Filip Blažek: Vadí mi nahota, když nemá smysl

Herec Filip Blažek ví, co chce, a nebojí se to říct nahlas. Otevřeně mluví o únavě z práce, o tom, proč opustil některé své záliby, i o tom, co ho pořád drží na nohou. V podcastu hovoří nejen o herectví, ale i o dětství, thajském boxu, kamarádství v branži a touze stát se režisérem. S nadhledem, upřímností i špetkou suchého humoru.

Když se řekne boomer, co tě napadne?

Pes Terezy Kostkové.

Skoro. Spíš stárnoucí chlap, který nechce přijmout nové trendy a tvrdošíjně si trvá na svém. Je něco, co jsi už ve svém věku vypustil?

Těch věcí bylo víc, ale není to tak, že bych se na ně vykašlal nebo že bych na ně už neměl energii a chuť. Spíš jsem se zahltil prací. Večery mám úplně zabité, a tak jsem si musel dát i nucená volna, abych načerpal energii. Kvůli práci už nestíhám, přitom mám rád motorky, chodil jsem na koncerty, ale teď na to není čas. Pro mě existovala jen rodina, práce a sem tam nějaké cvičení nebo thajský box.

Dlouhodobé projekty jsem na čas opustil a zatím nejsem přesvědčený, že bych se k nim chtěl vracet – ale věřím, že to zase přijde. Před padesátkou jsem objevil enduro motorku. Je to krásné, ale bolí to. Přesto mám radost, že ještě držím pohromadě a chci v tom pokračovat.

Co pro herce znamená dlouhodobý projekt?

Znamená to závazek na rok nebo dva, s tím, že pokud má projekt sledovanost, pokračuje dál. Třeba seriály – ty pocitově nikdy nekončí a člověk se tím může zablokovat na tři, čtyři roky.

To zahlcení prací bylo dobrovolné?

Je to vždycky dobrovolné – jak si to uděláš, takové to máš. Vždycky jsem byl činorodý a pracoval rád. Denně být v divadle je možná trochu úchylné, ale krásné. Máme plno, lidi jsou šťastní a ta okamžitá zpětná vazba člověka dobíjí.

Kolikrát týdně jsi večer mimo domov?

Téměř každý den. Občas se něco zruší nebo se ten termín ani nenaplánuje. Ale divadlo je moje jistota. Film a televize jsou spíš nejisté vody – nemůžu se na ně spolehnout. Divadlo tu bylo vždycky, kromě covidu, a je to základ mé obživy. Věřím, že za pár let uberu divadlo a zkusím víc minisérie – ty bývají lépe napsané a je tam co hrát.

Případy 1. oddělení měly velký úspěch. Měli jste při natáčení odborné poradce?

Stoprocentně. Mnozí z těch kluků byli skuteční policisté a hráli tam. Věděli jsme přesně, co máme dělat, nebo jsme se to naučili. Třeba v první sérii to ale ještě nebylo ideální. Pamatuju si, jak jsem zatýkal někoho v zimě, měl ho srazit z kola a spoutat. Omlátil jsem se, tekla mi krev… A pak mi ti kluci řekli, že 90 % času sedí u stolu a lámou si hlavu, co s případem. Když pak jdou někoho zatýkat, jsou z toho často vystresovaní. Nejsou to kovbojové, jak to vidíme ve filmech.

Je pro tebe důležité hrát přesvědčivě, třeba i správně držet zbraň?

Rozhodně. Ptám se na tyhle detaily, protože se musím soustředit na jiné věci a přitom dělat tyhle úkony mimoděk. Nechci být za exota, co neví, kam s pistolí. Možná jsem s tím někdy otravný, ale chci, aby to dávalo smysl.

Uvědomuješ si, že si vlastně při natáčení často plníš klukovské sny?

Uvědomuju – a strašně mě to baví. Pořád jsme kluci a doufám, že jimi zůstaneme. To je jediné, co nás udrží při životě.

Bylo něco, co jsi naopak odmítl hrát?

Vadí mi nahota beze smyslu, protože nahatý chlap je směšný a svlékat by se měly jenom ženské. Jinak si konkrétně nevybavuju. Odmítl jsem ale kdysi něco s koněm – měl jsem ho zvednout na zadní a on se měl „sám“ zase postavit. Zkusil jsem to, ale něco mi nehrálo. Nakonec to vzal kaskadér – a spadl s koněm, skoro ho to rozdrtilo. Došlo mi, že jsem mohl být mrtvý. Bylo mi z toho zle.

Chodíš cvičit a děláš bojové sporty. Jak se s k tomu dostal?

Před konzervatoří mě k tomu přivedl nevlastní bratr Pavel Bezděk, který boxoval a dělal kaskadéra. Dělal jsem to tajně a před mámou schovával zakrvácená trička. Pak přišla konzervatoř a box šel stranou. Později jsem se ke sportu vrátil, přes kaskadéry při natáčení. Nakonec jsem potkal trenéra Marka Lončáka a skoro 18 let jsem dělal thajský box. Dnes už kvůli natáčení nesparuju, nechci být rozbitý, ale fyzičku si držím.

Dbáš při výběru rolí na to, abys nebyl pořád stejný?

Můžeš na to myslet, ale stejně musíš vycházet sám ze sebe. Můžeš hrát jiný charakter, jinak chodit, mít defekt, pokud to někdo chce. Ale málokdy to po tobě chtějí. Chtějí přirozenost, tedy to, co je v tobě. Jen výjimečně jsou postavy skutečně vykreslené.

Byl bys ochotný kvůli roli změnit vizáž?

Moc rád. Ale naráží to na obsazování – furt stejní lidé rozhodují o obsazení a nemění se to. Když hraju detektivku, navrhuju třeba jizvu nebo jinou barvu vlasů – ale nejsou na to prachy ani čas. Přitom třeba ve filmu Probudím se včera jsem měl hnědé čočky a u diváků to zafungovalo. Kdyby přišla role, kvůli které bych měl přibrat nebo se jinak proměnit, udělám to s chutí. Nejen proto, že se dobře nažeru.

Máš rád víno. Chodí se ještě po představení do divadelních barů?

Od jisté doby už to nefunguje. Rád na tyto věci vzpomínám, ale už se to asi nikdy nevrátí. Dřív jsem hrál 34 představení v měsíci, možná i víc, byl neustále v divadle, ale neměl prachy. Jíš na dluh, piješ na dluh, ale zároveň je to tvá druhá rodina, takové zázemí. Byly to nádherné mejdany a rád na to období vzpomínám, protože se odehrálo hodně hezkých věcí.

Zažil jsi časy, kdy prachy nebyly…

Jasně. Dovolené s rodiči, lančmít na plynové bombě vedle stanu Kamýk… Mělo to svoje kouzlo, ale dnes už nechci na dovolenou, kde si nemůžu koupit kafe nebo kolu. I kdybych všechny peníze utratil za rodinu, udělám to rád.

Když se bavíme o radostech, za který utrácíme peníze, v jakém ohledu si ještě řekneš „ale co, žiju jenom jednou“?

Vždycky jsem miloval auta a motorky – nějakým způsobem si je ojezdil, prodal, něco si přidal a takhle postupně se dostával k lepší a lepší motorce nebo autu. Teď je to samozřejmě jednodušší v tom, že člověk nemůže nic nákladovat, tak si vymyslí nějaké auto a spojí příjemné s užitečným.

Jak bys charakterizoval svůj životní styl?

Rád pracuju, rád si užívám. Všechno naplno. I přesto, že to kolikrát nevypadá, rodina pro mě byla vždycky priorita a všechno jsem dělal pro ni.

Jsou nějaké momenty ve tvé kariéře, které bys jednoznačně změnil?

