Hlavní obsah

Zeman: Krásné časy skončily. Není hloupější debata než o superhrubé mzdě

Foto: Profimedia.cz

Zdroje nejsou, uvedl ve Sněmovně Zeman.

Reklama

11. 11. 2020 11:29

DOKUMENT: Projev prezidenta Miloše Zemana ve Sněmovně při projednávání rozpočtu na příští rok.

Článek

Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane premiére, dobrý den, a vážení členové vlády a především vážené kolegyně poslankyně a vážení kolegové poslanci.

Předem jsem se chtěl omluvit, že jsem si podobně jako minulý rok 28. října sedl kvůli velmi intenzivní bolesti nohou. To se stává, a jak už jsem několikrát řekl, nohama se politika nedělá, alespoň většinou ne.

Doufám, že tato pozice nijak neohrozí hloubku mých myšlenek, s nimiž vás za chvíli seznámím. V každém případě již mnohokrát při vystupování k zákonu zákonů, tedy k zákonu o státním rozpočtu, nenápadně zdůrazňuji, že již v roce 1990 jsem byl zvolen předsedou rozpočtového výboru Federálního shromáždění a jako premiér jsem se snažil o snižování rozpočtového deficitu, což vedlo beze ztrát konsolidační agentury k deficitu pouhých deset miliard korun. A na to jsem patřičně hrdý. Nu a když jsem se dostatečně vychválil, dovolte mi, abych přešel k důležitějším věcem.

Svůj projev jsem se rozhodl rozdělit do tří částí. Zaprvé: kontext státního rozpočtu, zadruhé výdajová stránka, zatřetí příjmová stránka. Jak jste si možná povšimli, v mých předchozích projevech jsem se příliš kontextem státního rozpočtu nezabýval. A to ze zcela pochopitelných důvodů. Ten kontext byl totiž v zásadě neměnný. Žili jsme v klidném, víceméně konjunkturálním období s mírným, ale trvalým ekonomickým růstem, excelentní nízkou mírou nezaměstnanosti a snižováním podílu státního dluhu na hrubém domácím produktu. Byla to krásná léta a je potřeba ocenit vládu, která přispěla svojí hospodářskou politikou k těmto výsledkům. Pak přišlo něco, co asi nikdo nečekal. Přišla epidemie. A já jsem se mimochodem zhrozil, když jsem dnes četl, že už je za den 300 mrtvých. Kolegové, to je strašlivé číslo.

Nu a ta epidemie měla, jak víte, dvě vlny. Zatím dvě vlny. V té první vlně jsme museli opustit onu adoraci hospodářského růstu, abychom zachránili lidské životy, což se do značné míry podařilo. Byl to úspěch boje s pandemií a tím jsme vlastně vytvořili novou situaci, Friedrich Nietzsche tomu říkal umwertung aller werte. Moderní označení je změna paradigmat a já bych používal daleko jednodušší název – vzdát se některých stereotypů našeho myšlení. A ten stereotyp nadřazování ekonomického růstu nad cokoliv jiného byl vyvrácen už v první vlně pandemie. Právě lockdownem.

Nuže přišla druhá vlna, částečně i díky naší neopatrnosti, kterou sdílela veřejnost, vláda i opozice. Takže chceme-li něco někomu vyčítat, musíme vyčítat všem. Ale v tomto případě já tady nejsem od toho, abych vám něco vyčítal. Já jenom chci upozornit, že zatímco v té první vlně pandemie byly lockdownem zasaženy především příjmové struktury státního rozpočtu, pak ve vlně druhé se odehrávala výdajová struktura a extrémní deficit. Nu a to je v podstatě druhá změna paradigmat. Všichni jsme se učili, že dluhy ujídají z mísy, zadlužená ekonomika byla považována za něco jednak neefektivního, ale dokonce odpudivého a najednou se ukázalo, že musíme vést válku na dvou frontách. Jednak pokračující boj s pandemií, ale protože si nemůžeme dovolit druhý lockdown, to už by si ekonomika pravděpodobně klekla, pak je nezbytné zadlužování.

Nu a chápu naprosto, že lidé, kteří byli vychováni v určitém stereotypu, já například v rašínovském stereotypu šetření, dovolte mi, abych na okamžik odbočil. O Aloisi Rašínovi se říká, že měl ve své kanceláři za psacím stolem nápis: Nic vám nedám. A kdykoliv přišla jakákoliv delegace, jenom takhle ukázal za sebe a delegace odešla. V každém případě platí, že i já jsem byl vychován v té zásadě, že dluhy ujídají z mísy, a vždy jsem podporoval politiku šetření. A teď stejně jako vy ostatní jsem tak trošku vykolejený, když musím, a to z přesvědčení, schvalovat výrazný deficit, i kdybych si samozřejmě přál, aby se přitom neplýtvalo. A k tomu budou směřovat některé z mých následujících poznámek.

