Život Borise Valábika: NHL, policie a nejpopulárnější podcast na Slovensku

Co v únoru 2020 živí Borise Valábika, bývalého slovenského reprezentanta, obránce NHL, který se nebál v bitce postavit ani krajanovi Zdeno Chárovi a který ukončil kariéru už ve 30 letech?

Přiznávám, že je to trochu netradiční vývoj, ale dal jsem se k policejnímu sboru. Možná ještě překvapivější je, že v tuhle chvíli musím říct, že jsem spokojenější než během své hokejové kariéry. Jsem vyrovnanější, ale také zaneprázdněnější.

V čem vidíte největší pozitiva vašeho současného života?

Ze všeho nejvíc jsem nesmírně rád, že už nemusím absolvovat daleké letecké přesuny a spát na hotelech. Od 17 let jsem hrál v zahraničí a domů jsem se podíval jen v létě. Teď se většinou každý večer vracím domů a spím ve vlastní posteli.

Dobře, ale přece jenom. Nechybí vám někdy život profesionálního hokejisty?

V tomhle ohledu určitě ne, protože přesuny k zápasům zaberou ve výsledku obrovskou porci času. Lidé vidí pouze to, že hráči hodinu denně trénují a večer mají zápas. To je však jen zlomek života profesionálního hokejisty. Pokud nejste opravdová hvězda, tak z největší části zažíváte pocit nejistoty, psychicky náročné situace a časté odloučení od nejbližších.

Proč padla volba zrovna k policii?

Souvisí to s mojí předchozí odpovědí. Nejistota toho, že v létě nevíte, kde budete další rok hrát, jaký budete mít kontrakt, kde budete bydlet a dalších věcí, mě ubíjela a měl jsem toho plné zuby. Státní správa vnáší do mého života pocit jistoty, a pokud neudělám nějaký velký průšvih, tak mě z práce těžko vyhodí.

To v hokeji tak úplně neplatí.

Ano, můžete být bezproblémový hráč a stejně o práci ze dne na den přijdete. Výplata je sice samozřejmě diametrálně odlišná, ale je to vykoupené tím, že se nemusím bát o svoji budoucnost.

V jakém policejním oddělení pracujete?

Původní plán byl takový, že nastoupím ke speciálnímu útvaru, něco jako je URNA v Česku. Nakonec se ale věci vyvinuly trochu jinak a já začal na obvodním oddělení.

Takže jste rozdával pokuty?

Jasně, když bylo potřeba, tak ano. Začínal jsem na ulici a řešil přestupky. Poté jsem ale dostal nabídku jít dělat do Sportovního centra policie. Tahle instituce má na starosti financování profesionálního sportu prostřednictvím slovenského ministerstva vnitra. Nejde ale o žádné velké sporty typu hokeje či fotbalu, ale například o vodní sporty, boxery, skateboardisty, střelce či hasiče. Mojí agendou je, aby tito sportovci měli zajištěné letenky, pojištění a podobné věci. Zkrátka čistá administrativa.

To je docela velký odklon od původní představy působit ve speciálním útvaru.

Je to tak, není to úplně to, co jsem si vysnil. Už na policejní škole jsem ale dostal nabídku od RTVS dělat hokejového experta, kterou jsem přijal. Tomu jsem musel také trochu podřídit své pracovní ambice. Zároveň jsem začal pomáhat u mládežnické reprezentace do 16 let, takže v této kombinaci to ani jinak nešlo. Všechny mé aktivity tvoří dost pestré portfolio činností. Jsem rád, jak se mi přechod do normálního života povedl, protože to u hokejistů rozhodně není pravidlem.

Je paradoxní, že právě díky pozici hokejového televizního experta jste se na Slovensku stal populárnějším a známějším než během profesionální kariéry.

Je to tak, do povědomí lidí jsem se dostal mnohem víc. Je to tím, že jsem hrál výhradně v zahraničí, nebyl jsem tolik na očích a navíc jsem nikdy neprodukoval hromadu bodů a nebyl u nás vidět v sestřizích nejlepších akcí. Zdejší vnímání toho, že dobří jsou pouze ti hráči, kteří střílí góly a jsou na špici kanadského bodování, se nyní snažím trochu změnit.

Je rozdíl v tom, jak se bere kanadské bodování u nás a v Americe, opravdu tak markantní?

