Jan Kalousek: Příliš pozdě jsem pochopil sílu sociálních sítí

Zpěvák Jan Kalousek sice část své kariéry přesunul do filmového prostředí, ale hudby se nevzdal a stále vystupuje, i když méně často, než by si přál. Touha po svobodě a tvůrčí ambice ho v osmdesátých letech zavedly do Kanady a později do Západního Berlína, kam dorazil těsně před pádem zdi. V rozhovoru s nadhledem vypráví o svých slabinách, boji s technikou, vzniku svého největšího hitu i o tom, co mu politická kariéra ve skutečnosti dala.

Honzo, kde se v tobě vzala láska k hudbě?

Lásku k hudbě jsem získal na pionýrském táboře v Čekanicích u Blatné, kde se večer vždycky hrálo u táboráku. Kluci hráli na kytary a já, protože jsem byl tenkrát malý, pozoroval, jak na to reaguje něžné pohlaví. Říkal jsem si, že to není špatná cesta, jak získat pozornost děvčat. A tam to všechno začalo.

Když jsem byl v deváté třídě na škole v pražských Nebušicích, navštěvoval jsem hudební kroužek a měli jsme tam k dispozici tři kytary. Jednu jsem si půjčil domů, naučil se první akordy a pak to šlo dál už svépomocí. Samozřejmě bych mohl pokračovat, ale to bychom tu byli dlouho.

Jak se odvíjela tvoje hudební cesta v době, kdy jsi byl mimo republiku?

Přeskočíme tedy do Kanady, kam jsem v osmdesátých letech emigroval. Jedním z důvodů byla právě hudba. Bylo to komplikované — tady jsem měl sice holku, ale tam byla svoboda a v tom věku má člověk v hlavě dost velký zmatek. Měl jsem ale jasno v tom, že chci být obklopený hudbou. V Kanadě byla hudba všude, hrálo se na každém kroku — nový svět, kapitalismus.

Zamířil jsem do Montrealu a pokračoval v hudební dráze, kterou jsem započal už v roce 1980 se skupinou Navi Papaya, kterou jsme založili s Ivanem Hlasem na Hanspaulce. V Montrealu jsem chodil do místního hudebního obchodu, začal tam hrát, seznámil se s hudebníky a s kluky z univerzity jsme založili několik kapel. Ta hlavní se jmenovala Kick Poets. S basistou Louisem Terzem a bubeníkem Tonym Fratipietrem jsme chtěli dobýt svět a v roce 1989 jsme vyrazili do Západního Berlína.

Louis Terzo měl hemofilii a musel brát léky — bohužel se nakazil HIV. Tihle lidé byli tehdy odsouzeni k izolaci, měli zvláštní režim a nemohli prakticky nic. On tam měl tajného doktora, který mu pomáhal, když se mu udělalo blbě.

Takže jste se v Montrealu etablovali, ale cíl byl pokořit svět?

Do Západního Berlína jsme se potřebovali dostat levně, a přestože letenky stály jen 200 dolarů, museli jsme prodat půlku aparatury, abychom na ně měli. Jel jsem napřed, protože jsem mluvil německy, abych tam všechno domluvil a kluci pak dorazili za mnou. Letěl jsem přes Paříž, kterou jsem trochu znal, protože moje maminka za komunistů pracovala pro Air India a díky ní jsem viděl kus světa. Potom jsem nasedl na vlak do Norimberku, kde jsem se po strašně dlouhé době viděl s tátou. Strávil jsem tam dva dny u strýce s tátou a babičkou a pak zamířil do Západního Berlína.

Jak dlouho jste se v Berlíně zdrželi?

Asi půl roku. Zkoušeli jsme v pronajaté zkušebně. Byli jsme hudebníci, chtěli jsme dělat hudbu a nic jiného nás nezajímalo. Postupně jsme si začali všímat, že se něco děje — k berlínské zdi se sjížděly televizní štáby, protože došlo k převratu, jehož jsme byli tak trochu svědky.

Pracoval jsem tehdy v hudebním obchodě, začal si kupovat noviny — a najednou v nich vidím české vlajky. Dočetl jsem se, že doma to začalo vřít. V Berlíně nás hudební scéna nenadchla tak, jak jsme čekali, takže jsme se chtěli přesunout jinam. Kluci odjeli do Anglie hledat nové místo a já jel do Prahy, kde panovala úžasná, neopakovatelná atmosféra.

Jak jsi v dobách hluboké totality řešil módu?

Jednou jsem jel do Drážďan koupit si boty Salamander, které tehdy byly jakoby hezké, dnes bychom řekli možná trochu vekslácké. Jel jsem tam v keckách, koupil salamandry, hned si je obul a před celníky je musel trochu zašpinit, aby vypadaly jako staré.

Veksláci tyhle věci uměli dokonale. Jejich systém připomínal výměnný obchod starých portugalských obchodníků. V Tuzexu koupili džíny za bony, v NDR je prodali s přirážkou, koupili tam alkohol, který v Polsku směnili za salámy a salámy odvezli do Ruska, kde nebylo maso. Za utržené rubly koupili barevnou televizi Rubín, kterou pak přivezli do Čech. Takže třeba za troje džíny měli barevný televizor, který tehdy stál 10 000 Kčs.

Co si představuješ pod pojmem boomer?

