Rok Trumpa: Brutálně jednoduchý prezident. Proč mu Evropané nerozumí?

Donalda Trumpa jsem měl možnost potkat osobně ještě jako 45. prezidenta Spojených států během návštěvy premiéra Andreje Babiše v Bílém domě v roce 2019. Byl velmi příjemný a velmi bezprostřední. Poté, co za Melanií zaklaply dveře Cabinet Roomu, rozpovídal se o své české manželce Ivaně a třech českých dětech.

Trump má za sebou první rok vládnutí a byl to rok bohatý na události s mezinárodním dopadem. Na počátku bylo vítězství, a to ne jen tak ledajaké. Říká se mu „trifecta“, což je termín z dostihového prostředí, kdy vaši koně obsadí všechna tři první místa. V Americe je to prezidentství, Senát a Kongres.

Byl jsem tou dobou v New Yorku a šel jsem se projít po Páté avenue až k Trump Tower. Před ní stála fanynka hnutí MAGA v červené kšiltovce s vlajkou a nekompletním chrupem a provolávala slávu zvolenému prezidentovi. New York, tradiční bašta demokratů, byl naladěný opačně a leckdo to dával hlasitě najevo.

V Central Parku brečelo několik fanynek Kamaly Harrisové. Zdá se vám to přehnaně emotivní? Tak si vzpomeňte na Trumpa, který poté, co ho o milimetry minula střela atentátníka, ještě zkrvavený bojovně zvedá pěst a skanduje: „Fight, fight, fight“!

Americká politika je ostrá a prohra, se kterou se část obyvatel USA dosud nesmířila, bolí. Do inaugurace se jen spekulovalo, ale Donald Trump 2.0 se jednoznačně rozhodl využít spektakulárního vítězství a nastoupit do svého druhého funkčního období jako velká voda.

Začalo přibývat prezidentských výnosů s vlastnoručním podpisem nového prezidenta a jeho předchůdce, který používal podepisovací automat, dostal robotický „autopen“ namísto své podobizny v galerii prezidentů v Bílém domě. Každému, kdo sleduje americkou politiku, bylo jasné, že tohle prezidentství bude něco. V Evropě začaly přípravy na jinou Ameriku a v USA došlo k revoluci s reakční agendou.

Je zajímavé, že inovace a disrupce jsou dnes věcí republikánů a demokraté spíše brání staré pořádky.

Hlavním znakem prvních dnů byla totiž demontáž starého řádu. Zmizely složité definice pohlaví, zrušena byla ideologicky vyhraněná USAID, byl přejmenován Mexický záliv na Americký a ministerstvo obrany se stalo ministerstvem války. Následovala nová celní politika, opouštění mezinárodních organizací a boj proti ilegální migraci a pašerákům drog.

Disrupce způsobila pozdvižené obočí tady v Evropě, ale změnila podstatnou část zavedených politik USA pod heslem „America First“. Co to znamená pro Ameriku, její spojence a zbytek světa?

Znamená to razantní změnu fungování systému mezinárodních vztahů ve srovnání s ideálem světa, který byl přiživován za prezidentství Baracka Obamy a Joea Bidena a je přiživován idealistickými proudy v EU.

Ten je dnes iluzí. Větší propojenost světa neznamená menší, ale větší riziko konfliktu. Globální obchod nepřinesl vítězství a dominanci západních hodnot, ale umožnil dělbu práce, která sice bezprecedentně optimalizovala ekonomický systém, ale také vytvořila nebezpečné závislosti.

Amerika už není ani policajtem světa, ani garantem stability světového uspořádání. Samotná existence pravidel ještě negarantuje bezpečnost. Tu garantuje síla, suverenita a schopnost hájit vlastní zájem. Žádná idea, princip ani pravidlo neobstojí ve srovnání se životními zájmy států.

Mezinárodní systém je anarchický, jako tomu bylo po většinu historie. To ale neznamená, že vládne chaos nebo že neplatí žádná pravidla. Znamená to, že chybí hierarchie a státy pravidla dodržují, pokud nekolidují s jejich životními zájmy nebo pokud je jejich dodržování výhodné.

Nehodnotím z morálního hlediska, zda je to dobře, nebo špatně; pouze popisuji současný transakční svět. Nezapomínejme, že i transakce může být výhodná pro obě strany.

Evropské země by měly usilovat o oboustranně výhodné dohody, znát vlastní zájem a vlastní hodnotu. Měli bychom společně se sousedy a dalšími evropskými státy definovat, čeho chceme dosáhnout v transakčním světě a jak to uděláme.

Trump je brutálně jednoduchý a mluví tak, aby mu rozuměl průměrný Američan. Je s podivem, že průměrný Evropan mu nerozumí vůbec.

Co je například nepochopitelného na 3,5 procenta obranných výdajů? Kdybychom už v roce 2025 dávali 3,5 procenta HDP na obranu, byl by součet výdajů všech evropských členů NATO a Kanady skoro stejný jako podíl USA. Dnes je (ne)poměr zhruba takto: 31 spojenců dohromady představuje 38 procent a USA samy 62 procent obranných výdajů NATO.

Otázka samozřejmě zní, jak udržet tempo s USA a zároveň neztratit ekonomickou výkonnost, když Evropa za posledních 20 let klesla z přibližně 25procentního podílu na světovém HDP na 14 procent. Trump nabízí selektivně evropským zemím obchod, technologie – a nedělá to pro nás, chce aby to bylo pro USA a jejich obyvatele výhodné.

Ruským „cukrem“ jsou fosilní paliva, bičem je otevřená agrese a vyhrožování jadernou apokalypsou. Čína, která je zatím tím, kdo ze současné nestability těží nejvíce, nabízí Pás a stezku. Otázka je, pro koho bude stezka výhodná, co se po ní bude vozit a jak pevně spoutá čínské dlužníky k věřiteli.

Je to těžké a pro někoho kvůli osobním antipatiím nemožné, ale mezi Trumpem, Putinem a Si Ťin-pchingem volím Trumpa. Nejde o osobní sympatie, ale o to, jak se dnes žije lidem v Rusku, Číně a USA.

Skutečná otázka však zní, jak zařídit, aby se udržel evropský způsob života, který je mi – přes všechny chyby posledních desetiletí – stále nejbližší.

Někdo chce v Evropě skanzen, já bych radši šinkansen. Ale pokud se soustředíme na ekonomickou prosperitu, dokončení společného trhu, bezpečnost a ochranu vnějších hranic EU před nelegální migrací, tak chybu neuděláme.

Trump riskuje, je skutečně těžké být jeho spojenec a ještě těžší je být jako Írán a Venezuela v jeho zaměřovači. Od nás chce, abychom se vypořádali s ruskou konvenční expanzí a neprohlubovali závislost na Číně.

K tomu nabízí obchod, technologie, AI a jaderný deštník v NATO, který Evropanům proti Rusku chybí. Možná bychom mohli na moment přestat nenávidět a říci si sami pro sebe, co chceme a co nabízíme. A to nejen Trumpovi, ale i zbytku transakčního světa.