Z cely smrti do dějin. Odkaz muže, jenž změnil Německo i Evropu, se otřásá

V září 1944 byl do vězení gestapa v Brauweileru převezen osmašedesátiletý muž. Vyšetřovatel ho požádal, aby mu ušetřil nepříjemnosti a nepokoušel se o sebevraždu. Uznal ale, že by to bylo pochopitelné. Vězni hrozilo mučení a poprava. A i kdyby se jí vyhnul, podle gestapáka ho v tomto věku tak jako v životě už nic nečeká.

Oním vězněm byl Konrad Adenauer. A v životě ho čekalo ještě mnohé. Mimo jiné cesta z vězeňské pryčny až do křesla kancléře, ve kterém setrval celých čtrnáct let. Stihl propůjčit své jméno epoše, v níž vznikalo moderní poválečné Německo. A své zemi i celému kontinentu vtiskl „Starej“, jak se mu nejčastěji přezdívalo, celou řadu rysů, které jsou v našich dnech pod soustředěným útokem ruského režimu a jeho spojenců.

Život Konrada Adenauera je příběhem fénixe, který dokázal nečekaně povstat z popela své politické kariéry. Příběhem muže, který dokázal v kmetském věku s ledovým klidem a obrovskou vytrvalostí čelit výhrůžkám sovětských vůdců i výpadům amerického prezidenta J. F. Kennedyho. Příběhem sedminásobného otce, nadšeného zahradníka a kutila, který po večerech montoval bizarní vynálezy. A v neposlední řadě také příběhem několika mravních kompromisů, které podřídil hlavnímu cíli: připoutat Němce, v jejichž politickou prozíravost měl nulovou důvěru, co nejpevněji k Západu.

Když se před 150 lety – konkrétně 5. ledna 1876 – Konrad Hermann Joseph Adenauer narodil, mělo před sebou německé císařství ještě skoro půl století existence. Zprvu máloco nasvědčovalo, že ho Konrad přežije, natož že se bude i po osmdesátce těšit železnému zdraví. Dětstvím a mládím ho provázely vážné choroby včetně tuberkulózy, která tehdy končila smrtí přinejmenším každého druhého pacienta.

V roce 1917 ho navíc potkala autonehoda, při níž utrpěl mnohonásobné zlomeniny obličejových kostí. Jeho tváři propůjčilo zranění doživotně strohý výraz „indiánského náčelníka“, který zároveň dodával ještě více majestátnosti na svou dobu velmi vysokému muži.

Počáteční vyhlídky na studium byly nevalné: rodina žila ve velmi skromných poměrech a Adenauer musel mimo jiné sdílet postel se svým bratrem. Do povahy se mu vtiskl rys umanutého šetřílkovství a jeho potomci vzpomínali, jak ho coby zámožného kancléře rozčilovalo, když někdo zapomněl zhasnout v prázdné místnosti.

Přes finanční potíže mu ale stipendium nakonec přece jen otevřelo cestu ke studiu práv a právnický titul zase k politické kariéře v jeho rodném Kolíně nad Rýnem. Tam byl také v první světové válce, v období krutého hladu, spoluzodpovědný za zásobování města. V této době vymyslel třeba „Kolínský chléb“ ze směsi otrub, kukuřičné a ječné mouky. Jeho sójový, tzv. „Mírový párek“ sice v samotném Německu neuspěl, patent na jeho výrobu ale Adenauerovi v roce 1918 udělil nedávný nepřítel jeho vlasti, Velká Británie.

Experimentátorské sklony Adenauera už nikdy neopustily. Mezi jeho více či méně bizarní vynálezy patří třeba elektrický zabíječ hmyzu nebo průhledný toustovač.

Už v roce 1917 se Adenauer stal primátorem Kolína nad Rýnem. Coby významný, ale stále ještě spíš lokální politik za konzervativní, katolicky orientovanou stranu Centrum vládl svému milovanému městu až do nástupu nacismu v roce 1933.

Mezi omyly, které mu historici vyčítají, patří přesvědčení, že bude lepší vpustit nacisty do pruské zemské vlády, aby se sami svou neschopností zdiskreditovali v očích voličů. „Zpětně vzato to byla mimořádně chybná myšlenka,“ říká autor čerstvého Adenauerova životopisu Norbert Frei. „Byl to ale pokus, jak udržet Hitlera mimo kancléřský úřad.“

Poté, co se tato noční můra přece jen naplnila, na sebe Adenauer ještě jednou stihl upozornit: před Hitlerovou návštěvou v Kolíně nad Rýnem odmítl vyvěsit vlajky s hákovým křížem na veřejné budovy. Dostal se i do hledáčku násilníků z řad SA, kteří se dokonce skládali na „kulku pro Adenauera“.

Krátce po této epizodě následoval jeho prozatímní konec ve veřejném životě. Adenauer hledal bezpečí v azylu u bývalého spolužáka, opata kláštera Maria Laach. Přestože si pečlivě udržoval odstup od německého odboje, byla několikrát zatčen.

Do tuhého začalo jít zejména po neúspěšném atentátu na Hitlera v létě 1944. Adenauer byl zadržen, podařilo se mu ale uprchnout a schovat se pod cizím jménem v nedalekém penzionu. Místo úkrytu však prozradila jeho manželka Augusta, které gestapo hrozilo zatčením dětí. Pod tíhou výčitek svědomí se ve vězení pokusila o sebevraždu. S podlomeným zdraví přežila konec války jen o tři roky. Samotného Adenauera nacisté z vězení nakonec propustili po naléhání jeho syna, důstojníka Wehrmachtu.

Oblíbená, leč nepravdivá historka vypráví, jak se pověstně ješitný Adenauer po válce chlubil, že byl uveden jako první na spojeneckém seznamu Němců vhodných pro spolupráci – prý se v jeho čele ocitl jen kvůli svému příjmení, protože seznam byl sepsán v abecedním pořadí.

Žádný takový seznam sice zřejmě ve skutečnosti neexistoval, pravdou však je, že Adenauera jeho renomé předurčilo do role muže, koho spojenci okamžitě oslovili s nabídkou spolupráce.

Její první fáze ovšem dopadla katastrofálně. Adenauer, který měl dát dopořádku zdevastovaný Kolín nad Rýnem, odmítl poslouchat rozkazy vojenského velitele oblasti, britského plukovníka, který podle něj na svůj úkol intelektuálně nestačil. Britské okupační úřady ho proto z funkce opět propustily.

Jak sám později tvrdil, byla to ve výsledku šťastná okolnost – „vykopnutí“ z lokální politiky ho vyslalo na orbit politiky celostátní. Adenauer se ujal vedení nově vzniklé CDU. A následovala hvězdná hodina jeho kariéry.

Rozdělení Německa na dva státy a proměna západnějšího z nich, Spolkové republiky, ve funkční demokracii. Tzv. „hospodářský zázrak“, který z ní udělal ekonomického tygra kontinentu. A v neposlední řadě její začlenění do NATO, bez kterého by aliance zůstala mimořádně zranitelná. To vše máme tendenci chápat jako přirozenou, historickou danost.

Jenže nic z toho samozřejmost nebyla. Pokud by se historie odvíjela podle vůle hlavních Adenauerových poválečných soupeřů, realita by vypadala úplně jinak.

Především nebylo nic samozřejmého na tom, přijmout rozdělení na Západní a Východní Německo a přenechat tak na 18 milionů Němců ve východní části země komunistické diktatuře. Alternativu položil na stůl i vládce východního bloku Josef V. Stalin: sjednocené, ale neutrální Německo. A jak si můžeme domýšlet, také Německo křehké, vystavené sovětským vlivovým operacím, komunistické páté koloně a i případné sovětské invazi.

Byl tu navíc velmi silný hráč, který chtěl všechna tato riziko přijmout. Adenauerův největší konkurent a favorit prvních poválečných voleb, sociální demokrat Kurt Schumacher. Muž, který si obrovský respekt vysloužil i deseti lety, která protrpěl v koncentračních táborech, kandidoval s programem: německá jednota je důležitější než spojení se Západem.

Konrad Adenauer si myslel pravý opak – a tuto myšlenku nakonec prosadil. Navzdory Schumacherovi i části vlastní strany. Vycházel přitom z dvojího přesvědčení.

Prvním jeho rysem byla hluboká nedůvěra k vlastnímu národu. I z odtajněných poznámek představitelů spojenecké okupační správy vyplývá: Adenauer naprosto nevěřil Němcům a jejich schopnosti osvojit si rychle demokratické přesvědčení.

Tato nedůvěra a ochota vzdát se dočasně správy východu Německa souvisela s Adenauerovou averzí vůči velké části své vlasti. Prusko, převážně východní oblast země, chápal jak „zlého démona Evropy, útočiště nekulturního, agresivního militarismu“. Mluvil z něj přitom hrdý obyvatel Porýní, oblasti tradičně otevřené francouzské kultuře a ostražité vůči tomu, co řada místních chápala jako prušáckou nadvládu.

A také z něj promlouval mimořádně zbožný katolík, podezřívavý vůči protestantům z německého severozápadu. Říká se, že když ve vlaku přejížděl Labe ve směru ze západu na východ, s oblibou zatahoval roletu v okně svého kupé se slovy „zase Asie“.

Berlín přijímal jako hlavní město své země jen s velkou nechutí, ve které byl připraven zajít velmi daleko. Teprve v roce 2011 odtajněné dokumenty odhalily, že bych ochoten dohodnout se s NDR a vzdát se Západního Berlína výměnou za území v Durynsku, Sasku a Meklenbursku.

V roce 1949 Adenauer těsně a překvapivě porazil Schumachera ve volbách. Byl zvolen kancléřem většinou jediného – svého vlastního – hlasu. A začal prosazovat program radikálního propojení Německa se Západem. Jeho zákonitým důsledkem bylo smíření s Francií, zahájení evropské integrace a vstup Spolkové republiky do NATO.

Vytváření nové německé státnosti pod dominancí konzervativního, patriarchálního vůdce mělo ale i své stinné stránky. Jejich symbolem se stal Adenauerův nepostradatelný spolupracovník a šéf kanceláře, právník Hans Globke. Na něm přitom ulpěl z nacistických časů mimořádně odpudivý škraloup: byl to on, kdo pomáhal formulovat antisemitské Norimberské zákony. Podobně jako Globke vplula zpět do veřejného života bez jakýchkoliv následků i valná část dalších nacistických úředníků, pedagogů či soudců.

Kvůli nesouhlasu s touto politikou odešel v roce 1954 do východoněmeckého exilu mladý pastor. Adenauerovské Německo se mu jevilo příliš konzervativní, příliš militaristické. Následovala ho i jeho žena. Vlakem s sebou do NDR vezla i proutěný košík. Ležela v něm šestitýdenní holčička jménem Angela Dorothea Kasnerová. Po letech, už pod jménem Merkelová, se stala Adenauerovou pokračovatelkou v kancléřském úřadu.

Přestože s Adenauerem sdílela nejen funkci, ale i stranickou příslušnost ke Křesťanským demokratům, jejich politika byla v mnoha ohledech jiná, ne-li protichůdná.

Adenauer mimo jiné po prvních poválečných volbách odmítl očekávanou velkou koalici se sociálními demokraty. Pokud by se spojil s hlavním ideovým protivníkem, „smysl politické volby by byl zfalšován,“ prohlásil tehdy.

Angela Merkelová se cestou velké koalice se sociálními demokraty vydala hned dvakrát. Podle mnohých ke škodě vlastní strany i demokratického konsensu v Německu.

Ten nyní zásadně narušuje i to, co kritici Merkelové označují za porušení Adenauerovy zásady, že se napravo od CDU/CSU nesmí etablovat žádná významná politická síla. Právě v éře dlouholeté kancléřky začal vzestup Alternativy pro Německo (AfD), která je v současnosti nejen z hlediska německých úřadů extremistickou stranou, ale také nejpopulárnější formací země.

Právě narušení stranického ekvilibria vytvořeného z velké části Adenaurovým působením má za následek i řadu potíží současné německé vlády. Friedrichu Merzovi po volbách v loňském roce nezbylo v podstatě nic jiného, než pokračovat v projektu velké koalice – přinejmenším pokud nechtěl předat část moci AfD.

Právě ta – společně s některými segmenty krajní levice – představuje klíčové ohrožení pro Adenauerovo dědictví. Jednak kvůli své ústupnosti ruskému imperialismu, jemuž Adenauer tvrdě čelil, jednak kvůli nepřátelství vůči evropské integraci, kterou první spolkový kancléř pomáhal nastartovat. A obecně kvůli zpochybnění jeho základní teze: Německo má patřit mezi opory Západu bez přívlastků, místo toho, aby pro sebe hledalo iluzorní třetí cestu mezi západními demokraciemi a Ruskem.