Článek
Více jak pět let strávil Miroslav Kalousek v Topolánkově a Nečasově vládě v křesle ministra financí. Tento bývalý vysoký funkcionář KDU-ČSL a TOP 09 nepovažuje za pravdivá slova současného šéfa resortu financí Zbyňka Stanjury, že neměl páky, jak zabránit kolegovi z Ministerstva spravedlnosti Pavlu Blažkovi (také ODS), aby přijal miliardový dar v bitcoinech od odsouzeného obchodníka s drogami a zbraněmi Tomáše Jiřikovského.
Stanjura tento týden pro Seznam Zprávy uvedl, že „Ministerstvo financí ani ministr financí opravdu nejsou ti, kdo by měli pravomoc jakkoliv vstoupit - schvalovat, nebo zakazovat – takový záměr jiného resortu“.
Podle Kalouska mohl ale ministr financí Blažkův nápad zarazit buď po stranické linii (je 1. místopředsedou ODS), nebo na jednání vlády. „I mně samotnému se to stalo, že se někomu z kolegů něco nelíbilo a na vládě mi vysvětlili, ať to nedělám,“ popisuje své zkušenosti ohledně sporných projektů Kalousek.
Ministr Stanjura říká - volně řečeno - že se mu ten nápad kolegy Pavla Blažka od počátku hrubě nelíbil, avšak neměl možnost to zastavit, když se to týká jiného resortu. Co na to říkáte?
Mně je ho (Zbyňka Stanjury) do značné míry líto, protože mu rád věřím, že se mu to nelíbilo a teď doplácí na nějakou svou kolegiální nebo stranickou loajalitu. Ale on tu možnost to zastavit měl. Měl na to dost času i možností.
Jaké měl možnosti?
Samozřejmě, že jeden ministr druhému nemůže nic nařizovat, to má Zbyněk Stanjura pravdu, ale když se jednomu ministrovi něco nelíbí, co chce udělat ten druhý, vezme ten problém na vládu. A vláda už to tomu ministrovi zakázat může. A když je ten kolega ze stejné strany, nemusí to ani brát na vládu, může to vzít na vedení své strany. A její vedení důrazně doporučí ministrovi, aby to nedělal, nebo také už ministrem být nemusí.
Tedy při znalosti stranického i vládního provozu - protože jsem byl nejen ministrem, ale také 1. místopředsedou strany - prostě vím, že tady ty možnosti byly.
Vy jste byl v nějaké podobné situaci, kdy jste takto „zarazil“ záměr jiného resortu?
Něco, co by se s tímto dalo srovnat, jsem nikdy nezažil. A to už nejsem nejmladší.
Nejde o rozměr případů, pouze o „technologii moci“.
To za mých časů nebývala úplně neběžná situace. Ne že by se takové věci řešily jako oficiální bod vlády, ale při neformálním rozhovoru, v nějakém větším kolektivu ministrů se to rozebralo. A takový neformální rozhovor vždycky bohatě stačil. I mně samotnému se to stalo, že se někomu z kolegů něco nelíbilo a na vládě mi vysvětlili, ať to nedělám.
Můžete říct, co třeba bylo takto zastaveno?
Nemohu, není to ani důležité.
Jak byste celý ten bitcoinový případ nyní interpretoval? Souhlasíte s názorem, že se tedy stát přímo podílel na praní špinavých peněz?
Je to hrozně nešťastné a samozřejmě to poškodilo důvěru nejen u domácí, ale i mezinárodní veřejnosti. Podotýkám, že stát je povinen aplikovat na svém území mezinárodní pravidla proti praní špinavých peněz, na ta pravidla sám dohlíží, vymáhá je, případně trestá jejich porušování. A tady v tom případě se on sám zachoval způsobem, který by si žádná komerční směnárna nedovolila. Právě ze strachu před tou státní autoritou.
