Prahu zachránili před zničením vlasovci. Ti, co měli přijít včas, přišli až potom

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když do pražských ulic vjely hned druhý den povstání 6. května 1945 sovětské legendární tanky T-34, nemohl být údiv barikádníků větší.

Na věžích obrněnců totiž nebyly sovětské hvězdy, nýbrž trikolory carského Ruska. A uniformy ruských či ukrajinských tankistů, dělostřelců a pěšáků nepatřily Rudé armádě, ale německému wehrmachtu.

Byly to jednotky 1. pěší divize Ruské osvobozenecké armády (ROA), takzvaných vlasovců - bývalých generálů, důstojníků a vojáků sovětské armády, kteří se se v průběhu druhé světové války postavili proti sovětskému (přesněji stalinskému) režimu.

„V konci války se v Čechách najednou objevuje kromě sovětské a americké armády ještě ‚třetí síla‘ - skvěle vycvičená a vyzbrojená. A tuhle třetí sílu představují typicky slovanské tváře v uniformách wehrmachtu, ale bojující proti wehrmachtu,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy historik a poslanec sněmovny za ODS Pavel Žáček, který se fenoménu Ruské osvobozenecké armády dlouhodobě věnuje.

Osmdesát let staré dobové snímky zachycují nadšení českých povstalců z příjezdu vlasovců na náměstí Kinských (tehdy Albrechtovo) stejně jako ty z 9. května z Příbrami. Přesto si Pavel Žáček uvědomuje, že vlasovci, a tím pádem i výsledky jeho bádání, vyvolávají u řady Čechů a zvláště sympatizantů Ruska silné a nesouhlasné emoce.

Při pročítání vaší studie „Praha pod pancířem vlasovců“ (vyšla v roce 2014) může být nezasvěcený čtenář překvapen, jak nemalý podíl měli v bojích s německými jednotkami v Pražském povstání v květnu 1945. Za necelé dva dny jich v Praze a okolí zahynulo minimálně 300. Získal jste od té doby další nové poznatky či svědectví?

Dospěl jsem ke dvěma novým poznatkům: fenomén vlasovců – a tedy i jejich účast v Pražském povstání - je jakýmsi pozůstatkem či odleskem občanské války v sovětském Rusku z 20. let minulého století. Vojáky Ruské osvobozenecké armády bychom tedy neměli vnímat jen jako přeběhlíky či zrádce, což tedy samozřejmě byli, ale i jako následníky bělogvardějských jednotek či zástupce protibolševické opozice, které bolševici porazili v občanské válce anebo je vytlačili do exilu. Jak bělogvardějci, tak protibolševická opozice se navíc v následujících letech opakovaně snažili svrhnout v Rusku stalinistický režim.

Ten nacistický mimochodem od toho bolševického mnohé odkoukal: koncentrační tábory anebo fungování politické policie gestapa. Nedlouho po napadení Sovětského svazu se tak Němci pustili do organizace vojenského tělesa z řad sovětských přeběhlíků, zajatců a z části ruského exilu. V jeho čele stanul generál (Andrej Andrejevič) Vlasov, hrdina bojů o Moskvu. Němci ho zajali po obrovských a nesmyslných ztrátách Rudé armády v bojích u Leningradu, čímž se Vlasov stal pro sovětského diktátora Stalina zrádcem.

Vlasov paradoxně až v německých zajateckých táborech - a nejenom on - prohlédl stalinistický režim. Poprvé o něm totiž mohl s dalšími zajatými sovětskými důstojníky a generály mluvit otevřeně. Ač zajatci, mohli o vražedné povaze stalinismu diskutovat poprvé zcela svobodně a bez obav z represí.

A druhá novinka vašeho výzkumu?

Že pomoc vlasovců povstalecké Praze měla být původně mnohem větší, než nakonec byla. Jihozápadně od Prahy se měly soustředit značné síly ROA posílené i kozáckými jednotkami. Velení ROA se naivně domnívalo, že protektorát Čechy a Moravu neosvobodí Rudá armáda, ale Američané s pomocí odbojářů, povstalců, partyzánů a vlasovců.

Ti dokonce argumentovali československými legiemi v Rusku v letech občanské války a domnívali se, že i oni by mohli být v Česku jakýmisi legionáři v boji s bolševismem, respektive se stalinismem. Věřili, že dojde ke střetu mezi Západem a stalinským Sovětským svazem, kdy budou moci Západu nabídnout svou nemalou bojovou sílu.

A jak velká vlastně byla?

V souvislosti s vlasovci se mluví hlavně o Praze. Oni ale měli v Chebu, v Německém Brodě či v Mariánských lázních výkonné letecké eskadry, v Podkrkonoší paradesantní jednotku. Mnoho dalších uskupení pak bylo rozmístěno po celých Čechách. V jihočeské Kaplici na nádraží zabránili dokonce povraždění politických vězňů. A pomoc nabízeli i na Českobudějovicku, kde velitel 3. pěší divize ROA generál Michail Šapovalov vystoupil před národním výborem.

Tím nejsilnějším bojovým uskupením byla ovšem 1. pěší divize ROA generála Sergeje Buňačenka, dislokovaná od 3. května 1945 jižně od Berouna v Suchomastech. Buňačenko pak – za nesouhlasu Vlasova, který chtěl bojovou kapacitu ROA uchovat pro Američany – vyslal své jednotky na pomoc pražským povstalcům. Svůj štáb proto přenesl do Jinonic. Mezi Buňačenkovými lidmi rostla totiž už delší dobu averze a někdy až nenávist k Němcům. Nakonec u nich převážil názor, včetně Buňačenka, že „bratrům Čechům se půjde na pomoc“. A Vlasov se v té chvíli ptal: „Co bude se mnou?“

Vlasov si opravdu myslel, že Američané se s vojáky ROA spojí a nepředají je Sovětům?

Přesně tak. Byla v tom nemalá míra naivity. S odstupem 80 let hodnotíme nicméně velmi rozporuplnou situaci i bouřlivě měnící se vztahy v protihitlerovské koalici. Američané nakonec Sovětům vlasovce předali a nic jiného asi dělat ani nemohli. Řadoví vojáci skončili většinou v gulazích, velení pak na šibenici - tedy i Vlasov.

Možná se vlasovci chtěli pomocí Pražskému povstání vyvinit z přeběhnutí k Němcům. A řečeno natvrdo – odčinit zradu.

U některých to tak být mohlo. A do jisté míry to tak bral i generál Vlasov, který se cítil zodpovědný za všechny Rusy, kteří k němu přišli ze zajetí anebo které vytáhl z německých zajateckých táborů, kde by jinak zemřeli. A pokud by se k nim Rudá armáda přece jen dostala, v lepším případě by skončili v sibiřských lágrech s minimální šancí na přežití. Tyhle své vojáky totiž považoval diktátor Stalin za zrádce.

Kdo tedy vlastně osvobodil Prahu? Čeští povstalci (padlo jich bez mála 3000), vlasovci, nebo Rudá armáda, jak se až do pádů komunistického režimu v listopadu 1989 bez výhrad tvrdilo?

Čekal jsem tu otázku. Odpověď je poměrně komplikovaná. Povstalci byli na začátku schopni likvidovat některé německé posádky. Nedobyli ale celou Prahu. Při německých protiútocích jim významně pomohly až jednotky Buňačenkovy divize, ať již tanky, dělostřelectvem či pěchotou. Avšak ani ony neoperovaly po celé Praze.

A poté, co se vlasovci z Prahy stáhli, protože Česká národní rada odmítla s Buňačenkem jednat, barikádníci se až do německé kapitulace, která wehrmachtu i jednotkám SS umožnila odjezd, jen zoufale bránili. Za těchto dost zvláštních podmínek byla tedy Praha z valné části osvobozena ještě před příjezdem Rudé armády. Její příchod smetl už jen zadní voje odcházejících německých jednotek.

Historie není zkrátka černobílá.

A nikdy nebyla. Při jednání v Berouně 8. května dopoledne mezi Vlasovem, Buňačenkem a zástupci pražského odboje vydal generál Buňačenko rozkaz, aby se dělostřelecký oddíl ROA vrátil do Prahy a zůstal s povstalci až do konce.

Dělostřelci ROA o síle asi 800 mužů pak ze Smíchova odrazili poslední nápor jednotek SS, které se blížily k Praze z jihu z výcvikového prostoru Hradištko. Buňačenko měl údajně prohlásit: „Čechoslováci se podíleli na osvobození Kyjeva. A já jsem z Kyjeva, takže vám tu nechávám dělostřelce.“

Už dříve jste mi řekl, že nebýt vlasovců, Praha by dopadla jako zcela zničená Varšava v srpnu 1944.

O tom jsem přesvědčen. Vlasovci zpomalili postup po zuby ozbrojených jednotek SS z hradišťského výcvikového prostoru a svým příchodem zablokovali velké uskupení wehrmachtu v Brdech. Místo aby šlo na Prahu, i pod tlakem vlasovců ustoupilo raději k Plzni k Američanům.

