Hlavní obsah

Ukrajinská krize jako součást „boje o světový řád“. Rusko se spojuje s Čínou

Foto: Profimedia.cz

Si Ťin-pching během virtuálního hovoru s Vladimirem Putinem, 15. prosince 2021.

Reklama

25. 1. 6:30

Sdílená nedůvěra vůči Západu a vzájemné ekonomické výhody sblížily Peking a Moskvu víc než kdy dřív. I v ukrajinské krizi, která znamená válku o světový řád, tak Vladimir Putin našel spřízněnou duši.

Článek

Asi 2000 kilometrů od Pekingu stojí přes zamrzlou řeku ocelový most připravený na oficiální otevření. Datum slavnostního „přestřižení pásky“ kvůli pandemii zatím není známé, Kreml ale jeho symbolickou důležitost neskrývá. U křtin mostu přes řeku Chej-lung, rusky Amur, by neměl chybět ani Putinův protějšek Si Ťin-pching.

Most přes Amur byl poprvé navržen v roce 1988, před historickou návštěvou Michaila Gorbačova v Pekingu, která ukončila desetiletí mrazivých vztahů. I nyní je most známkou toho, že se Peking s Moskvou snaží sblížit víc než kdy dřív.

Nikdy, nebo…

Západní aliance slíbila Kremlu „masivní“ a „bezprecedentní“ sankce v případě, že Rusko zaútočí na Ukrajinu. S blížícím se bodem varu ukrajinské krize ale začíná být zjevné, že úsilí Západu potrestat Rusko pravděpodobně ovlivní třetí hráč.

4. únor nebude jen dnem zahájení zimních olympijských her v Pekingu. Ruský prezident by se měl také setkat se Si Ťin-pchingem, který se vybarvuje jako jeho nejdůležitější spojenec. Mimochodem Putin se tak pravděpodobně stane prvním prezidentem, kterého ten čínský po začátku pandemie uvidí osobně.

Lídři dvou světových mocností si v prosincovém telefonátu navzájem odsouhlasili, že se Ukrajina nikdy nesmí připojit k NATO. Před deseti lety by se takové notování mezi dvěma rivaly, za jaké Rusko a Čína platily, zdálo nepravděpodobné. Společný nepřítel ale spojuje.

Podle čínských médií Si Ťin-pching řekl Putinovi, že „některé mezinárodní síly svévolně zasahují do vnitřních záležitostí Číny a Ruska pod rouškou demokracie a lidských práv“. Co ty dva spojuje, je tak zjevné – přesvědčení, že USA plánují podkopat a svrhnout jejich vlády.

V době rozkvětu komunismu Rusko a Čína podporovaly revoluční síly po celém světě. Dnes však Moskva i Peking zastávají rétoriku kontrarevoluce. Když na začátku ledna vypukly nepokoje v Kazachstánu, sousedovi Ruska i Číny, obvinil Putin USA, že se pokoušejí sponzorovat „barevnou revoluci“ – termín používaný pro protestní hnutí, která se snaží změnit vládu. Stejný příběh o „barevných revolucích“ spáchaných Západem pak prezentovala také čínská státní média.

Skrytý cíl USA

Povstání v Kazachstánu Rusku a Číně sedí do tabulek. Kreml dlouho tvrdil, že Spojené státy skrytě stojí za ukrajinským povstáním na Majdanu v letech 2013–⁠2014, při kterém byl svržen proruský vůdce. Taktéž Čína trvá na tom, že za nepokoji na jejím území, konkrétně za rozsáhlými hongkongskými protesty v roce 2019, stojí zahraniční mocnost.

Ambice Ruska a Číny ale zdaleka nejsou jenom defenzivní. „Jak Putin, tak Si Ťin-pching věří, že jejich zranitelnost vůči ‚barevným revolucím‘ pramení ze základních nedostatků současného světového řádu – kombinací institucí, idejí a mocenských struktur, které určují, jakým směrem se bude globální politika ubírat,“ píší Financial Times.

