Holý: Opravdový coming out ve filmu udělá stárnoucí máma. Chce už žít po svém

Babička má poslední přání. Ještě jednou vidět Helenu Vondráčkovou. Možná je načase, aby Lukáš vyšel s pravdou ven. „Mami, já jsem gay. A nepracuju v žádné bance, ale živím se jako drag queen,“ přiznává jeho představitel Jan Cina své filmové matce Pavle Tomicové v komedii Chica Checa, která okouzlila diváky 60. ročníku karlovarského festivalu.

Snímek režiséra Šimona Holého ale neřeší jen coming out mladého muže, všímá si i toho, jaké sny si chce splnit stárnoucí matka. „Směřuje k tomu, že bude bořit společenské konvence a žít tak, jak chce, jakkoli si lidé kolem ní myslí, že to tak není v pořádku,“ vysvětluje režisér, jehož snímek ve Varech soutěží o hlavní cenu. Vítěz bude znám v sobotu.

V rozhovoru umělec zmiňuje touhu natočit divácky přívětivý film o queer tématu. Přeje si, aby novinka vzbudila debatu uvnitř rodin. „Není čas říct si něco, co si neříkáme?“ ptá se Šimon Holý.

V komedii Chica Checa, která slaví úspěch mezi diváky karlovarského festivalu, hraje menší roli i vaše matka. Co na snímek říkala?

Když ho viděla poprvé, prohlásila: „No, život, no.“ A pak mlčela.

Takže reagovala podobně jako Pavla Tomicová. Ta své životní peripetie zpočátku také přijímá smířlivě.

Nevyvíjí žádnou aktivitu. Já ale myslím, že máma poznala, odkud některé věci z mého filmu jsou. A také tentokrát hrála víc než v předchozím Hello, Welcome. Byla k sobě hrozně kritická a měla pocit, že něco mohla udělat lépe. Už z ní byla herečka, která řeší sebe. Když film viděla podruhé, špatný pocit zmizel. Myslím ale, že měla i trochu strach za mě, co na to lidé řeknou. Uvědomovala si, že je to větší film. Měla mateřský strach.

Film o matce žijící na vesnici a synovi, který se převléká do dragu, jste připravoval už od začátku filmových studií. Kde se vzal ten první nápad?

Vlastně šlo o dvě věci. Přišlo mi zajímavé sledovat, jak má vesnice tendence si navzájem mluvit do života. Ne ze zlých důvodů, spíš z tlupových. Tlupa se o sebe chce starat, ale vlastně tím často zamezuje jakoukoli odlišnost a jde tím sama proti sobě. Myslím, že vlivem předchozích režimů i divokých devadesátek vlastně neumíme moc tvořit společnost. Často se tu mluví o rozdělené společnosti, ale ona je ve skutečnosti rozdrobená. Každý chce něco jiného, vlivových skupin je moc.

Vesnici znáte z vlastních zkušeností, že?

Ano, máma žije také na vesnici, lidé se k ní chovají s ohledem na to, že je to žena po padesátce, které se rozpadal dům – teď už je na tom naštěstí lépe. Přišlo mi, že je skvělá hrdinka. Prochází klasickou dramatickou změnou, ale takovým jemným stylem. Na FAMU mi vždycky vyčítali, že neumím klasické řemeslo, ale já odpovídal, že mě nikdy nezajímal tenhle typ vyprávění. U příběhu Chica Checa jsem si říkal: Tady ten klasický příběh je.

Klasický příběh?

Takové to tříaktové vyprávění. Hrdinovi něco stojí v cestě, něco chce, jde si pro to, něco se dozví. Tak to byla ta jedna část mé motivace. Druhá byla, že jsem měl naježděno dost festivalů a už v době před covidem mi připadalo, že doba je náročná, svět míří někam, kam nechci. Měl jsem pocit, že filmy to reflektují, ale stylem, který komunikuje pouze s festivalovými diváky. Závažné věci se řeší v tříhodinových dramatech, po kterých mám strašnou depresi a žádnou naději, že by se mohlo něco opravdu změnit.

A také se to dá vztáhnout na tuhle zemi. Nemůžeme být v Česku pořád negativní a pesimističtí. Co to zkusit otočit a být jednou pozitivní? Zkusit naději v politickém tématu, zabalit to tak, aby to bylo neprůstřelné? Že i v Česku může být něco jinak, že i my bychom mohli být dobří lidé?

Chtěl jste vtipný film, který něco mění.

Přesně tak. Natočil jsem angažovaný film v dragu. Angažovaný film, který se tváří jako velká divácká komedie. A stejně jako v dragu nikdy nevíte, jestli to náhodou opravdu divácká komedie není.

Je Chica Checa film o queer muži, který dělá coming out a pak v dragu zpívá Helenu Vondráčkovou, nebo je to film o stárnoucí ženě, která jde vesnici i svému synovi říct: Dejte mi už konečně pokoj?

Je to o mámě, která dělá coming out. Přišlo mi zábavné, že tradičně byl coming out o identitě queer člověka, o jeho traumatu a tak podobně. Opravdový coming out ale v mém filmu ve výsledku dělá postava Zdeny. Vyslovuje se v jinakosti.

Z čeho se potřebuje vyslovit?

Směřuje k tomu, že bude bořit společenské konvence a žít tak, jak chce, jakkoli si lidé kolem ní myslí, že to tak není v pořádku. Ona ale říká: Tohle je moje cesta.

Třeba že bude žít o samotě, bez partnera.

Že bude žít o samotě, bude si říkat, co chce, bude žít v rozpadlém baráku a zvládne to, může jet do Francie, kde nikdy nebyla. Jsou způsoby, jak žít, co chceš. To mi přišlo hrozně důležité. Zároveň mi přijde, že k tomu, aby k takové změně naplno došla, potřebuje parťáka. Tím je její syn. Musí spolu splnit nějaký úkol, díky kterému se vůbec otevře debata, že by to šlo. Nikdy neměla definované, že svůj život může změnit. Myslím, že přes pochopení vnitřní jinakosti můžeš pochopit jinakost ostatních mnohem snáz. Jak říkala věštkyně Jolanda: „To jsou ty rozdíly, co nás spojujou!“

Proč se u nás netočí queer filmy?

Protože je náročné je financovat. Lidé ve vedoucích pozicích často chtějí, aby byly queer příběhy redukované na coming outy, traumata a smutek. I my jsme museli film často obhajovat napříč institucemi, nejen českými.

Jak jste ho museli obhajovat?

Museli jsme vysvětlovat, proč má náš film být pozitivní. Pravidelně jsme měli v posudcích, že Chica Checa není dost dramatická a že je to špatně. Měl by tam přece být bolavý coming out, mělo by to být depresivní. Pokaždé jsme museli říkat: „Ne, to je záměr.“

Také si myslím, že se u nás z minorit dělají čísla. Když se ve výzvě sedmi filmů podpoří jedna minoritní věc, mají odškrtnuto. Přece se nebudou podporovat dva tři minoritní projekty, to už je příliš mnoho jinakosti. Je to ale cesta do hrobu. Proto jsem teď nervózní ze zestátňování České televize. O to menší šance bude, aby queer věci vznikaly. Řeším to i u sebe, protože já budu queer filmy dělat dál.

Budete? Předtím jste je vlastně nedělal. Mluví se o vás spíš jako o vypravěči ženských hrdinek.

Jasně. Ale postava Aleny Dolákové v Zrcadlech ve tmě je nepojmenovaně bisexuální. Vůbec to netematizujeme, ale v kódech to dané je. V A pak přišla láska je asexuální postava, zahraje to i v gestech. V Hello, Welcome je vyloženě lesbická linka na pozadí. Líbí se mi, když na sebe queer narativ nestrhává pozornost. Nechci, aby to bylo: „Podívejte se, toto je queer film.“ Spíš: „Queer lidé jsou součástí této společnosti.“

Tentokrát jsem to tematizoval mnohem víc. Udělali jsme film, který je o jinakosti, ale nejen toho gaye, ale i té mámy. Jinakost jde napříč společností. Pokud je tu způsob, jak udělat víc divácký film, jak pomoci společnosti vnímat queer lidi jinak, teď je ten správný moment. V dalších filmech už to zase tematizovat nechci. Budu točit tak, jak vnímám svůj život. Málokdy se sám sebe ptám, jaké je být gay. Spíš se ptám: „A co si dám k jídlu?“

Jak se točí queer film, aby to byl divácký hit? Jsou to přívlastky, které jdou proti sobě?

V mé hlavě ne. Myslím, že to jde. Pomohlo ale, že jsem přesunul pozornost na vztah matky a syna. Obě postavy jsou svým způsobem queer tím, jak se vztahují ke společnosti. Matce se zároveň nedá říct: „Nesmíš milovat své děti.“ V naší společnosti se dějí hrozné věci, ale na vztah máma–syn se sahat nebude. Je to nějakým způsobem odzbrojující vztah. Chápu, že z mé strany je to i nějaký manipulativní faul.

I vy ale přece znáte vztah matky a syna, tak proč byste o něm nemohl vyprávět?

Přesně tak. Měl jsem pocit, že mluvím o něčem, co znám, čemu rozumím a co jde udělat divácky.

Bavíme se o diváckých a zároveň angažovaných snímcích. Napadá vás příklad dalšího filmu či seriálu, kterému se něco podobného povedlo?

I se všemi výhradami, které jsem k tomu seriálu ve své době měl, musím zpětně uznat, že seriál Most Jana Prušinovského opravdu otevřel debatu o tom regionu. Doufám, že vzbudíme něco podobného.

O čem byste chtěl, aby se po vašem snímku debatovalo?

Budu hrozně rád za tu nejjednodušší debatu. Vždycky se mi líbí, když na ten film jdou rodiče s dětmi. Věci, které řeší, nejsou nutně politického rázu, ale jdou dovnitř do rodiny. Takové debaty jsou silné a důležité. Uvnitř rodiny se něco mění, možná se po filmu otevře krátké okno: „Není čas si říct něco, co si neříkáme? Nemůžeme něco napravit v našich vztazích?“

Myslím, že opravdová politika vzniká už na úrovni mezilidských vztahů. A pokud rodina není schopná komunikovat o své identitě a potřebách, objeví se to i v tom, jak budou volit, jaká bude jejich životní volba. Jde mi o to, aby spolu lidé v rodině mluvili.

Přišli za vámi lidé po projekci s takovými příběhy?

Dojalo mě, když po jednom promítání přišla matka se synem, připomínali konstelaci jako v našem filmu, bylo vidět, že se jich to hodně dotklo. Jeden náš kamarád, který je heterosexuál a naše téma moc neřeší, zase říkal, kolik věcí si s mámou nikdy neřekl a vlastně měl, ale už nemůže a vlastně ho to štve. Film mu ale dal naději, že když otevře těžké téma, možná to nedopadne tak špatně, jak si myslel.

Ta naděje je pro mě velmi důležitá. Je zajímavé, jak málo s nadějí v umění pracujeme. Spíš se jí vysmíváme. Považujeme ji za něco sentimentálního, naivního a hloupého. Já ale všude kolem sebe vidím, že jediný způsob, jak se něco má pohnout, je doufat v naději.