Vlasovci tvořili na straně povstalců zkrátka a dobře jedinou bojem ostřílenou sílu ozbrojenou těžkými zbraněmi. Narušili tím časový plán šéfa protektorátních SS jednotek Carla von Pücklera, který koordinoval postup mimopražských německých útvarů proti povstalcům; přičemž požadoval letecké údery zápalnými pumami proti částem Prahy.

Němce příchod Buňačenkových jednotek hodně překvapil. Snažili se s nimi proto vyjednávat. Vlasovci byli ovšem neústupní a požadovali jejich kapitulaci. Když se ale dozvěděli, že Američané nepostoupí do Prahy, začali se z bojů stahovat. Přesto: nebýt ani ne dvoudenní pomoci Buňačenkovy 1. pěší ROA, zřejmě by z pražských povstalců mnoho nezbylo.

A mimochodem: vlasovci byli jedním z důvodů, proč Rudá armáda urychlila pražskou operaci. Sověti chtěli vlasovce dostat ještě dřív, než přejdou k Američanům, aby se z nich po válce nestala protistalinská síla.

Ve kterých částech Prahy pomohli vlasovci povstalcům nejvíce?

Velmi tvrdé boje mezi jednotkami ROA a těmi německými se odehrály na přístupech k Praze v Ruzyni či ve Zličíně. Ale také v Motole, na Strahově či Smíchově. A například i v místech dnešního ministerstva obrany nedaleko Pražského Hradu. Z Jinonic pak čeští důstojníci pomáhali vlasovskému dělostřelectvu jako palební návodčí identifikovat pozice německých jednotek.

A obdobné to bylo na Malešické pláni. Postupující Němci byli šokováni, když jejich první stíhač tanků Hetzer, který tam přijel, byl přesnou ranou protitankového kanonu zničen. Ostatní obrněnci zbraní SS se rychle otočili a stáhli se. Němci nepočítali s organizovanou silou, která bude schopna na velkou dálku ničit jejich těžkou techniku.

Jak tedy po 80 letech vnímat roli vlasovců v Pražském povstání?

Jak říkám, významně mu pomohli. Zabránili SS a dalším německým jednotkám, aby zmasakrovaly Prahu. To je fakt, jakkoliv si tím mnohé sympatizanty Ruska popudím. Bojů v Praze a jejím okolí se na straně povstalců zúčastnilo celkem 25 000 vlasovců. Za necelé dva dny jich od 6. do 7. května zahynulo kolem stovky. Další dvě stoky raněných vlasovců povraždila v pražských nemocnicích komanda sovětské vojenské kontrarozvědky SMĚRŽ (Smrt špiónům - pozn. red.).

A faktem je i to, že Rudá armáda - při velkém respektu k hrdinství jejich vojínů, důstojníků i generálů strádajících válkou s Německem, ale i stalinskými čistkami - nepřinesla do Československa svobodu, ale jen další diktaturu.

Rád bych ale připomněl ještě jeden pozoruhodný a opomíjený fakt.

Co máte na mysli?

Do Brdských lesů byly v konci války vysazeny paraskupiny NKGB (Lidový komisariát státní bezpečnosti - pozn. red.), které se chtěly spontánně zapojit do pražského povstání. Velení z Kyjeva jim to ale zatrhlo: „Nezapojujte se! Vaše úkoly jsou jiné. Zabít či unést Vlasova!“

Jsou tedy vlasovci zrádci, anebo hrdinové?

Těžká otázka. Rozdělme to na řadové vojáky. To byli jednoznačně hrdinové, kteří pomohli českým povstalcům. Leželi s nimi na barikádách, krváceli a umírali. Z pohledu sovětského režimu a Rudé armády jsou však vnímáni jako zrádci.

Není na škodu si uvědomit, že stalinistický režim si své vnitřní odpůrce - tedy i vlasovce - vytvářel svojí vražednou povahou sám. Že rodiny mnohých vlasovců - a šlo o milion vojáků - byly bolševickým režimem zmasakrovány už před válkou. Tihle vojáci Ruské osvobozenecké armády si své přeběhnutí k Němcům zdůvodňovali mimo jiné nutností osvobodit Rusko od diktátora Stalina.

Tihle lidé se ocitli v pro nás nepředstavitelně složité životní situaci. Hledali si svou vlastní cestu. Stejně jako dnes ti, kdo v ruských jednotkách bojují na ukrajinské straně proti okupaci Ukrajiny. Jde o bývalé vojáky ruské armády a možná ještě té sovětské. Rovněž oni se považují za osvobozeneckou armádu. A jak tedy máme tyto muže hodnotit? Pro mě jsou tedy vlasovci fenoménem neobyčejně složité a těžké doby. Doslova šílených a bezvýchodných situací, v nichž se lidé tehdy ocitali.