Nepřekvapuje mě vysoká inflace, ale že se s tím nic nedělá, říká historička

Antonie Doležalová se věnuje především meziválečné ekonomické historii. Působí na Karlově univerzitě a na univerzitě v Cambridgi. Je však také členkou mezinárodní skupiny výzkumníků, kteří se zabývají tím, jak omezit daňové ráje.

„V našem výzkumu se díváme na to, jak se stalo, že někteří lidé přestali platit daně záměrně. Nikoli proto, že nemohli, že na ně neměli, že si nevydělali dost prostředků, ale zkrátka proto, že to dělali záměrně. Ve dvacátých letech poprvé vznikli daňoví poradci. To byla profese, která byla zákonem zakázaná,“ říká v druhé části rozhovoru Antonie Doležalová.

První část rozhovoru naleznete zde.

Napsala jste knihu Rašín a ti druzí a teď připravujete její anglickou verzi rozšířenou o prvorepublikové rozpočty. Guvernér Aleš Michl se na Aloise Rašína, který byl ministrem financí a řídil také měnovou politiku, odvolává téměř v každé promluvě. Jak byste oba srovnala?

Rašín je můj oblíbený prvorepublikový politik. A je asi málo historiků, kteří se zabývají, dejme tomu, první polovinou dvacátého století, ať už z jakéhokoliv úhlu pohledu, kteří by ho neměli v oblibě.

Byl to velký bojovník. Moc se neví, že on vůbec nechtěl být ministrem financí. Chtěl být ministrem vnitra. Byl vystudovaný právník a miloval tajná jednání, prostě ty zákulisní dohody, a ministerstvo financí mělo připadnout tehdejšímu řediteli Živnobanky Jaroslavu Preissovi. Když ale Preiss zjistil, že se v ekonomice otevírají pro jeho banku úplně jiné možnosti, tak samozřejmě do státních služeb jít nechtěl.

Rašín neměl vzdělání na ministra financí. Rašín byl právník a ekonomické věci začal studovat ve vězení v roce 1917, takže rok předtím, než se ministrem financí stal.

Ale kdybychom měli srovnat, v čem se liší ministr versus guvernér, samozřejmě je to úplně jiná doba. Analogie jsou pěkné, ale kontext je jiný, takže analogie trošku pokulhávají. Ale Rašín byl ministr financí, jak jste správně řekl, řídil fiskální i měnovou politiku, takže věděl, co se mu děje v obou „ramenech“.

Měl tedy výrazně větší pravomoci?

Československá banka sice vznikla zákonem už v roce 1919 měnovou odlukou od Rakouska, ale fakticky začala fungovat až v roce 1926. Do té doby bankovní výbor řídil ministr financí. To je dnes už nepředstavitelné, protože abychom mohli srovnávat jejich agendu a zodpovědnost, tak by současný guvernér musel být zároveň na pozici současného ministra financí.

Pak si umíte představit, že Rašín věděl, kolik peněz může odkud a kam posílat. Ale zároveň přestože to věděl – a určitě pro každého smrtelníka je lákadlo, že peníze, které má pod palcem, může posílat na sociální transfery –, tak byl vlastně ten nejrozumnější mezi všemi politiky.

Velice se tomu bránil a velice kritizoval, jak poslanci bez problémů a bez diskuze – opravdu bez diskuze – schvalují další a další výdaje státu. A když přijde řeč na to, z čeho to zaplatíme, kdo to zaplatí, tak proti všemu protestují, nechtějí žádné nové daně.

Já mám ráda třeba ekologickou daň, protože ještě Rakousko-Uhersko podporovalo stavbu vodních elektráren. Jemu tam pronikl zákon o zdanění těchto zdrojů energie, protože vlastně lidé, kteří berou energii z vody, na tom velmi ušetří, tak mohou platit větší daně. Takže logika byla úplně obrácená, ale klasické daně se mu nedařilo vůbec prosazovat.

