Taková nejistota je nezvyklá i na Blízký východ, říká expertka

Rychle se vyvíjející situace v Íránu vybočuje i z měřítek Blízkého východu, který je na krize zvyklý, říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy analytička zaměřující se na tento region Alia Awadallahová z výzkumného projektu GovAI. Působila i v politických pozicích v Pentagonu a Bílém domě za exprezidenta Joea Bidena.

„Taková míra nejistoty je ve srovnání s minulými krizemi poněkud neobvyklá,“ upozorňuje. Podle ní dnes váhají s jednoznačnými předpověďmi i analytici, kteří Írán sledují dlouhodobě. Zásadní roli hraje to, že Washington dosud jasně neřekl, co je cílem úderů.

Jednou z variant, kterou připustil i prezident Donald Trump, je snaha o změnu režimu. Historická zkušenost s americkými intervencemi na Blízkém východě (Irák, Afghánistán nebo Libye) ukazuje, že to může být složité.

„Režimy s hluboce zakořeněnými strukturami se velmi obtížně rychle rozkládají,“ varuje Awadallahová. „I po úspěšném vojenském zásahu zůstávají schopné koordinovat odpor a odvetu,“ dodává. Právě v tom vidí jedno z hlavních rizik případné další eskalace vůči Íránu.

Čím se současná situace v Íránu liší od předchozích konfliktů v regionu?

Vyznačuje se především vysokou mírou nejistoty. Vyvíjí se velmi rychle, do té míry, že i experti, kteří Írán a regionální dynamiku sledují řadu let, váhají s jednoznačnými předpověďmi. Taková míra nejistoty je ve srovnání s minulými krizemi poněkud neobvyklá. Analytici dříve mívávali jasnější očekávání, jak by se situace mohla vyvíjet.

Část této nejistoty pramení z nejednotných signálů přicházejících z americké administrativy i od samotného prezidenta Donalda Trumpa ohledně cílů této kampaně.

Ve veřejných vystoupeních zaznívají různé možné cíle, například změna režimu, odstranění íránských jaderných kapacit, podpora protestujících nebo pomoc íránskému obyvatelstvu osvobodit se od režimu. Absence jasně formulované strategie ztěžuje odhad, co se může stát dál.

Zároveň se zdá, že jde o operaci většího rozsahu. To bylo do určité míry očekávatelné vzhledem k předchozímu posilování americké vojenské přítomnosti na Blízkém východě. Přesto je současná operace výrazně širší než předchozí omezené a krátkodobé úderné kampaně.

Vidíte nějaké historické paralely, například se zapojením USA v Afghánistánu nebo Iráku? Lze si z nich vzít poučení?

Určité paralely existují, ale žádný z předchozích případů se s tímto konfliktem nepřekrývá dokonale. Někteří lidé v administrativě si možná představovali scénář podobný první válce v Zálivu, tedy rychlou vojenskou kampaň, která by v krátkém čase neutralizovala obranu protivníka a splnila stanovené cíle rychleji, než se očekávalo.

Podobnosti lze najít i s Irákem v roce 2003, zejména pokud jde o zdůvodnění související se zbraněmi hromadného ničení. Toto srovnání je v myslích amerických politiků i veřejnosti velmi přítomné. Zatímco svržení režimu Saddáma Husajna proběhlo poměrně rychle, následoval vleklý konflikt, povstalecké násilí, vnitřní mocenské boje a nestabilita. Mnozí pozorovatelé se obávají, že by se podobná trajektorie mohla zopakovat i zde.

Klíčovým rozdílem je však kapacita íránského státu a armády. Íránské instituce a sítě jsou hluboce zakořeněné doma i v regionu. I v oslabeném stavu je proto mnohem obtížnější je rychle rozložit než u některých dřívějších režimů.

Co je podle vás skutečným cílem této operace? Jde v konečném důsledku o změnu režimu?

Myslím si, že ano. Problém spočívá v tom, že její dosažení je mnohem složitější, než se může na první pohled zdát. I přes nedávné ztráty si Írán stále udržuje významnou vojenskou infrastrukturu, schopnost odvety a hluboce zakořeněný bezpečnostní aparát.

Zároveň disponuje sítí spojenců a proxy struktur, které by mohly výrazně ovlivnit poválečné uspořádání. Změna režimu proto nepředstavuje jednoduchý ani přímočarý scénář.

Myslíte, že má Trump jasný strategický plán?

Pokud existuje ucelený strategický plán, nebyl dosud jasně formulován. Přístup působí spíše jako reaktivní a odvíjí se od vývoje situace v terénu, zejména od reakce Íránu.

Existuje scénář, v němž by administrativa považovala eliminaci klíčových íránských představitelů za dostatečný krok a snažila se následně přistoupit k jednání, aby se vyhnula dlouhodobému konfliktu. Vleklá válka s americkými oběťmi by nebyla politicky výhodná.

Jaká rizika s sebou takový přístup nese?

Hlavním rizikem takzvané dekapitace režimu je nejistota ohledně toho, kdo jej nahradí. Mocenské vakuum často vede k vnitřnímu násilí, frakčním bojům a nástupu aktérů, kteří mohou být z pohledu Spojených států stejně problematičtí jako předchozí vedení.

Existují také humanitární a ekonomická rizika, včetně dalšího poškození už tak křehké íránské ekonomiky a možných dopadů na civilní obyvatelstvo. Předchozí intervence v Iráku, Afghánistánu a Libyi ukazují, jak chaotické a nepředvídatelné mohou být scénáře po pádu režimu.

Můžete být konkrétnější?

Z historického pohledu lze z předchozích zásahů Západu na Blízkém východě vyvodit několik důležitých lekcí. Režimy s hluboce zakořeněnými strukturami – silnou armádou, bezpečnostními složkami a regionálními vazbami – se velmi obtížně rychle rozkládají, takže i po úspěšném vojenském zásahu zůstávají schopné koordinovat odpor a odvetu.

Vojenské intervence zároveň často přinášejí dlouhodobou nestabilitu a humanitární následky, například vleklé povstalecké konflikty nebo oslabení základních služeb.

Politické a ekonomické dopady se navíc projevují i regionálně, ovlivňují sousední státy, obchodní toky a bezpečnostní situaci. Tyto zkušenosti ukazují, že případná akce proti Íránu bude pravděpodobně složitá a její důsledky obtížně předvídatelné.

Na základě vašich dlouholetých zkušeností z regionu, jaké jsou podle vás nejpravděpodobnější poválečné scénáře?

Neřekla bych, že kolaps režimu je nejpravděpodobnějším scénářem, ale zároveň jej nelze vyloučit. Írán čelí už řadu let sankcím, vnitřním protestům i rostoucímu tlaku. Skutečná změna režimu by však s velkou pravděpodobností vyžadovala přeběhnutí části vedení, zejména uvnitř Islámských revolučních gard, a bezpečnostních složek a jejich rozhodnutí přiklonit se k opozičním silám.

Pravděpodobnější než úplný kolaps je určitá adaptace režimu. Eliminace klíčových postav, včetně Alího Chámeneího a možných nástupců, je symbolicky významná a může vyvolat vnitřní zmatek.

Režimy se však často snaží o kontinuitu, i když dojde ke změnám na vrcholu moci. Můžeme tak být svědky upraveného systému, nikoli však zásadně transformovaného.

Očekáváte další eskalaci konfliktu?

Domnívám se, že v nejbližší době bude pravděpodobně konflikt nadále eskalovat, tedy alespoň během několika následujících dní. I kdyby mělo dojít k diplomatickému zapojení, samotná jednání o případném zastavení aktivit nebo dosažení dohody budou časově náročná. Během nejbližších dnů tedy očekávám další události.

Dlouhodobější vývoj je obtížné předpovědět, protože prezident nastínil různé časové horizonty a cíle, pohybující se od několika dnů po několik týdnů. Nelze proto s jistotou říci, co se stane dál.

Země v regionu se pravděpodobně budou z velké části řídit postojem USA a podporovat jejich kroky, zejména v reakci na íránské odvetné údery. Soukromě se mohou snažit o určitou deeskalaci, většinou se ale spíše přizpůsobují situaci, než aby ji aktivně ovlivňovaly. Celkově lze očekávat, že konflikt se bude nadále vyvíjet postupně a nepředvídatelně, s možností dalších překvapivých událostí.

Takže si myslíte, že by regionální aktéři nemohli využít nějaký vliv, například omezením amerického přístupu k vojenským základnám nebo vzdušnému prostoru, aby podpořili deeskalaci?

V tuto chvíli nevidím žádný důkaz, že by k tomu byli ochotni. Omezení přístupu k vojenským základnám nebo vzdušnému prostoru je podle mě velmi nepravděpodobné. Nejvíce, co by mohli udělat, je v soukromých kanálech vyzvat k deeskalaci, ale aktivně konflikt ovlivňovat zatím nebudou.

Jakou roli hraje veřejné mínění, a to uvnitř Íránu i mezinárodně?

Uvnitř Íránu je obtížné získat úplný obraz kvůli omezenému přístupu médií. Objevily se zprávy o oslavách i o aktivitě opozice, není však jasné, zda se to promění v trvalejší protestní hnutí.

Rozhodujícím faktorem bude nakonec chování bezpečnostních složek. Pokud zůstanou jednotné a budou pokračovat v represích, mohou být protesty potlačeny. Pokud by však došlo k přeběhnutí části sil, situace by se mohla dramaticky změnit.

Ve Spojených státech bude veřejné mínění hrát roli zejména v roce voleb. První průzkumy naznačují smíšené reakce. Pokud by výrazně vzrostla veřejná nespokojenost, mohlo by to ovlivnit, jak daleko bude administrativa ochotná zajít.

Je podle vás největším rizikem pro Washington spíše domácí prostředí, tedy jak na situaci zareaguje americká veřejnost, případně Kongres, nebo vidíte větší riziko v mezinárodním kontextu a reakcích spojenců a soupeřů? Jak moc může domácí tlak ovlivnit rozhodování administrativy?

Veřejné mínění je pravděpodobně tím nejvýznamnějším faktorem. Kongres s ohledem na současné stranické složení pravděpodobně nebude administrativu výrazně omezovat. Dlouhodobá veřejná nespokojenost by však mohla ovlivnit politická rozhodnutí, zejména v roce voleb.

V tuto chvíli je však příliš brzy odhadovat, jak silně na tuto situaci zareaguje americká veřejnost a zda to administrativu přiměje ke změně postupu nebo deeskalaci.

Jak lze skloubit Trumpův narativ „prezidenta míru“ s tím, že zároveň realizuje vojenské akce, například v Íránu či ve Venezuele? Jak se tato nejednoznačnost promítá do jeho přístupu k různým státům a konfliktům?

Myslím, že hodně záleží na konkrétní situaci. Existují případy, kdy prezident skutečně oceňuje diplomacii a chce směřovat k diplomatickému řešení, protože věří, že to odpovídá jeho cílům, a zároveň podporuje narativ „prezidenta míru“, například v Gaze. V těchto případech se snažil o mír a tato strategie mu vyhovovala.

V případě Venezuely a Íránu však on i Republikánská strana dlouhodobě nesouhlasí s vedením těchto států a považují je za hrozbu. Jejich kalkulace byla taková, že neexistuje žádná reálná diplomatická ani mírová cesta, která by vedla k dosažení jejich hlavního cíle – změně režimu.

Tito lídři nejsou podporováni a jejich činnost je vnímána jako škodlivá pro USA a jejich spojence. Pokud se domnívají, že vojenská operace je nejefektivnějším způsobem, jak tuto hrozbu eliminovat, jsou ochotni tento přístup přijmout, i když to odporuje narativu „prezidenta míru“.

Jak byste tedy popsala Trumpovu zahraniční politiku?

Je závislá na konkrétním konfliktu, na jednotlivých vůdcích, zemích a protivnících, a také na doporučeních prezidentových hlavních poradců, kteří mají silné názory a jasné doporučení, jak s jednotlivými zeměmi postupovat.

Tedy je nejednoznačná…

Ano, je to přístup přizpůsobený konkrétním okolnostem, ne podle předem stanovené doktríny.

Jak se tento přístup liší od předchozí demokratické administrativy, pro kterou jste pracovala?

Nejdůležitější rozdíl je v ochotě využít vojenské prostředky. Předchozí administrativa prioritizovala diplomatická řešení, včetně snah o obnovení nebo přepracování mezinárodní jaderné dohody s Íránem z roku 2015, která měla omezit íránský jaderný program výměnou za zmírnění mezinárodních sankcí, i po odchodu Spojených států z této dohody.

Když diplomacie ztroskotala, nepřešla k vojenské eskalaci. Současná Trumpova administrativa naopak vidí Írán jako vážnou a bezprostřední hrozbu a je ochotná nést politické, ekonomické i vojenské náklady spojené s údery proti Íránu.

Trump nicméně zaujímá různé postoje vůči různým protivníkům – například pověsil Putinův portrét do své kanceláře, přitom ruský prezident spolupracuje s Íránem a posílá íránské zbraně na Ukrajinu.

Problém je v tom, že mnoho z nás hledá koherentní strategii, ale současná administrativa přistupuje ke každé situaci zvlášť – podle konkrétního okamžiku a názorů prezidenta a jeho poradců. Přístup není konzistentní vůči všem protivníkům a státům, a proto není v tuto chvíli moc užitečné hledat jednotnou logiku či koherenci.

Jaký signál Spojené státy tímto postojem vysílají regionálním spojencům, například v Evropě, a také Rusku či Číně?

Mnoho zemí v regionu, ať už jejich veřejnost nebo politici, Írán ani jeho aktivity za poslední dekády nepovažuje za pozitivní. I když například Saúdská Arábie usilovala v posledních letech o zmírnění napětí a varovala před vojenskými akcemi, většina regionálních států tento režim považuje za škodlivý.

Vzhledem k íránským odvetným úderům – zasáhly osm zemí, několik základen a lodí, ekonomicky reagovaly uzavřením Hormuzského průlivu – se očekává, že státy regionu budou spíše podporovat USA. Soukromě se mohou snažit o deeskalaci, většinou se ale spíše přizpůsobují situaci, než aby ji aktivně ovlivňovaly.

Co se týče Ruska a Číny, zde není jednotný pohled. Trumpova administrativa ukazuje, že je ochotná cílit na protivníky, které považuje za hrozbu, způsobem, jaký předchozí administrativy nepoužívaly. Současně si mocnosti uvědomují domácí a ekonomickou situaci USA, což mohou vnímat jako distrakci či výhodu. Celkově je poselství směrem k těmto zemím smíšené a situace nabízí řadu lekcí, které si mohou odnést.