V důsledku se navzájem podporují v odhodlání vytvořit nový světový řád, který bude lépe vyhovovat zájmům Ruska i Číny.

Rusové a Číňané často brojí proti dvěma rysům současného světového řádu – „unipolaritě“ a „univerzálnosti“. Jednodušeji řečeno věří, že Spojeným státům dává přílišnou moc současné uspořádání světa a jsou odhodláni to změnit.

„Unipolarita“ znamená, že po rozpadu Sovětského svazu zbyla světu pouze jedna supervelmoc – USA. Fjodor Lukjanov, ruský zahraničněpolitický odborník a Putinův blízký, uvedl, že unipolarita „dala Spojeným státům schopnost a možnost dělat si na světové scéně, co uznají za vhodné“. Tvrdí, že nový věk americké hegemonie zahájila válka v Perském zálivu v roce 1991, ve které USA sestavily globální koalici, aby vyhnaly Irák Saddáma Husajna z Kuvajtu.

Foto: Profimedia.cz

Vladimir Putin a Fjodor Lukjanov na 16. výročním zasedání s názvem „Úsvit Východu a světového politického řádu“.

Po válce v Zálivu následovala řada vojenských intervencí pod vedením USA po celém světě – včetně Bosny a Kosova v 90. letech 20. století. Bombardování srbského Bělehradu ze strany NATO v roce 1999 dlouho tvořilo součást ruského argumentu, že NATO není čistě obranná aliance. Na skutečnost, že bomby NATO zasáhly také čínskou ambasádu v Bělehradě, Peking pamatuje stále.

Po teroristických útocích na New York a Washington z 11. září 2001 se NATO odvolalo na Článek 5 – doložku o vzájemné obraně – a napadlo Afghánistán. Amerika podle Lukjanova opět prokázala svou ochotu a schopnost „násilně přetvořit svět“.

Ale americká porážka v Afghánistánu, symbolizovaná chaotickým stažením z Kábulu v létě 2021, dala Rusům naději, že se světový řád pod vedením USA hroutí. Lukjanov tvrdí, že pád Kábulu do náruče Tálibánu není „o nic méně historický a symbolický než pád Berlínské zdi“.

Podobně uvažují i vlivní čínští akademici. Podle Jen Süe-tchunga, děkana Institutu mezinárodních vztahů na Tsinghua University v Pekingu (alma mater Si Ťin-pchinga), „Čína věří, že její vzestup do postavení velmoci ji opravňuje k nové roli ve světovém dění“. Stejně jako Lukjanov i Jen věří, že „světový řád pod vedením USA mizí“.

Peking a Moskva tvrdí, že současný světový řád je charakterizován americkým pokusem vnutit ostatním zemím západní myšlenky o demokracii a lidských právech, bude-li to nutné, prostřednictvím vojenské intervence.

Nový světový řád

Nový světový řád, který požadují Rusko a Čína, by byl místo toho založen na odlišných „sférách vlivu“. USA by přijaly ruskou a čínskou nadvládu a vzdaly by se podpory demokracie nebo „barevných revolucí“, které by mohly ohrozit režimy Putina a Si Ťin-pchinga.

„Krize kolem Ukrajiny je bojem o budoucí světový řád, protože se týká právě těchto otázek,“ píší Financial Times.

Pro Putina je Ukrajina kulturně a politicky součástí ruské „sféry vlivu“ a cítí právo, z hlediska bezpečnostních potřeb Ruska, vetovat jakékoli pohnutky Ukrajiny připojit se k NATO. To však narušuje některé americké základní principy současného světového řádu – zejména právo nezávislé země definovat svou vlastní zahraniční politiku a strategická rozhodnutí.

Ukrajinská krize je o „světovém řádu“ i proto, že má jasné globální důsledky. USA vědí, že pokud Rusko zaútočí na Ukrajinu a vytvoří si vlastní „sféru vlivu“, vznikne precedens pro Čínu.

