Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Spojené státy se pod vedením prezidenta Donalda Trumpa bezprecedentně přiblížily komerční hlubinné podmořské těžbě. Činnost, na kterou si ještě nikdo na světě nikdy netroufnul, sice ještě nebyla schválena definitivně, ale už pro to vzniká systémový rámec a podle oficiálních kroků z letošního roku se zdá, že Bílý dům je k rozhodnutí odhodlaný.
Dotažení procesu by ostatně zapadalo i do Trumpovy širší politiky a jeho vlažného postoje k environmentálním rizikům i mezinárodnímu právu. Není těžké si představit, že vidina zisku vzácných kovů i tzv. vzácných zemin kriticky důležitých pro klíčové technologie z „hroud“ tvarem podobajících se bramborám, které se volně povalují na mořském dně, je pro Trumpa velmi lákavá.
V oblasti některých prvků, které tyto hroudy obsahují, jsou USA ke své nelibosti závislé na dovozu a v případě vzácných zemin dokonce téměř výhradně na Číně, což je vzhledem k rostoucí rivalitě a riziku budoucího vyhrocení vztahů považováno za bezpečnostní riziko.
Hlubinná mořská těžba by s tímto problémem mohla pomoct. Snadno se ale také může stát, že se z hlubinného pokladu vyklube Pandořina skříňka.
Na dně leží biliony dolarů
Než se dostaneme k rizikům, shrňme rozměry samotného bohatství a základní představu o tom, jak by hlubinná těžba měla vypadat.
Vzácné suroviny se na dně moří a oceánů vyskytují ve více formách a technicky by se daly těžit třeba i z oceánské kůry. Nejrealističtějším způsobem těžby je ale „sběr“ tzv. polymetalických konkrecí, tedy výše zmiňovaných hroud vzniklých pomalým usazováním minerálních látek ležících na dně oceánů většinou v hloubce čtyři kilometry a více.
Polí s hustým výskytem těchto útvarů je podle dosavadního vědění celá řada, nicméně nejpotentnější a nejlépe prozkoumanou je Clarion-Clippertonova zóna (CCZ) v Pacifiku.
Odhaduje se, že v ní leží přes 21 miliard tun konkrecí, které obsahují bohatství v hodnotě bilionů dolarů. Odhady přitom začínají na osmi bilionech, což pro srovnání přesahuje například výši HDP německé ekonomiky o 3,4 bilionu, nebo celý americký federální rozpočet za loňský rok o 1,25 bilionu. Existují přitom i propočty, podle nichž je hodnota konkrecí v CCZ ještě více než dvojnásobná.
Kromě uvedených prvků konkrece obsahují i železo a také „drobky“ tzv. vzácných zemin.
Za hlavní zdroj bohatství jsou považovány zejména mangan, nikl, kobalt a měď, což jsou suroviny potřebné pro výrobu baterií. Konkrece ale obsahují také železo a lze v nich nalézt i malé „ždibíčky“ některých druhů tzv. vzácných zemin, které jsou nezbytné při výrobě široké škály elektroniky, bez níž se neobejde energetika, průmysl ani obranný sektor.
Samotná těžba by měla probíhat tak, že se na dno z lodi nebo plošiny spustí ponorné zařízení, které můžeme popsat asi jako podmořský buldozer. Ten „vysaje“ konkrece a pošle je hubicí vzhůru na hladinu, kde se materiál očistí a naloží na transport pro další zpracování na pevnině.
Obří environmentální otazník
Na první pohled to možná vypadá jako vcelku šetrná metoda. Do ničeho se nekope, nic se nevrtá, nepoužívají se chemikálie, jen se „sbírá“. Jenže obavy, že by těžba způsobila škody na životním prostředí jsou přesto vážné a představují asi největší důvod, proč se zatím ke komerční těžbě konkrecí nikdo neodhodlal.
Dna oceánů ani v této hloubce totiž nejsou pustá a přímo na konkrecích žije množství organismů. Nejde přitom jen o různé druhy „mimozemsky“ vypadajících živočichů, které moderní věda ještě ani nemá pořádně zmapované, ale i mikroby, které jsou provázané i s ostatními ekosystémy.
Vysátí povrchu oceánského dna na velkých plochách by tedy mohlo ohrozit biodiverzitu skrze přímou likvidaci živočichů žijících na dně a také ohrozit mikrobiální rovnováhu, díky níž je v oceánu mimo jiné dost živin, ukládá se tam uhlík, dusík z atmosféry se přeměňuje na „hnojivo“ a vytváří kyslík.
Plánovaná podoba hlubinné mořské těžby.
Další škody by podle vědců mohla působit i oblaka rozvířeného materiálu, která by vznikla na dně, ale někde i ve vyšších patrech oceánu, kam se z lodi má vypouštět odpad po očištění konkrecí.
Riziko je poměrně nejasně definované, ale právě to je součást problému. Nekonkrétní popis rizika totiž v tomto případě není jen výsledkem novinářské zkratky, ale hlavně toho, jak málo jsou mořské hlubiny a jejich role v celém oceánském systému prozkoumané vědou.
Existují už samozřejmě konkrétní výzkumy s konkrétními výsledky. Zmínit můžeme třeba zrovna letos publikovanou studii v časopise Nature, která zjistila přetrvávající škody na životním prostředí mořského dna v CCZ, kde se provedl experimentální test těžby před dlouhými 44 lety.
Celkový obrázek, jaké dopady by těžba měla, kdyby se začala provozovat masově, jak moc, nebo málo by je mohly zmírnit moderní technologie (existují už i společnosti, které vyvíjí sběrače s mechanickými rameny, které by dno nepoškodily tolik jako „buldozery“), ale zatím nemáme.
Vědci specializující se na výzkum mořského dna tedy vysloveně neříkají, že těžba způsobí katastrofu, ale žádají další čas na průzkum a upozorňují, že nějaký širší kolaps systémů, který by pocítil celý svět, nelze v tuto chvíli vyloučit. Oceánské ekosystémy jsou ostatně už teď pod dost velkým tlakem kvůli masovému rybolovu, okyselování a oteplování.
Dobrou ilustrací současného stavu vědění o důležitosti ekosystému oceánského dna je objev z loňského roku, podle kterého polymetalické konkrece vyrábějí kyslík. Že by něco takového bylo možné, přitom až donedávna věda nepředpokládala. Ostatně i samotní autoři objevu vlastním výsledkům měření kyslíku roky nevěřili a marně hledali nějakou chybu, která by vysvětlila, proč jim přístroje ukazují přibývání kyslíku v místě, kde kvůli absenci světla nemůže probíhat fotosyntéza (podrobnosti si můžete přečíst v tomto rozhovoru s autorem Andrewem Sweetmanem).
Prokáže-li se objev definitivně, bude to tedy znamenat, že na dně CCZ probíhá dosud neznámý nebiologický, ale přesto přírodní mechanismus vzniku kyslíku. Objev zůstává pořád zčásti nevysvětlený a autoři musí k jeho definitivnímu potvrzení provést ještě další experimenty. Ukazuje ale, jak málo toho o oceánském dně víme a že možná ani netušíme, co všechno můžeme narušením oceánského dna ohrozit.
Americkou bezohlednost může nakonec vytěžit Čína
Environmentální rizika jsou mimo jiné ústředním bodem výzvy 38 států včetně Velké Británie, Německa, Francie nebo Brazílie po moratoriu, které odloží těžbu až do doby, kdy bude jasné, že bohatství lze z moří získat šetrně. Je ale dost možné, že Trump, který mimo jiné neměl problém nařídit vyvázání USA z Pařížské dohody, si z environmentálních rizik nic moc nedělá.
Celá věc je však ještě složitější.
Těžba v CCZ by totiž představovala i mezinárodně právní problém. Bohatství mořského dna mimo výlučné ekonomické zóny států je podle námořního mezinárodního práva „společným dědictvím lidstva“, přičemž zatím nebylo dohodnuto, kdo a za jakých podmínek ho může začít těžit.
Dno oceánů spravuje na základě dohody v rámci Úmluvy OSN o mořském právu (UNCLOS) vzniklé v roce 1982 a podepsané 169 státy organizace při OSN s názvem Mezinárodní úřad pro mořské dno (ISA). Ta navzdory sílícímu tlaku a stížnostem firem i některých států, které chtějí těžit, ani letos v létě nedošla k výsledným pravidlům, která by stanovila, zda a jak lze těžit, přičemž další posun může přijít nejdřív v příštím roce. Dosud tak ISA vydává jen licence na průzkum oceánského dna, ale nikoliv samotnou těžbu.
USA sice nejsou signatářem UNCLOS ani členem ISA, ale dosud tento právní rámec nejen v oblasti těžby respektovaly. Kdyby ovšem posvětily těžbu v mezinárodních vodách, pošlou tak do světa silný signál, že na mezinárodní pravidla už nedbají.
I to je něco, s čím by z principu Trump asi neměl problém, ale mohlo by to mít vážné důsledky. Z mezinárodních vod by se totiž rázem mohl stát „divoký západ“, kde místo úmluv platí právo silnějšího. Což je zároveň něco, co by se Washingtonu mohlo obratem vymstít.
Spojené státy sice mají pořád nejsilnější námořnictvo na světě, ale Čína se na ně rychle dotahuje a apely na respektování základních mezinárodních práv, jako je třeba svoboda plavby, Washingtonu a jeho spojencům významně pomáhá „krotit“ čínské rozpínání v Pacifiku.
Zahájení těžby v mezinárodních vodách Spojenými státy by přitom bylo jasnou rezignací na respektování UNCLOS. Pro Čínu, která se úmluvu snaží obcházet a uplatňovat své územní nároky například budováním umělých ostrovů, by to znamenalo pozvánku k ještě agresivnějším postupům.
Experti z Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) v analýze hodnotící rizika podmořské těžby takový krok označují za „otevření Pandořiny skříňky“ v oblasti námořní bezpečnosti.
Stejný názor vyslovili třeba i bývalý admirál námořnictva USA Kevin Green a generálmajor Randy Manner, kteří ve společném komentáři pro Newsweek mimo jiné připomněli, že USA z fungující UNCLOS benefitovaly třeba i tak, že na přelomu let 2023 a 2024 získaly právo na víc než milion kilometrů čtverečních mořského dna, o něž usilovalo i Rusko a Kanada.
Udělá to?
Jak blízko ale USA takovému otevření Pandořiny skříňky reálně jsou?
Celou odpověď znají asi jen zasvěcení, ale čistě z technického hlediska to vypadá, že docela blízko.
Trumpova administrativa v dubnu vydala exekutivní příkaz, který ukládá Ministerstvu obchodu, aby ve spolupráci s dalšími institucemi vytvořilo rámec pro průzkum a těžbu zdrojů z mořského dna uvnitř americké výlučné ekonomické zóny i v mezinárodních vodách, přičemž pro americké vody má vydávat povolení zvláštní úřad ministerstva vnitra a pro mezinárodní vody Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA).
Krátce poté následovalo podání žádosti o licenci na těžbu od kanadské firmy s americkou dceřinou společností TMC. NOAA od té doby pracuje na schvalovacím procesu a není vyloučené, že jednoho dne žádost schválí a TMC se tak bude moct vydat s těžební lodí a americkým mandátem do CCZ.
Nabízí se také mírnější varianta, jak by USA mohly v oblasti těžby pokročit, aniž by rozcupovaly mezinárodní námořní právo. Exekutivní příkaz totiž apeluje i na výzkumné snahy ve vlastní ekonomické zóně, kde by těžba z hlediska ISA nevadila.
Nabízí se také, že by USA mohly navázat spolupráci se třetími zeměmi, v jejichž ekonomické zóně už byla pole s polymetalickými konkrecemi nalezena, a těžily tam. V srpnu přitom Washington vydal společné prohlášení s Cookovými ostrovy, v němž se obě strany hlásí ke „spolupráci v oblasti zdrojů mořského dna“.
Dokument nicméně přímo nezmiňuje žádné závazky ke komerční těžbě a jde spíš o signál začátku vyjednávání o této možnosti. O několik měsíců dřív navíc s Cookovými ostrovy uzavřela dohodu o průzkumu mořského dna i Čína.
Zatím nejslibnějším místem pro těžbu v mezinárodních vodách je CCZ.