Určitě. Až v Americe jsem si uvědomil, co znamená hrát profesionální hokej. Důraz, jaký se tam klade na detail, je neuvěřitelný a základem všeho je video příprava. Když jsem po návratu z NHL působil v sezoně 2012/2013 v Kometě Brno, tak naše video vypadalo tak, že se pustily pouze góly. Maximálně tři vteřiny před ním a z toho jsme si měli něco vzít. Klíčové chyby, které vedou k inkasovanému gólu, ale často vznikají třeba půl minuty předtím. Hráč, který je přímo na ledě v očích fanoušků vinný, jím totiž často vůbec není. Takových věcí je ale spousta.

Například?

Napadá mě třeba nahazování puků do útočného pásma. U nás se nahazuje do útočné třetiny jen kvůli tomu, aby se dostal kotouč do útočného pásma. Většinou to ale končí tak, že si ho sebere soupeř. V Americe se do detailu rozebírají postupy, aby obránci nahazovali puk tak, aby ho mohl pohodlně dojet jejich spoluhráč. Předchází tomu hodiny strávené u videa, kde se rozebírají i ty nejmenší detaily. V očích naší veřejnosti tohle vnímání hokeje moc nefunguje.

Už jste zmínil vaše angažmá ve slovenské televizi, kde se svůj názor nebojíte vyslovit bez servítek z pozice hokejového experta. Vaše výroky během televizních přenosů jsou neotřelé a tak trochu rozbíjejí zaběhlé způsoby.

Mám obrovskou výhodu v tom, že nejsem na slovenském hokeji finančně ani personálně nijak závislý. Mohu si tak otevřít ústa bez toho, aniž bych to pak musel vysvětlovat činovníkům na svazu. Snažím se oddělovat profesní a osobní stránku věci a nemám problém si pak s těmi, které třeba zkritizuji, po zápase podat ruku nebo si s nimi popovídat.

Možnost veřejně kritizovat však mnohdy svádí k jejímu zneužívání.

To máte pravdu. Fakt, že k někomu budu ve vysílání nefér, je mojí noční můrou. Snažím se to s kritikou na druhou stranu nepřehánět, protože se to dotyčných samozřejmě dotýká. Je zajímavé, že když jsem řekl něco negativního na adresu hráčů, tak nikdy žádný problém nebyl. V momentě, kdy jsem se opřel do sudích, tak okamžitě vyzváněly telefony a bylo z toho haló. Pokud mluvíme o tom, že jsou rozhodčí součástí hry, pak musí být také součástí kritiky.

Opravdu jste nikdy neměl problém s žádným z hráčů kvůli kritice?

Nikdy se nikdo neurazil. Ze začátku mi hodně pomohlo, že mi hráči jako Branko Radivojevič nebo Milan Bartovič řekli, že je to naprosto v pořádku. Že zkrátka na ledě udělali chybu, a tak byla moje kritika zasloužená. Byli rádi, že ve studiu sedí někdo, kdo hokej hrál, ví, o čem mluví a dokáže věci správně pojmenovat. Tehdy jsem si uvědomil, že se reakcí hokejistů nemusím bát, protože se dokážu vcítit do jejich role. Je to stejné, jako když na amerických stanicích vidíte analyzovat zápasy Colbyho Armstronga, Raya Ferrara nebo Jeremyho Roenicka. Od člověka, který hokej dlouho hrál a něco dokázal, to snesete mnohem líp než od toho, kdo na bruslích nikdy nestál, to je logické.

Čerpal jste při svých televizních začátcích inspiraci u nějakého konkrétního typu pojetí přestávkových analýz?

Musím se přiznat, že když jsem dříve sledoval hokejové mistrovství světa, tak jsem podobně jako většina Slováků přepínal o přestávkách na české studio. Byl to jakýsi fenomén. Kroutil jsem hlavou nad tím, co se na slovenských stanicích kolikrát rozebíralo. Nyní je pro mě velkou poctou, že mi lidé říkají, že už to i díky mně tolik nedělají.

V čem tkví vaše kouzlo?

