Těžit ze slabosti Ruska se Číně vyplácí. Potlačuje proto i staré křivdy

Když ruská armáda v únoru 2022 vtrhla na Ukrajinu, Vladimir Putin se ocitl v bezprecedentní mezinárodní izolaci. V reakci na ruskou invazi se svět rozdělil. Jedna část se semkla k požadavkům na okamžité ukončení agrese, zatímco mnozí z tábora „mrtvých brouků“ mezi Západem a Moskvou lavírují dodnes.

Pozornost analytiků okamžitě padla na zdánlivě nezaujatou Čínu. Věděl Si Ťin-pching o Putinových plánech už před olympiádou v Pekingu? Stalo se Rusko čínským vazalem? Snaží se Rusko a Čína ruku v ruce přepsat světový status quo?

V otázce čínsko-ruských vztahů je jedno jisté: zatímco Kreml veřejně oslavuje „partnerství bez hranic“, za kulisami se odehrává mnohem složitější hra.

Vladimir Putin možná přimknul k jedné z mála velkých mocností, které mu zůstaly nakloněny, ruská slabost však Číně hraje do karet. Způsob, jakým Čína Rusko využívá, je na první pohled nenápadný - spoléhá na strategii přítele, který rád pomůže, avšak za určitou cenu. A cena se zvyšuje přímo úměrně k utváření vlastní sféry vlivu, která se Číně zúročí v dlouhodobém měřítku. Ať už v Arktidě, Střední Asii nebo na Dálném východě.

Jde o strategii prověřenou časem a odzkoušenou například v Africe nebo jihovýchodní Asii. „Rusko-čínské partnerství vzniklo před více než 15 lety a od té doby se nadále prohlubuje. Důvodem je hlubší politická kalkulace, protože obě strany toto partnerství vnímají jako klíčové pro svou politickou bezpečnost,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy Elizabeth Wishnick, hlavní výzkumná pracovnice CNA a vědkyně z Kolumbijské univerzity.

„Pokud se podíváme na vztahy Číny se Severní Koreou, kde je závislost na Číně mnohem výraznější než v případě Ruska, vidíme, jak obtížné je pro Čínu uplatnit svůj vliv, i když má zdánlivě všechny trumfy v ruce,“ dodává.

V první řadě jde Číně o klid na dlouhé sdílené hranici.

„Vzhledem k jejich dlouhé společné hranici a historii pohraničních střetů je pro Čínu klíčové udržení stabilní hranice. To jí také pomáhá vyhnout se problému války na dvou frontách a naplnit její cíl stát se námořní velmocí. Čína a Rusko vnímají USA a Západ obecně jako hlavní geopolitickou výzvu, ale zároveň vidí západní vliv jako hrozbu pro své autoritářské režimy,“ vysvětluje pro SZ Wishnick.

Vztah Ruska a Číny tak stojí primárně na společném zájmu oslabovat Západ, nikoli na důvěře nebo rovnosti. O tom ostatně vypovídá i historie vzájemných vztahů, která je plná napětí a nedůvěry.

Čína a Rusko spolu sdílí nejen dlouhou hranici, ale i bohatou historii pohraničních střetů. Už za poslední dynastie Čching byl předmětem zájmu ruský Dálný východ. Konflikty v této oblasti uklidnila v roce 1689 historicky první smlouva mezi Ruskem a Čínou. Takzvaná Něrčinská smlouva upravovala zejména otázky vzájemných hranic a obchodu.

„Situace se změnila v 19. století, kdy se i carské Rusko rozhodlo využít oslabené Číny a stejně jako jiné velmoci té doby si z Číny ‚ukrojilo‘ svůj podíl. Na základě dvou nerovnoprávných smluv z let 1858 a 1860 získalo Rusko nejprve rozsáhlou oblast Mandžuska (dnešní Amurská oblast, Židovská autonomní oblast a část Chabrovského kraje) a následně i oblast dnešního Přímořského kraje,“ nabízí pro Seznam Zprávy historický exkurz odborník na geopolitiku a východní Asii Martin Lavička z Univerzity Palackého. Dodává, že Rusko tím „de facto odřízlo Čínu od přístupu k Japonskému moři“.