Rašín má velkou zásluhu na tom, že v novém státě vznikla samostatná česká měna, která byla velmi stabilní v době, kdy okolní státy zažívaly hyperinflaci. Jak jeho působení hodnotíte, protože docela razantně prosazoval i deflaci, která řadě exportních podniků znemožnila činnost, způsobila krachy a nezaměstnanost. Byl to zřejmě také důvod, proč ho později zavraždili.

Hlavní problém byl v tom, že se tak už od roku 1921 nebál mluvit nahlas o problémech a kritizovat, jak všichni natahují ruku, aby stát zaplatil, ale nejsou ochotni k tomu státu přispět.

Byl velice zklamaný tím, že se na půjčku národní obnovy nevybralo tolik, kolik potřeboval. Věděl, že stát je před bankrotem, protože Čechoslováci nebo ti čeští představitelé československého státu se domnívali, že Československo bude mezi vítěznými mocnostmi a bude profitovat z reparací. To se nestalo. Československo se naopak muselo podílet na splácení rakousko-uherských válečných dluhů.

Takže Rašín už v Paříži na konferenci na jaře 1919 viděl, že bez radikální půjčky nebo dávky se ten stát nepodaří vůbec finančně konstituovat. Jeho nápad byla dávka z majetku, jíž chtěl získat peníze na financování státu. Ale rétorika byla, že stahujeme oběživo a bráníme se hrozící inflaci.

V ekonomii to ale nikdy nezafunguje úplně stoprocentně, tak jak si to naplánujete. Je v ní spousta individuálních hráčů, aktérů, kteří můžou váš dobrý záměr změnit nebo posunout jinam. Rozhodně se nevybralo tolik, kolik předpokládal, že se vybere.

Reforma nezasáhla všechny stejně?

Jak už to bývá, drobní střadatelé, kteří peníze měli někde uložené, tak samozřejmě zaplatili polovinu svých peněz prostřednictvím stažení oběživa. Ale byli samozřejmě lidé, kteří si dokázali svoje peníze ochránit. Dokázali v té chvíli rychle a chytře investovat, něco koupit, aby neměli takovou hotovost, která by jim byla kolkováním stažena z oběhu.

Ten vtip byl v tom, že řekl: od zítra už platí jenom okolkované peníze. Musel jste přijít se vším, co jste měl, aby vám to okolkovali, protože další den už jste nemohl použít neokolkované.

Moje hodnocení Rašína tedy je: statečný, rozvážný a velice chytře uvažující muž, ale v prostředí, ve kterém se pohyboval, plány, které měl, prostě nemohly dopadnout tak, jak on si předsevzal, protože to viděl jako právník. Ale jak jsem říkala, v ekonomice ty vztahy takto nevypadají.

Postupuje dnes Česká národní banka proti inflaci, která je poměrně vysoká, adekvátně podle vás, když to srovnáte s Rašínem?

Já jsem především překvapená, že pořád máme tak vysokou inflaci. Tedy takhle, nejsem překvapená tím, že ji máme, ale jsem překvapená tím, že s tím nikdo nic nedělá.

Odpověď tedy je taková, že nepostupuje dost razantně, protože kdyby postupovala dost razantně – inflační cílování je úkol národní banky, s tím vláda ani prezident opravdu nic neudělají, to má zkrátka mezi svými zákonnými úkoly národní banka –, tak určitě to nedělá dobře, protože kdyby to dělala dobře, tak bychom ji tady celý rok neměli.

Jste také součástí mezinárodní skupiny výzkumníků, kteří se zabývají daňovými ráji a aktivitami proti nim, tj. jak zamezit daňovým únikům. A říkáte mimo jiné také to, že daňové úniky vznikaly právě už za první republiky?