Světové šampionáty jsou u nás obrovsky sledované, na zápasy se dívají hokejisté, právníci, doktoři, rodiče s dětmi či senioři. Každý z nich má na hokej jiný pohled a já se snažím podávat věci tak, aby jim rozumělo co nejvíc z nich. Beru to jako velkou zodpovědnost a musím si být jistý, že to, co ve studiu řeknu, si dovedu před každým z nich obhájit. Pokud zápasy analyzuje někdo, kdo hokeji nerozumí, může to být velmi nebezpečné, protože ho sledují děti a mladí hokejisté, kteří si z těchto výkřiků můžou odnést špatné návyky na celý zbytek kariéry.

Kromě reprezentačních zápasů glosujete také utkání slovenské Tipsport ligy. Jaká je její úroveň?

Myslím, že za ty tři roky, co jsem zpátky, se její kvalita zvedla. Na začátku pro mě bylo velmi složité zápasy analyzovat, protože šlo o naprostý chaos. Hrálo se tak, jak se trénovalo.

Což znamená?

Například nácvik přesilovek tady vypadal tak, že trenér hodil na led puk a řekl: Natrénujte si to. To jsem mimochodem zažil i při svém českém angažmá. V takovém případě je osoba trenéra úplně zbytečná, to tam může jít fanoušek z kotle. Podobným způsobem fungovala většina slovenských mužstev.

Co tedy stojí za zvednutím jejich úrovně?

Myslím, že do jisté míry osoba Vladimíra Országha, který vedl Banskou Bystrici a se svým týmem v lize dominoval. On tvrdě pracoval už jako hokejista a jako trenér to dokázal přenést na svěřence. Zároveň měl skvěle zvládnutou taktickou přípravu a práci s videem. Ti hráči přesně věděli, co a kde mají na ledě dělat v dané konkrétní situaci. Když ostatní týmy viděly, že to přináší úspěch, daly se na podobnou cestu. Ligoví trenéři navíc mají další skvělý příklad v Craigu Ramseym, který vede národní tým a je taktéž obrovský profesionál a alespoň v určité míře přináší závan fungování z NHL.

Jak to myslíte?

Když jsem byl v Pittsburghu, tak dostal každý hráč dokument, ve kterém byly rozepsané veškeré taktické varianty. Takhle jsme měli například dopředu jasných třeba pět scénářů vhazování. Jedno se jmenovalo po Sidneym Crosbym, další po Pascalu Dupuisovi. Při týmových rozborech jste pak byl vyvolán jako ve škole a musel jste namalovat, jak vypadá buly Crosby. A musel jste znát nejen to, jak se při něm chováte vy, ale zároveň co dělají vaši spoluhráči. Neříkám, že to teď přesně takhle funguje ve slovenském hokeji, ale alespoň se pomalu začínáme přibližovat.

Podle vás je tedy pozice NHL, jakožto nejlepší soutěže světa, stále neotřesitelná?

Bezpochyby. Je to výkladní skříň hokeje a to, co je nejlepší, najdeme tam. Když někdo říká, že by radši hrál v KHL, tak lže. V NHL jsou zdaleka nejlepší podmínky a nejlepší hráči.

Vy jste hokejovou kariéru ukončil před třemi lety, v jejích posledních letech jste působil například v Kazachstánu, Velké Británii nebo Rakousku, což nejsou úplně hokejové bašty. Kdybyste věděl, jak bude vypadat život po kariéře, skončil byste už dřív?

Zajímavé, nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Je pravda, že poslední roky kariéry nebyly příjemné a nebyl jsem moc spokojený. Hokej byl to jediné, co jsem dělal, žil jsem pro něj a i díky několika operacím a zraněním jsem nemohl být takovým hráčem, jakým jsem chtěl být. Na posledních štacích jsem prožil neuvěřitelné věci, v Kazachstánu jsme například jeli na jeden zápas vlakem 28 hodin. Bylo to náročné, ale získal jsem skvělé zkušenosti, které mi pomáhají v současném životě, takže bych nejspíš neměnil.

Další nedílnou součástí vašeho profesního zaměření je v posledních měsících také nahrávání velmi oblíbeného podcastu Boris a Brambor, který tvoříte společně s Mariánem Gáboríkem. Kde se tento nápad vzal?

Každý den cestuji z Nitry do Bratislavy a dost často trefím největší zácpy. Jednou jsem v jedné z nich stál a už mě nebavilo poslouchat rádio, a tak jsem začal poslouchat podcasty. Po chvíli mě napadlo, že je obrovská škoda, že tu není žádný pořádný hokejový projekt, něco na způsob amerického Mike and Mike. Oslovil jsem Mariána, protože jsem věděl, že jakožto stále zraněný hráč Ottawy Senators je už nějaký čas na Slovensku. Ten samý den mi Marián potvrdil, že do toho jde.

