Válka je blízko. Mohou přijít i horší scénáře než drahota, říká ministr

Česká vláda řeší prohlubující se energetickou krizi. Jak se chce vypořádat s rostoucími cenami elektřiny, plynu, pohonných hmot a tepla, vysvětluje v rozhovoru pro SZ Byznys ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela (za STAN).

První část rozhovoru, v němž Síkela popsal bezprostřední reakci vlády na růst cen energií, jsme publikovali v pátek. V pokračování vám nyní nabízíme Síkelův názor na koncepční řešení, jimiž by kabinet měl zajistit do budoucna Česku energetickou bezpečnost a snižování dovozní závislosti na Rusku. Rozhovor vznikal ve čtvrtek, v 15. den války na Ukrajině.

Máte už jasno, jaké změny v energetické politice musí Česko udělat, abychom se vyhnuli pokračování problému s prudkým růstem cen energií do budoucna?

Samozřejmě musíme udělat řadu nutných koncepčních změn. Nejsme jediní, kdo to vidí. Už dřív jsme sledovali, co se v Evropě děje, ale nějak nás to ukolébalo. Válka na Ukrajině je strašná. Ale je dobře, že do určité míry Evropu sjednotila. Otevřelo to zároveň celou řadu otázek, řadu diskusí.

Častá otázka je, zda ukrajinský konflikt pohřbil evropský Green Deal.

Někdo říká, že Green Deal je mrtev, někdo říká opak. Podle mne význam Green Dealu pro boj s uhlíkovými emisemi, ale i pro snižování energetické závislosti na Rusku, velmi posílil.

Český trh s energiemi je liberalizovaný, mezinárodně propojený. Proto naše ceny kopírují ty německé. Německo chtělo letos dokončit odchod o jádra, rychlejší odchod od uhlí, rychlejší budování solárů a větrníků. A také stavby nových plynových zdrojů. Teď se v Německu diskutuje o dalším postupu, ale zatím to nevypadá na zásadní obrat. Neměli bychom uvažovat o odstřižení od německého trhu, kde ceny elektřiny zvedá drahý plyn?

Já osobně v tom cestu nevidím. Naopak, já ji vidím ve společném postupu s Evropskou unií a nejen s ní. Koordinujeme se i se Spojenými státy a Mezinárodní energetickou agenturou. Samozřejmě, současná situace přináší myšlenkové změny. Naší hlavní motivací nemůže být už jen snižování emisí. Jedním z hlavních témat je teď snižování energetické náročnosti a minimalizace surovinové závislosti na Rusku.

Jak to ale konkrétně provést? Německo, které je pro naše ceny určující, není snížení závislosti na ruském plynu v rozumném čase schopno.

Já se mám ještě tento měsíc sejít s německým ministrem hospodářství Robertem Habeckem na bilaterální rozhovor. I z jeho úst už zaznělo, že Němci chtějí co nejrychleji snížit závislost na ruském plynu. Evropská unie už začala koordinovat společné nákupy. Je lepší, když se pojede do Kataru vyjednávat nákup velkého objemu LNG společně, než když tam budou zástupci každé země jezdit zvlášť. Protože v okamžiku, kdy tam každý jede se svým zájmem, dodavatel může cenu držet nahoře. Celá Evropa hledá náhradní zdroj za ruský plyn.

Je reálné ho najít rychle?

Jestli se mě ptáte přímo, tak vám i přímo odpovím. Krátkodobé řešení, jak ze dne na den nahradit dodávky ruského plynu, v tuto chvíli nemáme. Musíme hledat alternativní zdroje.

Alternativou k ruskému plynu má být kapalný plyn LNG z Kataru, USA a dalších lokalit. Ale do Německa a odtud do střední Evropy se tento plyn nedostane dřív, než se na severu postaví terminály na LNG. Což je otázka nejméně dvou, tří let.

Řešení není jen v LNG. Jde i o zvýšení těžby v těch zemích, které zásoby plynu mají a odkud můžeme přivést alternativní dodávky nezkapalněného plynu plynovody.

To znamená Norsko a Holandsko?

Ano, například.

Cožpak tam se dá těžba zvednout v řádu měsíců tak, abychom z toho mohli čerpat významnější objemy? Holandsko těžbu tlumí, protože měla nežádoucí ekologické dopady.