Tento „odkrojený“ kus z období nerovných smluv pak v roce 1919 slíbil Sovětský svaz čínskému lidu za jistých podmínek navrátit. V Rusku však tehdy zuřila občanská válka a po vítězství sovětských sil již Sovětský svaz neměl takovou potřebu pomoci od Číny. Ze slibu sešlo, v Pekingu však na něj nezapomněli.

Po pádu Sovětského svazu Rusko tvrdilo, že je jeho právním nástupcem. Z logiky věci tak měla být Moskva odpovědná i za splnění slibů o vrácení území ruského Dálného východu. Vladimir Putin zařídil vrácení celkem 173 kilometrů čtverečních (z původních téměř šesti milionů km2) pod čínskou suverenitu. I když dnes Peking hranici oficiálně uznává, v čínské veřejné debatě zůstává ztráta těchto území citlivým tématem.

„Nabízí se tak otázka, proč Čína, která nadále deklamuje snahu o znovusjednocení čínského území, vynechává oblast dnešního ruského Dálného východu, o který stejně jako o Hongkong nebo Tchaj-wan, přišla na základě vnucených nerovnoprávných smluv. Ostatně na tuto ‚nekonzistentnost‘ v narážce upozornil současný tchajwanský prezident Laj Čching-te, který doporučil Číně, aby se místo invaze na Tchaj-wan zaměřila raději na znovuzískání území ruského Dálného východu,“ doplňuje Martin Lavička.

Vztahy obou zemí se začaly viditelně zlepšovat po roce 2000, kdy si obě země uvědomily mimo jiné společnou touhu setnout dominanci USA ve světě. Zásadní zlom však přišel v roce 2014 po ruské anexi Krymu a vypuknutí konfliktu na Ukrajině. Nastala situace, kterou známe i dnes. Silně izolované Rusko potřebovalo nové politické a ekonomické partnery. A toho Čína ráda využila.

Čína sice na navrácení ruského Dálného východu po svou správu nijak nebazíruje, přesto jeho budoucnost nenechává plně v ruských rukou.

„Na ruském Dálném východě dochází k intenzivní přeshraniční interakci. Po rozpadu Sovětského svazu čelí tato oblast mnoha socioekonomickým problémům. Ekonomická zaostalost a nedostatečná konkurenceschopnost ve výrobě i zemědělství vedly k vylidňování oblasti a ještě více prohloubily nedostatek pracovní síly,“ popisuje Lavička. „Toho využili jak čínští zemědělci, kteří si na ruském území začali obdělávat půdu, tak posléze i čínští obchodníci, kteří začali v příhraničních oblastech úspěšně působit.“

Z ekonomického hlediska i z hlediska zásobování a dostupnosti potravin je přítomnost čínských zemědělců a obchodníků pro oblast ruského Dálného východu zásadní. Ruští představitelé se však mají na pozoru.

„Demografické změny v regionu mohou do budoucna představovat bezpečnostní riziko. I proto se snaží o větší kontrolu nad čínskými aktivitami a zároveň se snaží motivovat ruské občany, aby se do oblasti ruského Dálného východu přestěhovali a začali obdělávat půdu. Například na základě ‚Zákona o dálněvýchodním hektaru‘ z roku 2016 může ruský občan obdělávat hektar půdy na ruském Dálném východě zdarma a po pěti letech přejde do jeho vlastnictví,“ vysvětluje odborník.

Čína se oficiálně drží politiky nevměšování a respektu k územní suverenitě, v praxi ale dokáže konflikty mimo své území šikovně využívat. To je patrné i na jejím postoji k válce na Ukrajině. Po uvalení mezinárodních obchodních sankcí na Rusko se stala klíčovým odbytištěm ruského exportu. Blízkost vztahů podtrhuje i návštěva Vladimira Putina na summitu iniciativy Pásu a stezky v Pekingu v roce 2023.

Přestože je čínská ekonomika desetkrát větší než ruská, potřebují se navzájem. „I kvůli energetické bezpečnosti a vojenské spolupráci. Čína nemá alternativního partnera podobného významu a vnímá pozemní dodávky ropy a plynu z Ruska jako bezpečnější než dovoz přes úžiny, jako je Malacký průliv,“ říká pro SZ Elizabeth Wishnick.

„Rusko oživilo společný čínsko-ruský plán spolupráce na rozvoji ruského Dálného východu z roku 2018. S tím souvisí i čínské investice směřující do speciální ekonomické zóny Chabrovsku, ale třeba i do přístavu ve Vladivostoku,“ dodává Martin Lavička.

