války. A v novinách se o tom napíše na straně 15, protože přední strany obsahují texty z míst, kde už válka probíhá (a taky texty o celebritách a královské rodině, abychom byli poctiví, svět jinak stále funguje celkem normálně).
Finové mají k branné povinnosti jiný vztah než většina Evropanů. Neříkají jí „nutné zlo“, ale „společenský tmel“. Něco, co společnost pomáhá držet pohromadě. A Stubb říká ještě něco, na co taky nemyslíme, ne proto, že by to nebylo důležité, ale protože na to myslet nechceme: „V moderním válčení je pro Moskvu stejně snadné zasáhnout Helsinky jako Londýn.“ Nebo Berlín či Paříž. Nebo Prahu.
Německo, Francie - a co my?
Válka v Evropě se nenormalizovala žádnou konkrétní událostí. Je to proces, kterému často říkáme „vaření žáby“, kdy dějiny přikládají uhlí pod kotlem, zatímco my ve vodě v kotli se stále cítíme v pohodě. Trochu horko, ale dá se to. Jako ten člověk, který padá z mrakodrapu a v pátém patře říká: „Zatím dobrý.“
Jeden den čtete zprávy o nočních náletech a bombardování na Ukrajině. Je to strašné, zvláště i proto, že tamní paneláky z dvacátého století vypadají jako naše… Ale je to Ukrajina, že ano?
Druhý den čtete, že Německo zpřísňuje podmínky pro delší než tříměsíční vycestování Němců v „bojeschopném“ věku. Jasně, je to zvláštní, ale Němci byli vždycky tak nějak „pintlich“, to říkala už moje babička. Třetí den čtete, že Francie plánuje překlopení běžné ekonomiky do válečné.
No a čtvrtý den vám to všechno přijde normální.
Ta důležitá otázka zní: Jsme připraveni? Vojensky ne, minimálně ne my v Česku. A nikomu to moc hlavu nedělá, omlouváme svůj nezájem „švejkovským mindsetem“ a považujeme to za normální. A abychom tento převládající postoj dokázali, nepotřebujeme ani žádné sofistikované průzkumy. Máme přece v čele státu barometr českého populismu. A jestli Andrej Babiš nechce přidávat peníze na obranu, ví dobře, že stejný názor má většina voličů.
A jsme připraveni kognitivně, tak jak o tom mluví Stubb a jak to ukazují Finové už osmdesát let moderní historie? Odpovězte si sami.
(Osobní vsuvka na závěr: Alexander Stubb bude 4. a 5. května v Praze. Jede za prezidentem Petrem Pavlem a vystoupí jako hlavní zahraniční host konference Evropa jako úkol.)