My teď hledáme odpovědi společně, teprve před 15 dny nastala mimořádná situace, která naprosto změnila pohled na dodávky ruského plynu a ropy. Pokud chcete za 15 dní takto přesné odpovědi, teď je ode mě nedostanete. Jsme v permanentním jednání, jak situaci vyřešit. Myslím, že si to uvědomuje i pan Putin a jeho garnitura.

Ropa není problém, ropy je dost. Je jen otázka, odkud ji přivezete, jakou a kde ji zpracujete. Proto i Ruská federace reaguje na hrozby, že pokud přestaneme kupovat její ropu – což je pro Rusko jeden z posledních dvou zdrojů příjmu deviz – tak, že oni nám přestanou dodávat plyn. Rusko ví, že v plynu je Evropa daleko zranitelnější. Přesně ví, že průměrný Evropan není ochoten trpět a něčeho se vzdát. Na tom stojí Putinovy sázky.

Už jsem říkal, že v hodnotové válce s Putinem mají Ukrajinci navrch, v tom se Kreml strašně přepočítal. Ale já se bojím, že s postupem času, pokud se konflikt bude protahovat, může Putin hodnotovou válku s Evropou vyhrát. Protože naše připravenost se něčeho vzdát není až tak velká.

Protože jsme příliš zvyklí na svůj komfort?

Putin je schopen přinutit svoje lidi trpět, diktatura a zbídačená země dohromady můžou fungovat dlouho. Viděli jsme to na Kubě, vidíme to v Severní Koreji. Ale demokracie a pokles životní úrovně nejdou moc dohromady, zejména v konzumní společnosti, kterou se Evropa stala.

I za mnou už přišli na jednání – nebudu říkat kdo – a říkali: „Vládo, vaše povinnost je postarat se, aby v této zemi neklesla životní úroveň.“ A já říkám: „To přece nemůžete myslet vážně!“ My jako vláda máme zodpovědnost za tuto zemi, ale nedaleko našich hranic zuří válka a my se musíme připravit i na horší scénáře, než je jenom nárůst cen energií.

V těch horších scénářích budeme pomáhat adresně těm, kteří to skutečně potřebují. Ale zajistit růst životní úrovně všem za jakýchkoli okolností žádná vláda nedokáže.

Vraťme se ještě k liberalizovanému trhu. V prosinci přišla pětice států – Francie, Itálie, Řecko, Španělsko a Rumunsko – s návrhem na změnu evropské legislativy. Chtěly, aby spotřebitelé mohli využívat výhody nižších nákladů u nízkoemisní energie vyráběné v jejich zemi. My bychom pak mohli těžit z výhody, že se u nás vyrábí až třetina energie z jádra, které je bezemisní a relativně levné. Česko na tento návrh nereagovalo. Co teď, nebylo dobré ho podpořit?

Různých návrhů je na stole řada. Jeden z těch posledních je desetibodový návrh na to, jak snížit závislost na dodávkách energií z Ruské federace. To je návrh, kterým se velmi zabýváme.

My si ale musíme říct, že ani v Evropské unii se nelze chovat tak, že když je to pro vás výhodné, tak výhod EU požíváte a v okamžiku, kdy to přestane být výhodné, tak se separujete.

Opravdu se můžeme spoléhat na evropská řešení? Evropská energetická politika posledních let stojí na zavádění čistých, ale drahých a méně výkonných technologií, navíc vedla k obrovské závislosti na dodávkách z Ruska.

Nám se podařilo neuvěřitelným způsobem za několik málo dní změnit vnímání naší země ohledně toho, jak se chováme k uprchlíkům, prokázali jsme ohromnou solidaritu. Počet uprchlíků u nás ale dosáhne určitého kritického počtu. V rámci Evropy existují kompenzační mechanismy, které budeme chtít čerpat z evropských fondů. My musíme na tu situaci hledět jako na celek a vést jednání na ministerské úrovni, ta probíhají neustále. Hlavní je jednota a společný postup. Na stole jsou samozřejmě různé návrhy, které se diskutují. Ale já se vyjadřuji až k návrhům, které jsou buď hotové, nebo mají reálnou šanci, aby byly uvedeny v život.