V současnosti je Čína nejen největším obchodním partnerem pro oblast ruského Dálného východu, ale také největším zahraničním investorem.

„Větší vstřícnost Kremlu vůči Pekingu samozřejmě nahrává čínským zájmům a usnadňuje čínské investice do infrastruktury, ale například i těžby nerostného bohatství. Dalším důsledkem je i posilování čínského vlivu v rámci tzv. Severomořské trasy, která je nejkratší obchodní a námořní spojnicí mezi Asií a Evropou,“ doplňuje Lavička.

Čína se také stala významným odbytištěm ruského fosilního paliva.

„V roce 2024 směřovalo do Číny 46 % ruské ropy a 37 % do Indie, která od začátku války na Ukrajině zvýšila dovoz z Ruska výrazněji než Čína. Co se týče plynu, Čína tvoří 73 % ruského exportu. Přesto čínský a širší asijský trh nemůže plně nahradit ztracený podíl na evropském trhu. To zároveň znamená, že se Čína stále více spoléhá na dovoz ruské ropy a plynu přes potrubí,“ uvádí odbornice z Kolumbijské univerzity.

Na druhou stranu se však na pozoru mají čínské banky - hrozba sekundárních sankcí proti Rusku je příliš velká. „Role jüanu v čínsko-ruských transakcích vzrostla kvůli finančním sankcím proti Rusku, ale velké čínské banky jsou stále opatrnější. Vzhledem k dalším tlakům, kterým Čína čelí kvůli clům, je nepravděpodobné, že by obětovala svou roli v globální ekonomice kvůli obraně ruských ekonomických zájmů,“ dodává Elizabeth Wishnick.

Velkým tématem opředeným nejasnostmi je vzájemná vojenská spolupráce. „Rusko je silně závislé na dovozu čínských technologií dvojího užití pro válku na Ukrajině,“ říká Wishnick. Podle západních představitelů Čína Rusku neposkytuje jen diplomatickou podporu, nýbrž prodává stroje a mikroelektroniku, které mohou být použity k výrobě zbraní, a zároveň poskytuje ekonomickou podporu prostřednictvím obchodu s energií a spotřebním zbožím.

„Vojenská spolupráce s Ruskem byla důležitá pro modernizaci čínské armády, zejména v 90. letech, a dnes je zaměřena spíše na specifické technologie a společná vojenská cvičení zaměřená proti vnímanému tlaku Západu,“ uvádí Wishnick.

Čas od času se však objevují zprávy i o přímém zapojení čínských občanů v ruských řadách. Letos v dubnu Ukrajina poprvé oficiálně vznesla obvinění poté, co její armáda zajala dva čínské muže, kteří bojovali po boku ruské armády na ukrajinském území.

Ukrajina uvedla, že shromáždila podrobné zpravodajské informace o více než 150 žoldnéřích, které Moskva údajně naverbovala prostřednictvím sociálních sítí. Čínští představitelé označili tato obvinění za „zcela neopodstatněná“.

Vedle společných byznys plánů jsou Rusko a Čína výraznými politickými partnery, kteří spolu úzce spolupracují nejen v Radě bezpečnosti OSN, ale také na půdě Světové zdravotnické organizace (WHO) a UNESCO.

V Radě bezpečnosti OSN jsou Rusko a Čína stálými členy s právem veta. Země se často navzájem kryjí - Čína v hlasování neodsoudila ruskou invazi na Ukrajinu, Rusko zase podporuje čínské pozice týkající se Tchaj-wanu, Hongkongu nebo lidských práv v Sin-ťiangu.

Společně také často odmítají rezoluce prosazované Západem – obzvlášť v otázkách lidských práv a mezinárodní kontroly – s námitkami, že jde o „vměšování do vnitřních záležitostí států“. Mezi rusko-čínské společné zájmy patří i oslabování dominance Západu v OSN získáváním podpory zemí globálního Jihu – tedy Afriky, Latinské Ameriky a jihovýchodní Asie.

Velkým společným zájmem, avšak zároveň potenciální třecí plochou, je oblast Arktidy. Čínský zájem zde je dlouhodobý, nicméně Rusko oblast Arktidy vnímá jako své přirozené výsostné území a již od druhé světové války zde buduje tradiční vojenskou baštu. Kreml považuje Arktidu za svůj vlastní dvorek a nárokuje si právo rozhodovat, kdo a jak se v regionu může pohybovat - ať už jde o vojenské, obchodní nebo vědecké aktivity.

