Revoluci brání „muž s klepety“. Na ostrově to ale žije americkou invazí

/Od zvláštního zpravodaje na Kubě/

Na betonové zídce havanské pobřežní promenády Malecón posedává pětice přátel. Popíjejí rum, zpívají do rytmu kytary, vykládají si historky a jeden druhému si stěžují. Jejich litanie přitom nebere konce. Trápí je nedostatek peněz, jídla, léků, zápach z pouličních skládek, výpadky elektřiny. Ostatně, tma je s nastupujícím večerem brzy pozře i zde na Malecónu.

Nedaleko svítí jen jeden podnik. K promenádě vysílá neonová žluto-červená světla. „To je restaurace Kraba,“ prohodí dívka, která se představí jako Yoselin.

Krab je přezdívka vnuka někdejšího letitého ministra obrany a prezidenta země Raúla Castra. Jeho pravé jméno zní Raúl (Raúlito) Guillermo Rodríguez Castro.

Podobně jako politické a vojenské špičky i on vlastní podíly ve firmách v oboru cestovního ruchu a vydělává tak na hotelech, restauracích či hromadných zájezdech do letovisek, jakým je nedaleké Varadero.

Má to být přitom Raúlito, kdo už pár týdnů vyjednává s Američany ohledně ukončení ropné blokády ostrova, kterou na Kubu uvalil Donald Trump. Ten si představuje, že kubánský komunistický režim po téměř 68 letech padne.

Podobně uvažuje i havanská ulice, kde to žije „šeptandou“ o tom, že by rok 2026 mohl být opravdu ten poslední pod komunistickou nadvládou.

„Skutečnou změnou, něčím, co jsem tady nikdy nezažil, jsou hlasy, které mají za to, že se změnou a následnou rekonstrukcí Kuby musí pomoci Američané,“ říká mi jeden nejmenovaný diplomat.

Dodává, že státní propaganda dokázala z USA udělat démona a ti, co si přáli, aby Američané ostrov osvobodili, si své emoce nechávali pro sebe a s nikým se o svých představách a snech nedělili. Tento přístup se radikálně změnil, míní diplomat.

I v hloučku přátel na Malecónu přijdou Američané na přetřes. „Kubánci venku mají sami dost peněz na to, aby to tady rychle zvelebili,“ říká muž jménem Inacio, který má kolem krku oprýskanou kytaru.

Yoselin ale vypadá zasmušile. „Kdoví, co se stane. Já mám nepříjemný pocit, že z toho Trumpova humbuku bude nakonec jedno velké nic,“ namítne. Později se svěří, že se obává pokračující Castrovy dynastie.

Ostatně v mocenských špičkách figuruje generál Alejandro Castro Espín, syn Raúla Castra, nebo současný místopředseda vlády a prasynovec Fidela a Raúla Castrových Oscar Pérez-Oliva Fraga.

A pak je tu Krab.

Ptám se, proč mu tak Kubánci říkají. „Protože má znetvořené prsty, vypadají jako klepeta,“ přisadí si další z mužů ve skupině.

Yoselin se mírně zamračí, aby mi dala najevo, že to není pravda. „Je to tím, že má jeden, nebo dva prsty pokroucené,“ řekne.

Inacio má svou vlastní teorii. „Má na jedné ruce šest prstů,“ tvrdí. Tím debata o Krabovi končí, je evidentní, že se tito přátelé o Castrech bavit nechtějí a znovu se dají do zpěvu.

Mnozí Kubánci v Havaně nicméně Američany „vyhlížejí“ a sami sebe se ptají, jak silný je stávající komunistický režim. Fidel Castro je už sice deset let po smrti, za mocenské nitky má ale stále tahat jeho bratr, dnes už téměř 95letý Raúl. A jemu mají být oddáni generálové země.

Na ostrově přitom pořád operují členové tajných služeb a celá síť donašečů. Stále tu existují i tzv. Brigády rychlého nasazení. Jedná se o nejradikálnější členy strany, kteří jsou schopni oponenta režimu davově napadnout, ať už verbálně či fyzicky.

„Kubánský režim má rozsáhlejší síť tajných agentů než někdejší komunisté v NDR,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Maria C. Werlau s odkazem na někdejší obávanou východoněmeckou tajnou službu Stasi.

Werlau je kubánského původu, většinu života ale prožila v americkém Miami, kde vede organizaci s názvem Cuba Archive, jež zaznamenává zločiny Castrova režimu.

Podle ní má režim k dispozici „tisíce“ profesionálně vycvičených a „dobře živených“ vojáků. „Většina, především nižších šarží, ale hladoví. Mají k tomu zastaralé zbraně a špatný výcvik. Spousta z nich během vojenských manévrů umírá kvůli nešťastným nehodám. Registrujeme i případy sebevražd,“ popisuje stav kubánské armády Werlau.

Současný režim pod vedením Miguela Díaze-Canela tak považuje za velmi oslabený. Nedostává se mu ropy od kdysi ideologicky spjaté Venezuely, kde USA letos sesadily socialistického diktátora Nicoláse Madura. Citelně ubylo turistů a nakonec chybí postava „charismatického“ Fidela Castra, který budil u Kubánců a ve světě respekt a strach.

Povstali by tedy proti případné americké invazi samotní Kubánci?

Většina obyčejných obyvatel Kuby se nad touto otázkou jen kysele usměje. „Vždyť já kvůli hladu ani nedojdu se smetím. Navíc, kdo by chtěl tyhle tyrany bránit?“ říká mi ve staré Havaně opravář budíků Flavio.

Státní televize tento měsíc opakovaně vysílá dokumenty o bitvě v Zátoce sviní z dubna roku 1961. Na ostrově se tehdy vylodili kubánští exulanti a za pomoci CIA se pokusili Castra svrhnout. Výsadek skončil fiaskem, většina útočníků padla do zajetí, někteří zahynuli.

Kuba dodnes toto vítězství oslavuje a teď si připomíná už 65. výročí tohoto vojenského triumfu. Do boje se tehdy přitom zapojila i celá řada dobrovolníků.

„Jenže to bylo těsně po revoluci, kdy ji lidi milovali a byli ochotni za ni umřít. Navíc tu byl Fidel. Teď po téměř 70 letech jsme úplně ubití a čekáme jen na zázrak,“ dodává hodinář Flavio.

Na nedávné demonstraci proti politice Donalda Trumpa ale mnozí tvrdili, že by proti Američanům zbraň pozvedli. „Jsme Fidelovy děti. Jsme děti Che (Ernesto Che Guevara, argentinský partyzán, pozn. red.). Máme ozbrojený odpor v krvi,“ řekl mi po skončení protestů muž jménem Oswaldo.

Režim navíc podle obhájců lidských práv a domácí opozice zůstává ve své podstatě krutý. „Ve vězení například stále umírají lidé, umírají tam hlady či kvůli infekcím. Umírají tam jako nepřátelé revoluce,“ upozorňuje Maria C. Werlau.