Slyšel jsem i argumenty, že stát není osobou povinnou, jako jsou právě ty směnárny, a tedy se to na něj nevztahuje. Ale to je směšný argument, to je pouze formalismus. Přece když zavádím a vymáhám nějaká pravidla, nemohu si z toho vzít dojem, že pro mě samotného ta pravidla neplatí. Nepřísluší mi zacházet do možných trestněprávních důsledků, ale i kdyby to bylo tisíckrát formálně legální, je to strašidelná ostuda.
Pan ministr Blažek to na samém začátku té kauzy obhajoval tak, že neexistuje jasný důkaz, že přijaté bitcoiny pocházejí z trestné činnosti.
To je samozřejmě pravda, proto to také tomu pánovi nebylo zabaveno. Protože zabavit něco můžete, jen když nade vší pochybnost prokážete, že to pochází z trestné činnosti, a ještě to spojíte s oním zdrojovým skutkem. Potom to jako stát můžete zabavit a peníze použít pro bohulibé účely. Ovšem to je výkon veřejné moci, veřejnoprávní akt.
Když ale přijmete dar v bitcoinech, ty bitcoiny prodáte na burze, jde o soukromoprávní akt. A tam to funguje opačně. Tam nestačí, že nebylo prokázáno, že je to z trestné činnosti. Tam musí být prokázáno, že je to čisté.
Měla by být nějak upravena pravidla pro přijímání darů státem? Jak se z toho poučit?
To je věcí diskuze. Nikdo nikdy asi nepředpokládal, že když si nějaký ústřední orgán státní správy vezme dar, bude u toho ignorovat pravidla, které sám stát na svém území vymáhá. Tohle nikdo nečekal, ale mělo by to být automatické, že nebude. Jestli tato nová zkušenost teď povede k tomu, že se explicitně do zákona vepíše, že ta pravidla platí i pro něj, nebo že o přijetí daru musí například rozhodovat vláda jako celek, to je už druhotné.
Mluví se stále o tom, že selhalo Ministerstvo spravedlnosti, ale neselhaly obdobně další složky? Tajné služby, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, případně i třeba Finanční analytický úřad? Nikdo nebil na poplach.
Já pochopitelně neznám podrobnosti, takže mohu odpovědět jen obecně. V mých očích selhala každá odpovědná instituce a každá osoba, která tu informaci měla, měla pochybnosti a nevyčerpala všechny možnosti, jak to zarazit. Já si nemyslím, že šlo o individuální selhání jednoho ministra, já to vidím jako systémové selhání.
Jakýmisi garanty řádného předání daru měli být přizvaní notář a znalec. Notář ale dorazil, až když už byla Jiřikovského bitcoinová peněženka otevřena, a znalec - jak zjistily Seznam Zprávy - nepracoval pro stát. Najala si jej druhá strana - advokát pana dárce. Není i toto velmi zvláštní postup?
Mně hlavně vůbec není jasné, proč u toho musel být notář a znalec. Kdo si to přál a proč? Pravděpodobně to ale k něčemu posloužilo tomu dárci. Přeci když chci někomu něco darovat, pošlu mu to s návrhem darovací smlouvy, ten obdarovaný se na to podívá, prověří to a řekne ne, tyhle peníze by nemusely být čisté, já ten dar nechci, tady vám to vracím. To je jedna možnost. Nebo ty peníze jsou čisté, je to šlechetný dar a já jej tedy přijímám. K čemu ale potřebují notáře a znalce?
Jestli ten znalec tam byl z nějakého důvodu pro Ministerstvo spravedlnosti důležitý, měl to být jejich znalec. Spolehnout se na znalce smluvní strany a nemít svého, to je tedy mimořádně „dobrá víra“. Jak totiž říká pan premiér, všechno se prý odehrálo v dobré víře.
Vraťme se na začátek. Je podle vás i pan ministr Stanjura zralý na demisi?
Já rozhodně nevolám po odstoupení vlády a jejích členů. Čtyři měsíce před volbami by to nic nepřineslo. Ale vláda by měla přiznat, že to celé bylo systémové selhání, nikoliv, že to bylo individuální selhání jednoho ministra. A členové vlády by nám měli servírovat jen uvěřitelné výroky. Nic jiného než pravda nás v tomto případě neosvobodí.