Vedle velkých investic do renovace chátrajících sovětských zařízení - například výstavby nových základen a rozšiřování testovacích areálů pro nové zbraně od hypersonických střel až po nukleární torpédové drony Poseidon - se Putin snaží posílit postavení Ruska coby arktické velmoci také rozvojem těžby surovin, výstavbou infrastruktury a rozvojem lodních tras podél severního pobřeží. V tom mu pomáhá i globální oteplování, které proměňuje ledovou krajinu ve stále přístupnější oblast.

V tomto kontextu je o to zajímavější sledovat čínské ambice na arktické scéně. Si Ťin-pching cíleně přetváří obraz Číny nejen jako zainteresovaného aktéra v Arktidě, ale jako „Near-Arctic“ mocnosti. Od roku 2018 tak existuje například projekt Polární Hedvábné stezky, v němž Rusko figuruje jako klíčový partner.

„V roce 2018 vydala Informační kancelář Státní rady tzv. bílou knihu týkající se této problematiky. V ní hovoří o tom, že Čína přímo pociťuje změny v této oblasti, které mají přímý vliv na klima, přírodní prostředí a s tím související čínské ekonomické zájmy v oblastech zemědělství, rybolovu atp.,“ vysvětluje Martin Lavička. Čína se rovněž intenzivně zapojuje do výzkumných aktivit v oblasti a pravidelně vypravuje vědecké expedice.

V rámci svých arktických ambicí Čína rozšiřuje i flotilu ledoborců.

„Samozřejmě ani tyto aktivity se nevyhýbají kontroverzím, například když na oslavu dvaceti let působení čínské výzkumné stanice Žlutá řeka doplula do přístavu Ny-Ålesund na Špicberkách, kde se výzkumná stanice nachází, loď se 183 turisty z ČLR (včetně veteránů z čínské armády). Kontroverzi vyvolalo nejen použití čínsky psaných bannerů, čínské vlajky nebo salutování, ale zejména vojenský úbor jedné z účastnic,“ uvádí Lavička.

Incident vzbudil v regionu obavy z rostoucího čínského vlivu a snah o symbolické upevňování přítomnosti i na citlivých územích.

„V minulém roce podepsal ruský Rosatom a Hainan Yangpu New Shipping Company memorandum o celoroční obchodní plavbě kontejnerových lodí určených pro plavbu v arktických podmínkách. Ostatně rok 2024 byl rekordní co do objemu přepravy po této trase, přičemž 95 % z něj proudilo právě mezi Ruskem a Čínou,“ dodává Lavička.

Navenek se může zdát, že partnerství Ruska a Číny stojí na pevných základech společných ekonomických, politických i vojenských zájmů. Obě země se ostatně často odvolávají na koncept „nového multipolárního světa“, v němž by dominanci Západu nahradil vyrovnanější globální řád.

Při bližším pohledu se však ukazují zásadní rozdíly v jejich představách.

„Čína chce být součástí globálního řádu, ale s ambicí hrát v něm vedoucí roli. Naproti tomu Rusko usiluje o vytvoření anti-západního multipolárního řádu, v němž by mělo rovné postavení,“ upozorňuje Elizabeth Wishnick na zásadní rozdíl v cílech obou hráčů.

Ekonomické sankce a izolace Ruska na jedné straně a obchodní válka Číny s USA na straně druhé nicméně obě země nutí pragmaticky prohlubovat vzájemnou spolupráci a tlumit možné spory. „Je to pragmatický vztah, jelikož obě země se vzájemně potřebují, zejména z ekonomického hlediska, a lze předpokládat, že pokud nedojde k nějaké dramatické změně, tyto vztahy se budou nadále prohlubovat,“ konstatuje Martin Lavička.

Přesto si obě strany zachovávají obezřetnost. Historická zkušenost připomíná, že aliance mezi Čínou a Sovětským svazem v minulém století během jediné dekády přerostla ve vážné nepřátelství.

„Obě strany si uvědomují, že přílišná závislost je hrozbou a že i zdánlivě pevné vztahy se mohou rychle proměnit,“ uzavírá sinolog.