Dřív se tu mlelo uhlí pro šrouby, dnes je zde galerie i prostor pro svatby

Uprostřed areálu šroubáren a drátoven v Libčicích nad Vltavou, na břehu řeky naproti skalnímu masivu, se skrývá malý klenot – galerie moderního umění Uhelný mlýn a přilehlé kulturní prostory v budově bývalé kotelny.

V areálu je dobře maskovaný, vznikl totiž v industriální budově a při rekonstrukci se majitelům podařilo zachovat její původní ráz. I tak je ale na první pohled poznat, že se nejedná jen o další továrnu nebo sklad.

V Uhelném mlýně i Kotelně se tak dnes odehrává kulturní život. V galerii jsou výstavy a komentované prohlídky, v létě zde probíhá příměstský tábor nebo výtvarná setkání a v budově Kotelny se pořádají nejrůznější akce, od gastronomických akcí, plesů a konferencí až po svatby.

Celý podnik provozují manželé Patrik a Andrea Hoffmanovi a byl to právě Patrik a jeho ateliér, kdo bývalé industriální budovy proměnil v místo, jaké je dnes. Jednou z jeho priorit přitom bylo zachování původního industriálního rázu budov. Nové zásahy jsou od původní industriální konstrukce zřetelně oddělené.

Nový vstup do objektu byl vybudován na jihozápadní straně, na opačné severovýchodní fasádě pak přibyl ocelový balkon. Vnější dostavby jsou z plechu, nové schodiště uvnitř mlýna z oceli – zatímco vnitřní zázemí je řešeno dřevěnými konstrukcemi, které nenarušují pohled na původní architekturu.

Historie areálu šroubáren a drátoven sahá poměrně hluboko - vznikl v roce 1872 a zahrnuje několik desítek objektů, zejména výrobní haly a sklady. Zatímco původně zde nacházelo obživu okolo 1600 lidí, dnes, po omezení výroby, zde pracuje jen několik zaměstnanců.

Stavba samotného Uhelného mlýna se pak datuje do 30. let 20. století. Uhlí se zde původně mlelo na jemný prach, který se dále využíval ve šroubárně jako izolační zásyp při tepelném zpracování oceli - žíhání a kalení. Díky svým fyzikálním a chemickým vlastnostem totiž pomáhal chránit finální výrobky, jako byly šrouby, matice a nýty, před znehodnocením během výroby. Polotovary na šrouby se vkládaly do žíhacích krabic a ty se kompletně zasypávaly uhelným prachem. Prach zamezil přístupu kyslíku k rozžhavenému kovu a tím se předcházelo oxidaci a vzniku okují na povrchu.

A ve vedlejší kotelně byl zase prach využíván jako palivo pro spalování. Obě budovy jsou postaveny z vyhlášených cihel místní stavební firmy bratří Fischerů, pálených z místního jílu a jsou propojeny dnes již nefunkční podzemní šachtou, kterou se uhelný prach převážel.

V roce 1948 byl areál znárodněn a postupně ztratil svou původní funkci a stal se z ní sklad kancelářských potřeb. V roce 1992 pak byl privatizován, o deset let později osud Uhelného mlýna zpečetily povodně. Od té doby už jen chátral.

Novodobá historie a zásadní proměna stavby přišla s rokem 2010. Budovu mlýna odkoupila společnost LUGI spolu s architektem Patrikem Hoffmanem. O dva roky později byla s podporou Strukturálních fondů EU dokončena přestavba objektu, jež v roce 2013 získala hlavní cenu Grand Prix architektů a rovněž mimořádnou cenu ministerstva průmyslu a obchodu ve třetím ročníku České ceny za architekturu.

Právě zde od roku 2016 sídlí galerie Arto.to, kavárna, malý obchůdek a menší prostor pro pořádání akcí. Galerii provozuje spoluzakladatelka kulturního centra Andrea Hoffman Nečasová. Celkem rekonstrukce vyšla na více než 13,5 milionu korun.

V letech 2014 až 2017 pak proběhla přeměna dvou objektů bývalé kotelny v bezprostřední blízkosti mlýna, tentokrát již bez dotační podpory. Díky rekonstrukci haly z roku 1921 vznikl prostor o rozloze 300 metrů čtverečních sloužící k pořádání firemních, společenských i kulturních akcí. Nejstarší dochovaná budova z roku 1880 byla přestavěna na dvoupodlažní restauraci o rozloze 500 metrů čtverečních.

Brownfield okolo je ale stále poměrně rozlehlý a ne všechny budovy mají své využití. Manželé proto uvažují, že by mohli začít rozvíjet i další prostory, uvedla Hoffman Nečasová dříve v rozhovoru pro nadační fond Via Clarita.