Nemyslím si. V mém životě nic takového nebylo. Naopak některé věci, které se nepovedly nebo byly nějaké divné, kvituju s tím, že mě posunuly. Vždycky jsem se bál otevírat různé dveře, pak jsem ale zjistil, že mě to posunulo ještě dál, a ti, kteří byli v určitou chvíli spokojeni sami se sebou, se neposunuli.

Já chtěl pořád dál a dál, takže jsem si otevřel dveře do muzikálu, přestože jsem nezpíval, a začal chodit na hodiny zpěvu. Takže jsem tyto věci posouval, posouval a ve finále zkusil i to tančení. Já, který tančím jenom s třemi promile, jsem si to v jednu chvíli úplně zamiloval, přestože to pro mě byla nedostižná meta.

Je možné mít v herecké branži opravdové kamarády?

Mí kamarádi jsou Míša Slaný a Martin Zounar. S Míšou se teda vídáme častěji, ale s Martinem jsme se vždycky během let sčuchli, pak jsme se třeba dlouho neviděli, pak jsme se zase při nějaké práci rádi shledali. No a teď spolu hrajeme tři divadla, což je prostě úžasné, protože se vídáme. Dokonce bydlíme ulici od sebe, takže spolu téměř žijeme. A jsou chvíle, kdy spolu žijeme vlastně víc než se svými rodinami.

Vzpomínáš rád na něco z doby minulé?

Mě to lízlo v těch nejhezčích věcech – a to bylo dětství. Myslím, že jsem měl pěkné dětství, i přesto, že jsme byli jako jediní v Praze a zbytek rodiny na Moravě. Jezdili jsme tam na velké prázdniny. Z dětského pohledu jsem to viděl hezky – nějací bubáci komančové mě nestrašili, ale viděl jsem, jak ti lidé spolu komunikovali, jak spolu žili, jak se vlastně měli rádi a žili ten život hezky.

A to mi v téhle době chybí – všichni mají strašné lokty a třeba ze silnice se stává bojová zóna. Rivalita je cítit ve všem a pořád musíš o něco bojovat. My jsme byli na ty bojové podmínky připravení lépe. Mám pocit, že zacházení v rukavičkách u dětí už odmalinka přetrvává – všichni vyhrávají, všichni dostanou medaile. Ale když se pak dostanou do tvrdé reality, všichni potřebují psychology a absolutně nevědí, co s tím.

Jaký si myslíš, že jsi táta?

To je těžké. Myslím, že jsem dobrý táta, ale samozřejmě bych mohl být lepší. Hodně jsem pracoval a s dětmi tolik nebyl, takže v tomto ohledu jsem mizerný táta. Vždycky jsem se ale snažil být spravedlivý. Tím, jak ty matky děti rozmazlovaly, tak já se snažil o tu protiváhu – což mi občas moc nešlo. Děti zbožňuju. Musíš je zabavit, zasmát se s nimi a spoustu jiných věcí. A tohle, myslím, jsem jim snad dával.

Snažil ses je připravit do života?

Snažil jsem se je připravovat na určité životní situace a jak je řešit. Stejně se musí spálit, stejně si tím musí projít. To je prostě ten život – a je to přirozené, což jsem jim vysvětlil.

Je ještě něco, co by sis rád vyzkoušel, ale doposud nebyla příležitost?

Chtěl bych se opět posunout ve své práci. Mám strašnou touhu režírovat – ať je to divadlo nebo film. Neříkám, že bych se tomu chtěl do budoucna dlouhodobě věnovat, ale když by to šlo, tak to chci vyzkoušet. Doufám, že budu mít velkou sebereflexi. Asi začnu divadlem.

Jaké další nebezpečné situace zažil Filip Blažek při natáčení? Co mu přišlo nefér v taneční soutěži StarDance? A jak ostrá je dnes konkurence v herecké branži? Poslechněte si v aktuálním vydání podcastu Boomer Talk!