Boomer je generace narozená po válce během baby boomu, který skončil kolem roku 1964 — a přítrž mu udělala tehdy vynalezená antikoncepční pilulka. Já jsem ročník 1961, takže jsem boomer.

Evokuje ti to slovo ještě něco?

Boomeři jsou pro mě lidi, kteří zapomínají — hlavně jména. A můj souboj s technikou trvá 50 let. Od začátku jsem měl počítač, pohyboval se v tom světě, ale nejsem systematik. Techniku samozřejmě používám, ale příliš pozdě jsem pochopil sílu sociálních sítí. Učil jsem se i sofistikované grafické programy, strávil na tom desítky hodin — a po třech měsících jsem si nepamatoval vůbec nic. Je to jako učení řeči: jde to, ale když není motivace, nejde to tak rychle. Kdyby mi bylo dvacet a líbila se mi Francouzka, uměl bych francouzsky za tři týdny. Dnes je ta motivace malá.

Během kariéry jsi střídal různé žánry i image a stal ses hůře zařaditelným pro část publika.

Napadají mě příklady jako David Bowie nebo The Stranglers — každá jejich deska byla jiná, zajímavá a nikdo to neřešil. U mě to byla spíš náhoda a souhra situací. Asi narážíš na skladbu Hvězdy se mění, která se mimochodem stala nejhranější písní roku 2000. Tenkrát ale vydavatelství nechtělo investovat do videoklipu, takže k písničce žádný klip není. Kdyby vznikl, mohla být ještě dál.

Neměl jsem ani nikoho, kdo by se o mě staral — v Čechách je běžné, že někdo koordinuje tvou kariéru, ale já byl bez zpětné vazby a sám. Hudbu k Hvězdy se mění nad hvězdárnou napsal můj bratr Šimon s Martinem Švejdou. Měli jsme nahrávací studio, nakoupil jsem elektroniku a synťáky a oni vytvořili sound celé desky i tento hit. Možná v tom byla i trochu lenost.

Jak to máš se živými koncerty?

Nehraju tak často, jak bych chtěl. A když hraju, je to skvělé a je to poznat i na publiku. V repertoáru máme rokenrolové věci, klasické hity jako Chodím ulicí nebo třeba i Bílý kraj. Je to rockové, je to zábava a funguje to. Jen jsem zaspal sociální sítě a mám jen asi 600 sledujících.

Momentálně pracuješ v showbyznysu, ale ne hudebním — nýbrž filmovém.

Jsem v manažerském týmu, který provozuje jedno ze dvou filmových studií v Letňanech. A nepoučil jsem se — pořád investuju do vlastních klipů. Teď jsem dodělal klip, za který se nestydím. Jsou v něm použité i archivní záběry, které natočili Cabani v roce 1980 na jednom z jamů v Kružicích. Kamarád Štěpán Alexandr to celé smíchal, dotočil záběry, jak hraju na kytaru v klubu U Rafa, a vznikl černobílý videoklip.

Klip je hotový, něco stál — ale otázka zní: co s ním? V televizi o to zájem není, takže jsem závislý na nějakých komunikačních zdrojích vázaných na sociální sítě. Skladba se jmenuje Dávám ti tisíc, je to oldschoolovka a napsal ji Ivan Hlas.

Honzo, co tvá politická kariéra — co sis z ní odnesl?

Do politiky jsem se dostal zvláštní náhodou. V té době jsem hrál hodně golf, vystupoval na VIP akcích, žil sám a nebyl jsem tlačen do žádných výkonů. Oslovili mě telefonicky, jestli bych nechtěl kandidovat do komunální politiky v Praze. Bylo sedm večer a čas mi dali do jedenácti — čtyři hodiny na rozhodnutí.

Vždycky mě zajímala diplomacie a mezinárodní vztahy, mám magisterský titul v tomto oboru, tak jsem si řekl, že to zkusím. S Břízou a Svobodou jsme šli do voleb za ODS, která je teď v nelehké situaci. Jsem konzervativní, mám nějaký směr a pro mě bylo přirozené jít tímto směrem. Každý chce být milovaný, ale pak zjistí, že ho minimálně půlka národa nenávidí.

Přineslo ti to i něco pozitivního?

Samozřejmě. Zkušenosti jsou nepřenosné — a asi se mnou budeš souhlasit, že když tě kopnu do zadku, budeš jen ty vědět, jak to bolí. Stejné je to s politikou. Byl jsem v něčem, v určité „operaci“, a i když jsem se nedostal až do úplných střev, protože mě tam nikdo nepustil, dostal jsem se do úrovně, kde jsem byl schopný číst mezi řádky. Za tu zkušenost jsem vděčný, protože bych si o ní nikdy nic nepřečetl — o těch věcech se totiž nepíše. V politice jde o krev.

Kde tě aktuálně můžeme vidět vystupovat?

V sobotu 13. prosince, dva dny po mých narozeninách, vystoupím v místě, kde dožil Giacomo Casanova — tedy v Duchcově.

Jan Kalousek v rozhovoru vzpomíná na pařížskou příhodu z mládí a prozrazuje nečekaný způsob, jakým si kdysi přivydělávala jeho babička. Proč bojuje s technologiemi a jak mu jde vaření nebo napodobování Karla Gotta, uslyšíte v novém vydání podcastu Boomer Talk.