Během Si Ťin-pchingovy éry Čína vybudovala vojenské základny ve všech sporných oblastech Jihočínského moře. Zjevnější a četnější jsou také výhrůžky Pekingu invazí na Tchaj-wan. Pokud Putin uspěje při invazi na Ukrajinu, může růst i pokušení Si Ťin-pchinga zaútočit na Tchaj-wan.

Čína vs. Rusko

Rusko a Čína mají k současnému světovému uspořádání podobné připomínky, jsou ale mezi nimi i důležité rozdíly. Rusko je aktuálně ochotnější než Čína podstupovat vojenská rizika. Jeho konečné cíle však mohou být omezenější. Pro Rusy je použití vojenské síly v Sýrii, na Ukrajině a jinde způsobem, jak popřít tvrzení bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy, že je Rusko pouze regionální mocností.

Zatímco Rusko aspiruje na to být jednou ze světových velmocí, Čína aspiruje na světovou velmoc číslo jedna.

Rozdíl v měřítku ambicí Číny a Ruska odráží rozdíl v jejich ekonomickém potenciálu. Ruská ekonomika je nyní zhruba stejně velká jako italská. Moskva jednoduše nedisponuje bohatstvím, které by jí pomohlo udržet globální nadvládu.

Oproti tomu je Čína podle některých měřítek aktuálně největší světovou ekonomikou. Je také největším světovým výrobcem a vývozcem. Čínská populace, 1,4 miliardy lidí, je zhruba desetkrát větší než ruská. V tomto světle jsou pak čínské ambice na to být vůdčí velmocí reálné. Ale zatímco rozdíly v ekonomickém potenciálu Ruska a Číny činí Si Ťin-pchinga v konečném důsledku ambicióznějším, než je Putin, z krátkodobého hlediska také opatrnějším.

Rusko tak může po expanzi NATO do velké části bývalého sovětského bloku považovat Ukrajinu za svou „poslední šanci“. Naproti tomu v Pekingu panuje silný pocit, že čas a historie jsou na straně Číny. Číňané mají také mnoho ekonomických nástrojů pro rozšíření svého vlivu, které Rusové k dispozici jednoduše nemají. Projekty vzniklé za Si Ťin-pchingovy vlády zasahují do Střední Asie, Afriky, Evropy i Ameriky.

Make America Great. Again

Financial Times nabízí také pohled do budoucna. V případě, že by Rusko na Ukrajině zvítězilo bez zjevného odporu, mohlo by jít o signál, že v Evropě vzniká nový bezpečnostní řád zahrnující de facto ruskou „sféru vlivu“.

Úspěšná čínská invaze na Tchaj-wan by pak byla široce chápána jako znamení, že éra americké nadvlády v Pacifiku skončila. V ten moment by se mnoho zemí v regionu, spojenců USA, jako Japonsko a Jižní Korea, mohlo rozhodnout přizpůsobit se novému řádu ovládanému Čínou.

Alternativně by se mohl objevit nový světový řád prostřednictvím tichého souhlasu Washingtonu. Tento výsledek se s Bidenovou administrativou u moci nezdá pravděpodobný, ledaže by USA na poslední chvíli udělaly nějaké dramatické ústupky ohledně Ukrajiny.

V roce 2024 by se pak do Bílého domu mohl vrátit Donald Trump. Bývalý americký prezident někdy NATO očerňoval. Jeho filozofie „Amerika na prvním místě“ se vyhýbala tradičnímu jazyku o americké misi na podporu svobody po celém světě. Občas byl Trump také upřímný ve vyjadřování obdivu Si Ťin-pchingovi i Putinovi. A jako samozvaný obchodník Trump sympatizuje s myšlenkami na „sféry vlivu“.

Nezdá se však, že by Rusko a Čína měly chuť sedět a čekat na návrat Donalda Trumpa. Vědí, že i Republikánská strana má spoustu členů, kterým je Čína trnem v oku. V každém případě se do příštích prezidentských voleb v listopadu 2024 může zjevně stát ledacos.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované