„Zažíváme závěrečné období konce.“ Svědectví Kubánce ze země, kde jde o přežití

Ze své čtvrtě vidí přes záliv na starou Havanu. Město se často kvůli výpadkům elektřiny zcela pohrouží do tmy. Občas zahlédne oranžový odraz ohně. Ví, že hoří některá ze skládek. Je to dnes snad jediný způsob, jak se odpadu zbavit poté, co popelářské služby zcela zkolabovaly.

A skrze tmu s těmito občasnými záblesky k němu občas dolehne hluk tzv. caceloraza. To, když Kubánci lžícemi mlátí do pánví a hrnců. Vyjadřují tak svůj hněv ze současné situace.

Yosmaikel López se ale k protestům nepřidá. I přesto, že mu je 32 let, se téměř každý večer cítí životem zcela vyčerpán. Navíc se obává, že kdyby ho za účast na takových protestech zatkly tajné služby - tak jak se běžně stává - mohl by skončit na dlouhá léta ve vězení.

„A kdo by se postaral o mé tři dcerky?“ říká Yosmaikel.

Seznam Zprávy ho požádaly, aby o svém každodenním životě jeden týden podával zprávy. Z jeho zápisků vyplývá, že na Kubě jde dnes o holé přežití v neustálém kolotoči starostí a úzkostných představ.

Jeho reporty jsou většinou stručné, prakticky nikdy neopomene zmínit výpadky elektřiny. Místy se rozepisuje o drahých potravinách, chybějících lécích. V jeho psaní chybějí dlouhodobější plány či třeba sny o tom, jak by chtěl svůj život ideálně prožít, co by chtěl dokázat, čeho dosáhnout.

„Já mám pocit, že se pro mě nic moc nezmění. A proč snít o něčem jiném? Akorát bych se trápil. Nakonec jsem i přes všechny strasti šťastný, protože mám krásnou, milující rodinu,“ zamyslí se nad mou otázkou ohledně představ do budoucna.

„My Kubánci říkáme, že neustále zažíváme závěrečné období konce,“ dodá.

Seznam Zprávy jeho report doplňují o krátké úryvky z rozhovorů, které některé okolnosti jeho života vysvětlují, nebo rozšiřují o další detaily. Tyto vsuvky jsou pro lepší rozlišení v textu psané kurzívou.

Den jako každý jiný. Probudili jsme se bez elektřiny a díky bohu tekla voda, kterou je třeba brát, kde se dá – hlavně u sousedů –, a nosit ji v kbelících, kanystrech nebo jakékoli nádobě, ve které se dá voda přepravit. Chodím si pro ni ke studni pár bloků od mého domu, kde se zásobuji nejen já, ale i několik sousedů z okolí. Jsou to asi tři kilometry.

Vodu jsem nosil od šesté do půl jedenácté, abych mohl pro rodinu uvařit oběd.

Yosmaikel už měsíce vaří na dřevě sesbíraném v okolních lesnatých kopcích. Jeho čtvrť známá jako Casablanca totiž využívá propan butan, který už ale před časem kvůli ropné blokádě Donalda Trumpa došel.

„V lese nás někdy bývá docela dost. Všichni tam chodí si dřevo nasekat,“ poznamenává.

Vařit se musí téměř každý den (tj. nakupovat denně potraviny), protože v ledničce nelze jídlo uchovávat, jelikož kvůli výpadkům proudu jídlo nemůže zmrznout nebo se ochladit tak, aby se uchovalo.

Kolem 11:30 proud naskočil a my se mohli postarat o další nezbytné věci, například rychle vyprat prádlo. Takhle vypadá náš každodenní život, žijeme v napětí s pocitem, že to všechno musíme rychle stihnout, protože nevíme, kdy nám to zase vypnou. Nestihli jsme nakonec nic, protože jsme brzy opět zůstali bez energie.

A když už mluvíme o každodenním životě, ceny neustále stoupají; například jsem musel koupit litr oleje za 1650 kubánských pesos, balíček kuřecích jater za 1100 pesos, balíček cukru o hmotnosti jednoho kila za 1000, nemluvě o košíku s osmi chleby za 400 pesos. To všechno dohromady se už prakticky rovná jednomu měsíčnímu platu.

(1000 pesos dnes v přepočtu vychází na zhruba 44 korun, pozn. redakce).

Dnes jsem šel s jednou ze svých tří dcer, tou prostřední, k lékaři, protože se jí na nohou objevila ošklivá vyrážka s hnisem. Vzal jsem ji do nemocnice, která je kousek od mého domova.

Lékařská péče byla dobrá, i když bylo znát, že nemocnici citelně chybí personál. Postarali se o nás dobře, nemocnice byla navíc k mému překvapení čistá. Problém byl ale nakonec v tom, že když už byla stanovena diagnóza, nebyl k dispozici předepsaný lék.

A jako obvykle, jsme ráno neměli proud, zapnuli ho asi až v 11 hodin, aby nás v pět odpoledne znovu odpojili.

Yosmaikelovi toho rána zavolal majitel turistického motelu, kde pracuje jako noční hlídač. Nemá prý chodit, protože motel je dnes bez hostů a on by tak hlídal jen prázdné pokoje.