Řada signálů z posledních měsíců ukazovala, že se Rusko na válku připravovalo a snažilo se předem vyhánět ceny energií, aby ukázalo, jak je Evropa na jeho dodávkách závislá. Jedním z těch signálů byla nezvykle nízká naplněnost zásobníků plynu před touto topnou sezónou. Řadu evropských zásobníků provozuje Gazprom, podíl má i v českém zásobníku v Dambořicích. Většinu našich zásobníků vlastní německá skupina RWE, která se je chystá prodat. Jak ohlídáte, aby české zásobníky před příští zimou byly naplněné?

Tak to je nejen na nás, ale i na úrovni Evropské unie. Některá opatření se už teď začínají objevovat právě v celounijních návrzích. Jedním z klíčových návrhů je, že zásobníky budou muset být na příští zimu napříč EU naplněny na 90 procent.

Včetně těch, které má v pronájmu Gazprom?

Víte, já se teď nechci vyjadřovat k tomu, jak dopadnou některé smlouvy s ruskými subjekty. Samozřejmě to je na posouzení právníků a dopadů, jaké to bude mít. Dohoda půjde tím směrem, že zásobníky budou muset být na začátku topné sezóny naplněny na 90 procent.

Část českých energetiků tvrdí, že by naše země měla mít přímé napojení plynovodem na polský LNG terminál ve Svinoústí. Původně to měl zajišťovat plynovod Stork 2. Od jeho stavby se ale před několika lety upustilo, soukromí obchodníci o něj neměli zájem. Neměly by se plány na Stork 2 rychle oprášit, abychom získali vlastní cestu ke zkapalněnému plynu?

Tahle otázka je předčasná. V tuhle chvíli se diskutuje, kolik nových LNG terminálů bude potřeba vybudovat a kde. Německo původně plánovalo tři, ale pak – ještě před vpádem ruských vojsk na Ukrajinu – rozhodlo, že bude jeden. Teď musíme počkat, jestli se nevrátí ke třem. Nebo jestli jich nebude ještě víc vzhledem k nové situaci a vzhledem k tomu, že snížení závislosti na ruském plynu je jeden z hlavních cílů celé EU. Pak se samozřejmě budeme zabývat i tématem, jestli si v těch terminálech umíme pronajmout nebo koupit nějakou kapacitu, a jak budeme z těch nových terminálů dostávat plyn k nám. Já se samozřejmě živě zajímám o to, jestli by se kapacity v těch nových terminálech daly využít pro nás.

Další věc, na kterou se možná změní pohled ve světle konfliktu Evropy a Ruska, je problém českého teplárenství. To u nás stojí zatím hlavně na uhlí. Stát ale teplárnám loni přislíbil kompenzace nákladů za povolenky, pokud přejdou na plyn. Má tento plán ještě smysl?

Centrální systémy s tepelnou energií zásobují okolo 1,6 milionu domácností a je pravda, že většina z nich teď používá uhlí. Ze strategického hlediska i z ohledu na životní prostředí jasně dává smysl tyhle systémy, pokud je to ekonomicky a technologicky možné, zachovat. Případně transformovat na jiný druh paliva. Možností je víc.

Je to nejen plyn, ale také odpady, biomasa, částečně i tepelná čerpadla. Otázka plynu se kvůli ruské agresi stala hlavním tématem v rámci všech diskuzí na úrovni EU. Ukazuje se, že je možné prodloužení stávajících uhelných zdrojů. A až později by došlo k transformaci na alternativní zdroje, tedy bez původně zamýšleného plynového mezičlánku.

Česko stále vyrábí asi 40 procent elektřiny z uhlí. Ještě nedávno vaše vláda plánovala, že skončíme s uhlím kolem roku 2030. Teď mluvíte o prodloužení životnosti uhlí, ale je tu další problém. Velké české uhelné zdroje mají výjimky z emisních limitů. Tento týden padl možná přelomový soudní verdikt, který zakazuje elektrárně Chvaletice už za dva roky tuto výjimku čerpat. Podobné rozsudky mohou následovat u dalších elektráren. Nepovede to k zavírání zdrojů, za něž nemáme rychlou náhradu?