Hrál tedy roli váš předchozí kamarádský vztah?

To si úplně nemyslím. Věděli jsme o sobě, mohli jsme se asi nazvat kamarády, ale na kafe jsme určitě nechodili. Já mu z legrace říkám, že byl na mě moc cool, protože to v kariéře dotáhl mnohem dál než já. (smích) Opravdu pořádně se poznáváme až při nahrávání tohoto podcastu, což posluchače přitahuje a navozuje to důležitý pocit autenticity. Zároveň nám pomáhá naprostý hokejový kontrast, protože já byl důrazný obránce a on rychlý a gólový útočník. Na spoustu herních věcí tak máme trochu odlišný pohled.

Funguje to, protože momentálně jste nejposlouchanější podcast na celém Slovensku a čím dál větší oblibu si získáváte také v České republice.

Jsou to první statistiky, které sleduji, protože během hokejové kariéry jsem se do nich moc pozitivně nezapisoval. (smích) Celkově jsme na čísle přesahující 600 tisíc přehrání a poslouchanost nám v lednu vyrostla oproti prosinci o 40 procent. Máme z toho obrovskou radost a pocit, že vás někdo poslouchá i za hranicemi, je opravdu skvělý.

V podcastu popisujete zákulisí hokejového života, alkoholové dýchánky, problémy s trenéry, nebojíte se jít do hloubky různých problémů. Je tohle recept na úspěch?

Asi ano. Snažíme se zároveň nebýt pouze hokejovým podcastem, měli jsme tam i fotbalistu Marka Hamšíka, tenistku Dominiku Cibulkovou nebo moderátorku Adélu Vinczeovou. Pokud už ale jde opravdu o hokej, snažíme se přinášet pohledy a podrobnosti, které posluchači ještě neslyšeli, to je naše heslo. Poslouchají nás ve velkém i lidé, které hokej vůbec nezajímá.

Je pro vás nějaké téma tabu, nebo se nebojíte mluvit o čemkoliv?

To, že o něčem nemluvíme, neznamená, že se to neděje. Nebojíme se ničeho a další náměty máme v zásobě.

Berete to tak, že váš podcast může mít i edukativní smysl? Že pokud byste věděl o věcech, které s Mariánem Gáboríkem rozebíráte, už v mládí, tak by vám během kariéry hokejisty mohly pomoct?

Pevně v to doufám. Veškeré naše povídání je alespoň trochu zabalené do zábavné formy, ale má to stále informační charakter. Zveme si úspěšné lidi a ptáme se jich na jejich cestu a recept k úspěchu.

Jaký z nich vám utkvěl v paměti?

V posledních dílech jsme měli jako hosta bývalého prvotřídního útočníka Petera Bondru. On zmínil motivační papírky, na kterých měl napsané cíle pro konkrétní utkání a které měl v šatně vylepené před každým zápasem. Zároveň vyprávěl, že pokud se mu zrovna nedařilo, díval se na sestřihy svých gólových akcí, aby si připomněl, že je stále kvalitní hráč a hokej hrát nezapomněl. Tohle kdybych například věděl v době mé kariéry, myslím, že by mi to opravdu výrazně pomohlo. Říkal jsem si, proč mě taková věc nenapadla a proč jsem s psychickou stránkou výkonu nepracoval mnohem víc. Myslím, že každý rozumný sportovec si z našich podcastů může odnést velmi cenné rady.

Vaše podcasty sponzorují velcí hráči – sázková kancelář Fortuna a Slovenská spořitelna. Je to tedy tak, že jste za nahrávání Borise a Brambora placení?

Nastavili jsme to tak, abychom to mohli vytvářet dlouhodobě, protože výroba něco stojí. Stříhají nám to nadšenci z jednoho slovenského rádia, starají se o to, aby se to dostalo k lidem. My nechceme, aby to dělali zadarmo. Jsou s tím navíc spojené i další výdaje na techniku a provoz a nebýt sponzoringu, myslím, že by šlo o krátkodobý projekt. Dává nám to určitou svobodu a také pocit zodpovědnosti vůči našim partnerům.