Díky Bohu, že mám doma malý obchůdek, kde kopíruji na paměťové karty filmy, seriály, telenovely a podobné věci; z toho se živí moje rodina, ale kvůli současné situaci to není snadné. Když vypadne proud, nedá se prostě pracovat.

Proud dnes nešel prakticky celý den. Večer jsme ohřáli na ohni vodu, vykoupali jsme se (rodina se z kádě polévá pomocí velkých dřevěných nádob od hlavy až k patě, pozn. redakce).

Pak jsme si povídali s holčičkami a vyprávěli jim pohádky a už kolem deváté jsme leželi v posteli, a to ve společnosti komárů; zapálili jsme karton od vajec, abychom je odehnali, což docela funguje. Noc byla těžká, protože se v horku nedá dobře spát.

Téměř nevyspalý jsem vstal, abych začal nosit vodu; kbelíky jsem tahal od půl sedmé do jedenácti. Samozřejmě bez elektřiny, která se zapnula až kolem druhé odpoledne. Zatímco jsem rozdělával oheň na dnešní den, moje dcery a manželka vyrazily ven hledat nějaké větvičky, abychom mohli dokončit přípravu jídla, protože nám už došly zásoby.

Takhle ten den probíhal: léčil jsem vyrážku mé dcery (podařilo se mi sehnat nějakou mastičku), zapaloval k tomu kartony od vajec a tak podobně. Museli jsme uvařit všechno, co zbylo v mrazáku, což nebylo moc – jen troška kuřecích jater a čtvrtina tuby mletého masa. Nic se nedá skladovat, protože se všechno kazí.

Jakmile se setmělo, šli jsme spát. Opět nás týralo vedro.

​​Poté, co jsme přinesli dřevo, jsme se pustili do vaření, a mezi výpadkem proudu a foukáním do ohně, aby nezhasl, jsme to zvládli, jak nejlépe to šlo. Moje holky mi hodně pomáhají – foukají do ohně, aby nezhasl, přikládají do něj klacíky, aby udržely plamen; jsem na ně pyšný.

Odpoledne zapnuli proud a my jsme se s nadšením pustili do domácích prací, abychom všechno stihli.

Dnes měl Yosmaikel štěstí. V motelu se ubytoval pár cizinců a on tak mohl na kole vyrazit do práce. Je to už pár týdnů jeho jediný dopravní prostředek, protože veřejná hromadná doprava téměř nefunguje a i když jsou tzv. kolektivní taxíky poměrně levné, raději ušetří na jídlo.

Tento den ale skončí neslavně. Cestou do práce totiž píchne. Nastává horečná sháňka nové duše od kola. „Na Kubě všechno chybí a vyžaduje to obrovské úsilí cokoliv sehnat. Často formou směnného obchodu,“ říká Yosmaikel.

Dnes ráno, přesně v půl osmé, obnovili dodávky elektřiny díky opravě transformátoru. Vyprali jsme prádlo, které se nahromadilo za téměř celý týden, připravili džusy pro holčičky ke svačině, dali namočit fazole k obědu. Stihl jsem se i oholit.

Pak jsem vyrazil nakoupit rýži a cukr, už nám doma nic z toho nezbylo. Čtyři sta gramů rýže jsem sehnal za 310 a čtyři sta gramů cukru za 340 pesos. Nejlevnější balení o hmotnosti jednoho kila stojí tisíc pesos!

Koupil jsem také balíček sedmi malých hamburgerů a v pekárně jsem narazil na chléb bez přídělového lístku. Vyšel mě na 50 pesos (tenhle je o něco větší než ten, co nám dává stát).

Takzvaná libreta (přídělová knížečka), kde jsou vedeny záznamy o měsíčních dodávkách základních potravin a potřeb, je většinou prázdná. Prakticky jen kolonky s rýží a fazolemi jsou zaplněny. Z librety je zjevné, že rodina Yosmaikela už měsíce nedostala zubní pastu nebo šampón.

Tentokrát proud vydržel docela dlouho. Odpojili nás až po půl třetí. No, dali nám šanci. Dozvěděl jsem se, že lidé vyšli do ulic protestovat, převraceli popelnice a některé zapalovali, došlo k nepokojům, ale nic velkého.

Den, kdy chodí do místního kostela. Ironie mu přitom neuniká. Jeho otec v Boha věřit nesměl, protože mu to zakázal vůdce kubánské revoluce Fidel Castro. Dnes už zesnulý comandante prostě nechtěl, aby mysl Kubánců cokoliv „rozptylovalo“. Měli se věnovat pouze a jen revoluci.

Kázání našeho pastora bylo tak jako vždy krásné. Povznesl mě. Vždy z kostela odcházím obohacen třeba už jen tím, že dlouho přemýšlím o podobenstvích. Je to opravdu sváteční den, který se tak strašně moc odlišuje od všech ostatních.

Dnes odpoledne jsem navíc dostal skvělou zprávu. Známý pro mě má duši od kola. Budu moci své „vozidlo“ opravit a neuteče mi práce. Díky bohu.