Já zatím nemám nastudované detaily, ten rozsudek je čerstvý. Za sebe můžu říct, že pokud se objeví zásadní komplikace, tak budeme muset pracovat i na tom, jak ji vyřešit nebo obejít. Ta situace je nová. My pracujeme ve velmi strukturovaném a akčním módu, ale to samozřejmě neznamená, že v některých aspektech nebudeme i v reaktivním módu. Když vyvstane nějaký nový problém, tak ho budeme řešit v okamžiku, kdy vyvstane.

Nespočívá to v tom, že by nebyly plány nebo koncepty. Strategicky a koncepčně řešíte věci, které umíte modelovat a předvídat, a reaktivně řešíte věci, které náhle vyvstanou. Myslím, že se i názory celé EU budou na některé věci v průběhu času měnit. A připomínám, že i německý ministr pro ekonomiku a klima Robert Habeck připustil, že pokud se má urychlit nezávislost Německa na ruském plynu, tak si umí představit, že Německo bude déle pálit uhlí. Dokonce připustil i to, že Němci mohou déle provozovat některé jaderné elektrárny.

Takže plán na odchod od uhlí v Česku do roku 2033, který je součástí vašeho vládního programového prohlášení, už není reálný?

Já jsem už na začátku řekl, že naše hlavní teze teď je udržet ekonomiku v běžném chodu. V tuto chvíli, 15. den po vypuknutí války, nevidím důvod měnit základní teze. Ale to neznamená, že názor časem nezměním. Určitě se změní priority v oblasti energetické náročnosti. Určitě budeme muset udělat spoustu věcí ve snižování spotřeby energií.

Jsou už k tomu nějaká opatření jasná?

Například: v Česku se průměrně domácnosti vytápějí na daleko vyšší teplotu, než je tomu v jiných klimaticky srovnatelných zemí v Evropské unii. A to ne třeba o jeden stupeň, ale řádově třeba o čtyři stupně. A každý stupeň snížení teploty představuje zhruba šestiprocentní úsporu nákladů.

Znáte už další konkrétní kroky k úsporám?

Budeme se muset daleko víc věnovat energetické náročnosti běžných spotřebičů. Budeme muset apelovat na to, aby se neplýtvalo teplou vodou. To není vždycky jen o omezování, ale i o tom, jak často svítíme, jestli si plníme varnou konvici vždycky naplno, i když si děláme jenom šálek čaje. Nutná je i větší koncentrace na lokální potraviny. Nebo na daleko větší rozvoj a komfort hromadné dopravy, i železniční, která je méně energeticky náročná. A v tom já vidím roli státu, v podpoře, ulehčení toho všeho, ne v bezúčelném, plošném rozdávání peněz.

Já vidím cestu především v posílení diverzifikace a v ještě větším zrychlení rozvoje obnovitelných zdrojů. Naše ministerstvo například tento týden vypsalo výzvu na podporu fotovoltaiky na střechy, ze které bude možné čerpat až čtyři miliardy korun. Na podporu obnovitelných zdrojů jsou v Modernizačním fondu a v Národním plánu obnovy vyšší desítky miliard. Vláda mne také pověřila, abych připravil zahájení tendru na nový jaderný zdroj v Dukovanech. A zřejmě to nebude jediný nový jaderný zdroj u nás.

Čekáte, že se teď v Evropské unii změní i postoj k jádru, který byl celkově rezervovaný, v Německu nebo Rakousku pak vysloveně odmítavý?

Tento týden jsem vystupoval ve Francii na velké konferenci k jaderným zdrojům. Bavili jsme se i o budoucnosti malých modulárních reaktorů. Bavili jsme se o tom, že nám pro ně v taxonomii chybí samostatná kapitola, protože jejich vývoj není ukončen.

Energetická nezávislost a energetická bezpečnost předpokládá existenci stabilního zdroje, který není závislý na jediné zemi původu paliva. Velmi jsme si notovali s Francouzi, kteří mají 75 procent energie z jaderných zdrojů a v tuhle chvíli je pro ně to poslední, co musí řešit, závislost na energiích z Ruska. Předpokládám, že i v rámci EU dojde k myšlenkovému posunu ohledně využitelnosti jádra do budoucna. A že kombinace obnovitelných zdrojů jako nejčistšího, v zásadě nejlevnějšího a velmi stabilního zdroje, nezávislého na dovozu paliva z jediné země původu, může být budoucností energetiky celé Evropy.