Přecházím tedy k části druhé. A to je výdajová struktura státního rozpočtu. Jejím společným jmenovatelem jsou výdaje zachraňující ekonomiku, tedy nadstandardní výdaje, a já bych si velmi přál, a dosud tomu tak ve většině případů bylo, aby to byly výdaje jednorázové, krátkodobé. A když už to jsou nevratné dotace, tak aby byly alespoň časově omezeny. Právě proto jsem podpořil třeba 5 000 korun na důchodce, ale s tím, že další rok už bude normální valorizace asi 800 korun měsíčně. Stejně tak jsem podpořil „Pětadvacítku“ na OSVČ a nejrůznější programy, ke kterým se ještě krátce dostanu. Nu a teď zde máme zapeklitý problém, který se jmenuje zrušení superhrubé mzdy a který zasahuje do výdajové struktury. Kolegyně a kolegové, neznám hloupější diskusi, než je diskuse o zrušení superhrubé mzdy. Proč? Superhrubá mzda není nic jiného než způsob výpočtu základu daně z příjmů. V jednom případě k tomuto základu připočítáváte, jak víte, sociální a zdravotní pojištění a v druhém případě ne. A můžete si klidně vybrat. Stejně jako když chcete měřit teplotu, můžete si vybrat Celsia, Fahrenheita, možná ještě Réaumura, pokud se to ještě někde používá, a v každém případě ta teplota se tím nezmění. A pro to, co nazýváme superhrubou mzdou, je pouze důležité dosadit daňovou sazbu, která je součinem s daňovým základem a výsledkem tohoto součinu je samozřejmě daňový výnos. To je všechno. Já nechápu, jak je možné, aby kvůli technikálii, kvůli měření základu daně z příjmů se tady rozpoutávala taková diskuse, když podstata věci je někde úplně jinde. Podstata věci je samozřejmě ve výši daňové sazby.

Nu a teď je to zase velmi obtížné rozhodování. Uvědomuji si, že snížení sazby daně z příjmů na hodnotu 15 procent zasáhne ekonomiku přibližně ztrátou 90 miliard ročně. Uvědomuji si, že na rozdíl od OSVČ nebo důchodců a dalších kategorií nedošlo k jisté úhradě, solidární úhradě vůči zaměstnancům. A proto zde vidím rozumný kompromis spočívající v tom, že snížení této daně z příjmů bude časově omezeno dvěma lety. Nedovedu si představit, že by ekonomika i v dalších letech musela snášet takovou ránu pod čáru ponoru.

Kromě toho bych velmi doporučil, když už mluvím o výdajově struktuře, tak bych velmi doporučoval podporu COVID III. COVID I ani COVID II se příliš nepovedly. COVID III vypadá rozumně a je to kombinace vlivu bank, vlivu státu a vlivu podnikatelů, protože samozřejmě podnikatelé musí přijmout a požádat o to státem garantovaný úvěr s nízkou úrokovou sazbou a odloženou dobou splatnosti. Byl jsem potěšen, že COVID III, který původně začínal na rovině provozních úvěrů, nyní dostal i své rozšíření investiční.

Mimochodem, moje věčná námitka proti adoraci spotřeby a preferenci investic spočívá v tom, že investice sice nemají volební právo, a proto zejména před volbami je jim věnována menší pozornost, ale na druhé straně investice do spotřeby sice mohou nakopnout růst hrubého domácího produktu, ale nemají nic společného s růstem produktivity práce, přidané hodnoty ani konkurenční schopnosti. Krátce řečeno, když sníte dva hamburgery místo jednoho, vzroste hrubý domácí produkt. Ale to je asi tak všechno, nepočítám-li růst obezity. Ekonomiku to samozřejmě zdaleka a zdaleka nezachrání. A dovolte připomenout těm, kteří se domnívají, že investice do spotřeby nakopnou ekonomiku, že se kromě toho mýlí ještě jedním způsobem, protože zapomínají na to, že zde existuje i kanál tesaurace, tedy spoření, a že zejména v situaci celkové nejistoty budou lidé, a to ve všech příjmových skupinách, preferovat úspory a vytváření rezerv na horší části. Nezapomeňte na to, že tento přeliv do úspor může být dominantní, může být daleko silnější, než je přeliv do spotřeby domácností.