Ano. To je další z věcí, na které se zapomíná, že každý fenomén má svůj historický kontext. Daňové ráje jsou důsledkem celkem bohulibé aktivity – mimochodem, Rakousko-Uhersko bylo mezi prvními nebo úplně první země v Evropě, která se snažila zabránit dvojímu zdanění, abyste nemusel platit daně jinde než v místě, kde máte ten svůj domicil, aby se otevřely dveře podnikání.

Jenomže po první světové válce došlo k likvidaci šlechtických titulů, k obrovským majetkovým přesunům – nejenom v Československu, ale ve všech nástupnických státech – v důsledku pozemkové reformy, nostrifikace vstupu domácích podnikatelských elit a bankovních domů do firem, které patřily Rakušanům.

Tehdy se švýcarské banky obecně staly rájem, kde bylo dobré umístit peníze. Nestaly se jím jenom proto, že si někdo řekl: Švýcarsko bude fajn. Ale měla tam sídlo Společnost národů. Například nejvíc úředníků ve Společnosti národů bylo z Rakouska-Uherska, protože ti byli tak profesionální a ovládali tu multinárodní komunitu, že byli ideálními adepty na pozice.

V našem výzkumu se díváme na to, kde vznikl problém poté, co byl zaveden zákaz dvojího zdanění napříč Evropou. Jak se stalo, že někteří lidé přestali platit daně záměrně, nikoli proto, že nemohli, nikoli proto, že na ně neměli, nikoli proto, že si nevydělali dost prostředků, ale zkrátka proto, že to dělali záměrně. Ve dvacátých letech poprvé vznikli daňoví poradci. To byla profese, která byla zákonem zakázaná.

V posledních týdnech jsme viděli problémy druhé největší švýcarské banky Credit Suisse. Švýcarsko je i pro Čechy jedna ze zemí, kam si rádi ukládají prostředky právě kvůli anonymitě a bezpečnosti, hlavně bohatší část Čechů. Myslíte, že se pozice Švýcarska oslabí, že bude muset být transparentnější?

Já si myslím, že budou transparentnější. Ale v současnosti už jsou. Není už pravda, že máte ve Švýcarsku absolutní bankovní tajemství. To už se podařilo prolomit.

V dnešní době musí být jednotná politická vůle evropských zemí, Spojených států a dalších velkých ekonomických hráčů, protože pokud kdokoliv z politické reprezentace kteréhokoliv z těchto států má zájem na tom, aby se nevyjevily informace o tom, kdo kde má uložené peníze a kolik, tak se vždycky najde někdo, kdo tu dohodu překazí.

Když jeden stát zavede nějaké rovné zdanění nebo zákaz přesunu peněz někam jinam, tak ta dohoda nebude fungovat, protože vždycky bude nějaká cesta. Němci si za druhé světové války ukládali peníze v holandských bankách. Nizozemsko bylo okupované Německem a pro Němce a po druhé světové válce i pro část Evropanů se nizozemské banky staly také daňovým rájem.

Je spousta českých firem, které mají sídlo v Nizozemsku. Říkají, že je to proto, že je v Nizozemsku jasnější, klidnější právní řád. Ale je to proto, že jsou tam trošku jiné podmínky pro ukládání velkých finančních prostředků. Daňové ráje, to je dneska jako industriální odvětví, to si nebudeme nalhávat, že to je nějaká okrajová záležitost. V daňových rájích je v téhle chvíli podle střízlivých odhadů osmina světového bohatství. My tady řešíme, jestli zvedneme daň z nemovitostí o 10, 20, nebo 100 procent.

Chcete říct, že kdyby se ta situace aspoň částečně narovnala, že příjmy jednotlivých států by se mohly výrazně zvýšit?

Já bych řekla, že by se velice razantně snížily deficity. V daňových rájích je to konečná spotřeba v daňových rájích. Myslím, že bychom byli velmi zklamaní, kdybychom jeli na dovolenou do nějakého hotelu na Kajmanských ostrovech a ten hotel by byl určitě luxusní, ale to okolí by byla bída. Vím to.