Dostáváme se tím k tomu, že i tato opatrnější forma těžby by pro USA mohla být problematická. Z hlediska bezpečnosti a geopolitiky by sice krok nebyl tak riskantní jako bezohledná těžba v mezinárodních vodách, ale nějaká rizika s ním souvisí. Dost možná by totiž vyprovokoval Čínu k vlastním podobným těžebním projektům a odstartoval závod, na který se Peking připravuje mnohem déle než USA.
Čína v tuto chvíli vlastní nejvíc průzkumných licencí ISA v CCZ a svůj vliv už roky buduje i v jiných pacifických státech, než jsou Cookovy ostrovy. Pokud tedy USA dají těžbě nějakým způsobem zelenou, musí zároveň počítat s tím, že Čína to může udělat také - a možná v ještě větším měřítku.
Experti z CSIS k tomu dodávají, že takový scénář není v zájmu USA i kvůli obavám z širší čínské strategie „dvojího užití“. Tímto termínem se označují čínské civilní projekty, které mohou sloužit i pro vojenské účely. Konkrétně může jít například o vojenské základny tvářící se jako přístavy, nebo používání rybářských lodí k agresivním manévrům. Pod krytím hlubinné těžby by se dala maskovat třeba špionáž, nebo rovnou ničení podmořských kabelů, na jejichž ničení by mohla sloužit třeba Čínou nedávno veřejně představená speciální ponorka.
Zatím každopádně žádná licence schválená nebyla a je klidně možné, že USA nakonec couvnou a zelenou k těžbě nedají.
Obří výdělek není jistý
Nakonec alespoň v krátkosti zmiňme, že existují i čistě ekonomická rizika.
Biliony dolarů zmiňované v úvodu článku jsou totiž pochopitelně odhadem hodnoty surovin, a nikoliv zisku, který podle některých skeptiků není tak jistý vzhledem k tomu, jak náročné by získávání konkrecí a jejich další zpracování bylo.
Když se na věc díváme optikou USA, tak hlavní složky konkrecí, tedy mangan, zinek a kobalt, sice jsou jistě samy o sobě hodnotné, ale nepatří mezi kriticky potřebné suroviny, které se dováží výhradně z Číny, takže jejich získání není až tak strategicky lukrativní, jak by se mohlo zdát.
To neplatí o vzácných zeminách, ale k jejich získání by USA kromě vyzvednutí ze dna potřebovaly i rozsáhlou zpracovatelskou infrastrukturu, což je oblast, kde Čína globálně dominuje ještě víc než v těžbě.
Vzácné zeminy totiž samy o sobě ve smyslu výskytu nejsou až tak vzácné. Nedostupné jsou hlavně kvůli tomu, že se vyskytují zjednodušeně řečeno roztroušené po malých drobcích v tunách hornin (a v polymetalických konkrecích na dně moří tomu není jinak) a je složité je z vytěženého materiálu dostat.
Kdyby se měly dostat z moře, má to tu výhodu, že pro získání hrubého materiálu není nutné zničit si část krajiny dolem. Pořád je ale potřeba vybudovat zařízení, ve kterých se chemickým procesem vzácné zeminy „vytřídí“, což je drahé. Čína na tento obor vsadila už před desítkami let a díky tolerování škod ve vlastním životním prostředí a státní podpoře komunistického systému byla schopná srazit cenu tak nízko, že si postupně vybudovala světový monopol.
Trump sice v exekutivním příkazu apeluje i na potřebu postavit zpracovatelskou infrastrukturu, ale přísun surovin z moře nic nezmění na tom, že tato část nebude jednoduchá a Čína bude velmi pravděpodobně schopná zpracovávat nadále levněji.
Celá tato pestrá směsice environmentálních, geopolitických a ekonomických problémů dělá z hlubinné těžby obecně dost rizikovou investici, což ztíží případné snahy o rozjetí oboru ve velkém. Celkově se sice nedá říct, že by byla vysloveně pastí a jednou se opravdu může stát, že z ní USA, nebo někdo jiný bude benefitovat. Nástrah je ale mnoho a při neopatrném postupu se tento sen může snadno změnit v noční můru.