Kdybych se měl věnovat všem šíleným nápadům, které směřovaly k využití obrovského deficitu pro zavrženíhodné účely, tak bychom tady seděli asi do zítřejšího rána. Chtěl bych jenom obecně říct, že někteří dobráci, kteří navrhují výdaje ze státního rozpočtu, se podobají lidem navrtávajícím díry do dna záchranných člunů se zdůvodněním, že tím bude usnadněna plavba. Přesto si myslím, že bych měl uvést alespoň jeden jediný příklad. Mám odbory rád a vážím si jich, ale jejich poslední nápad, aby se přilepily dva dny k 17. listopadu, mi připadá jako mrhání prostředky, protože i ony musí vědět, že to znamená ztrátu 24 miliard korun za pouhé dva dny. 24 miliard. Nu takže přimlouvám se za to, abychom podporovali COVID III jako základní program, který nás má vyvést z ekonomické krize, abychom postupně odbourávali dotace a nahrazovali je právě těmi úvěry, které musíte splatit, a tím samozřejmě stimulujete podnikatele k větší aktivitě.

Nyní přecházím, už závěrem, k příjmové stránce státního rozpočtu. Na rozdíl od nešťastníka Špidly bych vám chtěl sdělit, že zdroje nejsou. Samozřejmě že si můžeme půjčit. Ano. Ale tu půjčku musíme splatit, a jestli ji bude splácet tato nebo příští generace, je irelevantní, protože to někdo bude muset splácet. Právě proto jsem proti plýtvání a proti velkorysým návrhům, které by… no já uvedu ještě jeden příklad, který mě rozčílil. Návrh na snížení, no a kdybych to obrátil, tak naopak zvýšení slevy na poplatníka. Tento návrh se taky objevil. A nechci tu slevu zadarmo. To je sice hezké, ale znamená to opět výrazný výpadek rozpočtových příjmů.

Takže: Končím. Tím, že bych sebekriticky rád prohlásil, že nemám rád ty, kdo jenom diagnostikují a nenavrhují terapii. A proto mi dovolte víceméně opakovat svůj návrh před rokem v tomto Parlamentu. Peníze jsou krví ekonomiky. A peníze můžeme do ekonomiky dostat. Spočítali jsme s paní ministryní Schillerovou, že zrušení daňových výjimek a úlev by představovalo 380 miliard korun. Staří Římané měli krásné přísloví: Perdidistis utilitatem calamitatis. Neboli ztratili jste užitek pohromy. Užitkem pohromy, kterou je bezpochyby pandemie, je to, že bychom mohli nalézt odvahu k některým krokům, k nimž bychom při konjunkturálně klidném vývoji neměli odvahu, chuť a snad ani potřebu. A zrušení daňových výjimek v této krizové situaci, nedostatku reálných prostředků, nedostatku krve je podle mého názoru cestou, jak ekonomiku ozdravit. Přečetl jsem si program všech politických stran. Připomínám, že v programu hnutí ANO, ve volebním programu se říká, že je třeba omezit daňové výjimky zcela pravdivým zdůvodněním, a sice, že kdo neplatí daně, za toho ty daně musí zaplatit někdo jiný. Chceme-li daňovou spravedlnost, kolegyně a kolegové, pak by daně měli platit všichni. A žádné extrabuřty.

No a nicméně za každou daňovou výjimkou je nějaká lobbistická, nechci říct mafiánská, ale lobbistická skupina, tak se stalo, že když touto Sněmovnou procházel skromný návrh na odstranění daňové výjimky u dálkové dodávky tepla, podotýkám, že by to klienty stálo 25 korun měsíčně, tak za těchto 25 korun na barikádách padly hlasy poslanců a skončilo to nakonec tím, že daňová výjimka byla zamítnuta. Co dělat s výjimkami, které mají daleko delší dosah než 25 korun měsíčně. Ale to, co vám nabízím a co je krutá terapie, ale terapie, spočívá v těch 380 miliardách disponibilních prostředků, přičemž jsem si realisticky vědom, že všechno se prosadit nepodaří. Ale jsou zde desítky miliard, které by byly k dispozici, samozřejmě za cenu, že ti, kteří dosud měli extrabuřty, je už dnes mít nebudou.

Milé kolegyně, vážení kolegové, co říci závěrem. Chci vám popřát, chci vám popřát hezké a klidné Vánoce, a to bez ohledu na vaši stranickou příslušnost. A chci vám také popřát šťastný a veselý nový rok. A sobě i vám bych chtěl popřát, až se tady opět za rok sejdeme k debatě o státním rozpočtu, abyste konstatovali v návrhu zákona o státním rozpočtu, že deficit nepřesáhl 100 miliard korun díky tomu, že se na daňových výjimkách a jejich rušení ušetřilo 250 miliard korun. A pokud na mě bude spáchán atentát těmi, kdo daňové výjimky prosazovali, vzpomeňte si na mě a ať ten prapor rušení daňových výjimek za mě zdvihne někdo jiný. Děkuji vám za vaši pozornost.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené