Mají větší moc než armáda. A jsou důvodem, proč Íránci nesvrhli režim

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Po smrti nejvyššího vůdce ajatolláha Alího Chameneího zavládlo v Íránu mocenské vakuum. Otázka, co bude se směřováním země dál, zůstává nezodpovězena. Režim bude volit nového vůdce, přestože americký prezident Donald Trump dal najevo, že si nepřeje, aby režim pokračoval. Naopak vyzval opozici, ať se připraví.

Je tu ale ještě třetí varianta pro převzetí moci, kterou někteří experti považují za velmi pravděpodobnou.

Ve zmatku po amerických úderech je možné, že Íránu nakonec bude vládnout vojenská vláda, složená převážně z představitelů Islámských revolučních gard (IRGC). Ty jsou už teď jednou z nejmocnějších organizací v Íránu, nezávislou na armádě. Je důkladně vyzbrojená, má na starosti jaderný i raketový program a také obrovský vliv na ekonomiku.

„Můžeme být svědky nástupu vojenské diktatury namísto dosavadní teokracie,“ zmiňuje v souvislosti s gardami vedoucí Centra pro studium Blízkého východu Metropolitní univerzity Praha Břetislav Tureček.

Právě jejich vzestupu se ale snaží Washington zabránit - i proto, že jde o jednotky, které dlouhodobě ostře vystupují proti Západu i Izraeli.

„Členům Islámských revolučních gard, ozbrojeným silám a všem policistům dnes večer říkám, že musíte složit zbraně a budete mít úplnou imunitu,“ prohlásil americký prezident Donald Trump poté, co jeho a izraelské síly zahájily úder na Írán.

„Nebo alternativně čelit jisté smrti. Takže složte zbraně. Bude s vámi zacházeno spravedlivě a budete mít úplnou imunitu, nebo budete čelit jisté smrti,“ dodal.

Namísto ústupu gardistů ale přišla odveta. Útoky dronů a raket na Izrael a několik arabských států, v nichž se nacházejí americké základny.

Trumpova výzva přitom dávala smysl a útočila na páteř celého režimu. Právě Islámské revoluční gardy jsou do značné míry zodpovědné i za represe vůči domácímu obyvatelstvu.

Jedním z hlavních důvodů, proč všechny dosavadní protesty odpůrců teokracie selhaly a nesvrhly režim, je, že se k nim nikdy nepřidal nikdo z armády ani z revolučních gard, domnívá se bezpečnostní korespondent BBC Frank Gardner.

Pokud k něčemu podobnému nedojde ani tentokrát, bude obtížné režim svrhnout.

„Pokud by vypukla občanská válka, umím si představit, že by ji armáda zastavila a převzala moc,“ řekla pro Seznam Zprávy v kontextu současné situace orientalistka Lenka Hrabalová z Palackého univerzity v Olomouci. Armádou měla na mysli i další ozbrojené složky, včetně revolučních gard.

„Skutečná změna režimu by s velkou pravděpodobností vyžadovala přeběhnutí části vedení, zejména uvnitř Islámských revolučních gard, a bezpečnostních složek a jejich rozhodnutí přiklonit se k opozičním silám,“ potvrzuje pro Seznam Zprávy bývalá poradkyně Pentagonu a Bílého domu pro Blízký východ Alia Awadallahová.

Právě revoluční gardy jsou nejlépe vyzbrojenou a nejsilnější jednotkou.

„Írán ovládaný IRGC by mohl zpočátku představovat větší regionální a domácí hrozbu, zaujmout ještě tvrdší postoje ve snaze upevnit moc a zaměřit se na zajištění toho, aby ho žádný jiný zasvěcenec nemohl obejít,“ popsal analytik z amerického think tanku The Atlantic Council Jonathan Panikoff.

„Pak by se ale i snažil rychle získat podporu íránského lidu tím, že projeví větší flexibilitu ohledně dohody se Spojenými státy výměnou za ekonomickou podporu v podobě zmírnění sankcí. Za třetí, mohlo by to vést k období zmatku a mocenského boje, v němž se západní státy budou muset rozhodnout, do jaké míry se pokusí zapojit do boje a ovlivnit výsledek,“ dodává.

Revoluční gardy ale nyní také procházejí proměnou. Při úderech zemřel šéf IRGC Mohammad Pakpúr. Ten stál v jejich čele od loňského června, kdy o život taktéž během americko-izraelských úderů přišel i předchozí lídr.

U zrodu revolučních gard stál po islámské revoluci tehdejší nejvyšší vůdce Íránu ajatolláh Ruholláh Chomejní. Právě nejdůležitější politické, náboženské i vojenské autoritě se gardy také přímo zpovídají.

Po roce 1979 se jim podařilo získat moc v mnoha sférách, působí tak například i ve stavebnictví, telekomunikacích nebo automobilovém či energetickém průmyslu.

Jejich hlavním úkolem je chránit teokratický režim. Svou funkci v tomto smyslu prokázaly i během krvavého potlačení protirežimních demonstrací, naposledy letos v lednu.

Videa z protestů ukazují členy jednotek Basídž, dobrovolnické části IRGC, se zbraněmi a obušky. Na záběrech bijí protestující a pronásledují je ulicemi. Jeden známý velitel Basídže dokonce ve státní televizi varoval rodiče, aby nechali své děti doma, a vyzval členy sil, aby se shromáždili a potlačili demonstrace.

Brutální zásahy proti protestujícím v lednu vyvolaly mezinárodní pobouření. A vedly Evropskou unii a další organizace k odsouzení této skupiny a označení IRGC za teroristickou organizaci.

Nemalý vliv pak ale mají i zahraniční jednotky revolučních gard Kuds. Ty sehrály klíčovou roli při vytváření toho, co Írán označuje za svou „osu odporu“ proti Izraeli a Spojeným státům.

Podporovaly bývalého syrského prezidenta Bašára Asada, libanonský militantní Hizballáh, jemenské rebely Húthíů a další skupiny v regionu, jejichž moc sílila po invazi do Iráku vedené USA v roce 2003, jak popsal think tank Council on Foreign Relations.

Američtí představitelé tvrdí, že gardy naučily irácké ozbrojence, jak vyrábět a používat obzvláště smrtící bomby u silnic proti americkým jednotkám v této oblasti. IRGC podporuje také militantní skupiny na palestinských územích, včetně Hamásu.

Islámské revoluční gardy mají také vlastní námořnictvo a letectvo, oddělené od íránských pravidelných ozbrojených sil.

Dohlíží na íránský program balistických raket, který byl kdysi považován za největší na Blízkém východě. Ten byl ale během izraelských útoků na Írán loni v červnu z velké části zlikvidován, v současné válce se na něj zaměřily další údery.

IRGC funguje odděleně od tradiční íránské armády – a často v rozporu s ní. Scénář, ve kterém by se ale tyto dvě síly během boje o moc střetly, je nepravděpodobný. Už proto, že armáda by nejspíš neměla šanci uspět, jak napsal už před lety washingtonský think tank Middle East Institute.

Revoluční gardy mají coby zásadní opora moci celkově větší sílu. Armáda je spíše méně ideologická a nemá takový přesah v dalších oblastech, přestože na papíře má více jednotek. Podle respektovaného žebříčku Global Firepower 2026 slouží v armádě asi 350 tisíc vojáků a Islámské revoluční gardy mají asi 190 tisíc členů.

„Co se týče převzetí moci, revoluční gardy jsou silnějším hráčem. Jednak jsou dobře vyzbrojené a také ovládají velkou část íránské ekonomiky,“ popsala orientalistka Lenka Hrabalová.

„Ovládají přístavy, podílejí se na pašování. Kontrolují takzvané bonjády, což jsou islámské náboženské nadace disponující obrovskými sumami. Ovládají služby, cementárny, stavbu silnic a další projekty. Islámské revoluční gardy jsou něco jako deep state, v podstatě íránský stát ovládají,“ dodává.